„Vběhli do hodiny a řvali na mě.“ Příběhy učitelů, kteří se setkali s šikanou

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Čtyři procenta patří k těm nižším číslům v mezinárodním kontextu, ale není to málo a důsledky jsou velmi vážné,“ vysvětluje Lenka Kollerová z Psychologického ústavu Akademie věd, která na výzkumu Národního institutu SYRI spolupracovala.

Na výzvu Seznam Zpráv zareagovaly desítky učitelek a učitelů, kteří byli ochotni svoji zkušenost sdílet. Je mezi nimi například Lucie z jedné liberecké základní školy. Jména všech pedagogů jsme změnili, redakce však jejich pravou identitu zná.

„Měla jsem zrovna zlomenou nohu, omylem se mi rozsypaly věci po zemi. Oni se na mě podívali z gauče a řekli, že když na to nemám, tak nemám chodit do práce,“ popisuje Lucie svoji zkušenost se skupinou starších kolegů.

Se šikanou se setkala před lety, když po vysoké škole nastoupila na své první pracoviště. „Na začátku jsem hned nevěděla, jak se některé věci dělají, tak jsem se třeba zeptala, jak vyplnit třídnici. Druhý den jsem přišla do školy a na stole ležela roztrhaná, s tím, že takto je to špatně,“ vypráví.

Takzvaný bossing nebo mobbing může potkat jakéhokoliv pedagoga, častými oběťmi jsou ale právě nově přicházející a čerstvě vystudovaní učitelé.

„Přicházejí s novými postupy práce a narážejí na to, že tyto postupy některé starší týmy kolegů měnit nechtějí. Pak se mladší kolega může stát předmětem nevhodného chování,“ říká místopředsedkyně Asociace školních psychologů Jana Zapletalová.

„Nikdo nezaťukal. Jen vlítli do třídy a řvali na mě za něco, co jