Vděčnost, ale i rozčarování. Jak Češi hodnotí půlrok soužití s Ukrajinci?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Česko už uprchlíkům vydalo víc než 400 tisíc víz, a i když část lidí odjela nebo se vrátila do vlasti, v zemi nejspíš stále zůstávají statisíce lidí prchajících před válkou.

Řadě z nich přitom Češi nabídli ubytování ve vlastních domovech a prožívali s nimi první náročné měsíce.

Vrátili i darované peníze

Novou kapitolu života začala tříčlenná rodina z Ukrajiny, která našla nový domov v jižních Čechách. V perných začátcích jim pomohl třicátník Petr z Českých Budějovic, když jim umožnil téměř čtyři měsíce bydlet na své chatě a následně jim pomohl zařídit i podnájem.

„Věděl jsem, že když jim byt neseženu, budeme na začátku léta sedět na chalupě a koukat na sebe, protože nebudou mít kam jít. Chci venkovní prostor, kde budu se svojí rodinou, a samozřejmě že bych zároveň nechal na chatě i ukrajinskou rodinu. Nevyhnal bych je, ale nebyl bych s tím v pohodě,“ popsal mladý muž pro Seznam Zprávy už začátkem léta, proč se rozhodl sám jednat a procházet nabídky s nájmy.

Nakonec i mezi svými přáteli uspořádal sbírku, aby rodina měla peníze na nutné zálohy, které musí nájemníci u bytu skládat. Šlo zhruba o dvacet tisíc korun, které obratem Petr poslal na dobročinné účely.

„Poslali nám ty peníze zpátky. S vysvětlením, že už si oba vydělávají, že oba fungují a chtějí srovnat účet. Jak člověk pořád slýchá, že uprchlíci nic nedělají, tak tihle prostě potřebovali pomoc a teď už fungují a tu pomoc se snaží vracet,“ chválí si Petr přístup ukrajinské rodiny, o kterou se během jara staral. Společně už se domluvili, že až to půjde, zajdou na pivo.

Jak pro Seznam Zprávy popsala Blanka Tollarová, vedoucí výzkumu Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty, zůstává ochota Čechů ponechávat uprchlíky ve vlastních nemovitostech i po několika měsících relativně vysoká. Konsorcium provedlo i vlastní šetření u přibližně 350 domácností registrovaných v platformě Pomáhej Ukrajině, které ubytovávají uprchlíky.

„Z něj vyplývá, že toto ubytování je pro uprchlíky relativně stabilní. Hostitelské rodiny deklarují, že uprchlíci u nich mohou nadále bydlet. Pokud se odstěhovali, potřebovali například větší byt, chtěli být blíž škole či práci, nebo se stěhovali do jiného státu, případně se vraceli na Ukrajinu,“ uvádí Blanka Tollarová.

Většina ubytovatelů podle ní také uvedla, že jsou s hosty spokojení a pomáhají i s vyřizováním úřednických věcí nebo hledáním práce. V současné době platforma eviduje přes 11 tisíc nabídek ubytování.

Slova Blanky Tollarové potvrzuje také zkušenost Karla Černého z Dobříše, jehož rodina lidem na útěku poskytla prostor ve svém bytovém domě už během prvních týdnů válečného konfliktu.

„Věnujeme se klinické psychologii a plánovali jsme tam rozšířit ambulanci. Ten plán jsme tedy pozdrželi, jasně jsme ale od začátku oznámili, že jde o časově omezenou nabídku a že prostor v druhé půlce srpna potřebujeme,“ líčí dnes pan Černý.

Nejdříve se v domě ubytovaly dvě babičky s dětmi, za jednou z nich poté přijel zbytek rodiny. Nejvíce tedy v bytě žilo šest lidí a pes. Pobyt byl ale podle Karla Černého bez problému a lidé chápali, že je třeba dodržet smluvený srpnový termín vystěhování.

„Na různé komplikace jsme naráželi okolo nástupu dětí do školy, bylo náročné to vyjednat i v češtině, natož s jazykovou bariérou. Jindy jsme zas pomáhali vyjednat mobilní tarify. Cítili jsme, že je třeba jim ze začátku dát nějakou podporu. Aktivně ale sháněli práci – to bylo první, na co se ptali, hlavně aby měli práci,“ doplňuje pan Černý.

Rodiny se v minulých týdnech postupně osamostatnily a na celou zkušenost jejich hostitel vzpomíná v dobrém. S uprchlíky stále zůstává v občasném kontaktu.

„Nedávno se například ozvali, zda bychom pomohli s přečtením nějakých drobností kolem vyjednávaného internetu. Každopádně jsme od nich cítili velkou vděčnost. Dávali jsme jim i nějaké naše starší a ještě funkční spotřebiče, využili jsme to jako příležitost koupit si nové. A třeba ve chvíli, kdy jsme jim dávali žehličku, tak měli tendenci nás brzdit, že to nechtějí zadarmo a podobně,“ dodává.

Jak nedávno upozornil průzkum společnosti PAQ Research, bydlení souvisí také s mírou integrace uprchlíků ve společnosti. Například ti, kteří jsou v Česku od března a bydlí v bytovém bydlení, umí lépe česky než ti, kteří žijí ve více vyloučeném prostředí ubytoven a hotelů.

„Nejlépe česky umí lidé žijící společně s Čechy – 21 % se domluví v běžných situacích. Děti z rodin, kterým poskytli bydlení Češi, v červnu více navštěvovaly českou školu – zřejmě mimo jiné kvůli vyšší míře asistence u zápisů,“ doplňují sociologové.

Ačkoliv mají lidé, které Seznam Zprávy oslovily, s ubytováním uprchlíků obvykle dobré zkušenosti, je třeba dodat, že vše nemusí vždy probíhat bez problémů. Do Česka přišly statisíce různorodých lidí a podobně jako v každé jiné populaci, i zde se může najít určité procento těch, kdo s vděkem na nabízenou pomoc nereagují.

Taková je například zkušenost mladé ženy, která bydlí nedaleko Prahy. Nechtěla kvůli bezpečnosti zveřejnit své jméno, redakce ho zná.

„Fungovali jsme poměrně dlouho bez problémů v jedné domácnosti. Sehnala jsem všem členům mé ukrajinské rodiny lékaře, práci, vypomáhali jsme si. Neustále mi však zdůrazňovali, že jsou běženci z války, kterým se musí pomáhat. Poté, když jsem jim sehnala vlastní nájemní bydlení, odešli. Bez slůvka rozloučení, bez slůvka poděkování, zablokovali si mě na sociálních sítích. Způsobilo mi to velké šrámy na duši, ze kterých se jen těžko vzpamatovávám,“ uvedla mladá žena.

Stejně tak se nemusí ani uprchlíci vždy setkat s původně proklamovanou solidaritou. „Vyskytují se i případy, kdy solidární domácnosti žádají od uprchlíků značnou úplatu za ubytování, nikoliv pouze pokrytí nákladů na energie nebo přiměřený poplatek,“ připomíná Blanka Tollarová.

Jak navíc dále připomněl průzkum PAQ Research, jen čtvrtina uprchlíků z Ukrajiny v ČR bydlí v bytech či domech s dostatečnou obytnou plochou (6 m2 ) na osobu a vlastním přístupem k sociálnímu zařízení.

„Další a největší část uprchlíků (46 %) v současnosti přebývá v bytovém bydlení, které ale nedosahuje standardní kvality. Třetí část (29 %) je v ubytovnách, hotelech a dalších nebytových typech bydlení,“ uvádí průzkum.

Uprchlíci, kteří se dostanou do ubytoven, mají navíc často problémy odstěhovat se z nich do lepšího ubytování. Asi 75 % v ubytovnách dosud zůstalo a jen 17 % se přesunulo do samostatného bydlení.

Celá situace s sebou však nese řadu výzev i do budoucna, a to nejen v oblasti bydlení, ale třeba i školství a sociálního zabezpečení.

„Je třeba podpořit všechny typy škol, aby přijímaly ukrajinské děti a žáky. Začlenění do běžných tříd je ideál, vzhledem k počtu žáků ale mnohde není proveditelný, lze tedy uvažovat ve školách s největší zátěží o vytvoření třeba ukrajinské paralelní třídy (třeba s využitím ukrajinského online vyučování), aby děti chodily do školy, byly podchyceny systémem a netrávily čas nečinně,“ dodává Blanka Tollarová.

„Chybí dobré sdílení informací mezi státní správou, samosprávou a pomáhajícími organizacemi. Neznáme mnoho konkrétních čísel – kolik je dětí zapsaných do škol, kolik osob bydlí v ubytováních, kolik uprchlíků je na území –, která by hodně pomohla plánování pomoci,“ uzavírá.

Řada dobrovolnických projektů a iniciativ navíc v posledních týdnech a měsících ukončila činnost a uprchlíci už se na ně nemohou spoléhat.

Patří mezi ně i humanitární sklad v Dobřichovicích. Hned v prvních dnech ruské invaze ho improvizovaně otevřela parta dobrovolníků kolem velitele dobrovolných hasičů a postupem času ho přetvořila v unikátní místo, které by šlo lépe popsat jako humanitární supermarket, protože uprchlíci z širšího okolí si tam mohli zajít nejen pro potraviny a drogérii, ale i pro oblečení a základní vybavení do domácnosti.

Během června ale provoz humanitárního supermarketu postupně ukončili. „Lidé se samozřejmě ozývali dál a dál. Individuálně jsme se snažili ještě pomáhat, ale už to nebylo tak ve velkém,“ popisuje Martin Jurkovec.

„Možná i kvůli tomu nakonec část lidí byla nucená odcestovat zpátky na Ukrajinu. Už to finančně v Česku nezvládali,“ říká dobrovolník. S některými přitom zůstávají v kontaktu, píšou si.

„Říkají nám, že už je tam z jejich pohledu život zase lepší. Oni říkají, že je to zase normální. Ale pořádně tam úplně nefungují školy ani školky. Samozřejmě před válkou jim bylo lépe,“ líčí Martin Jurkovec, který po čtyřech měsících, kdy se intenzivně věnoval humanitárnímu skladu, teď dohání povinnosti ve své firmě. Přesto uvažuje, že s dalším dobrovolníkem budou dál pomáhat, a to konkrétně ohroženým dětem a jejich matkám.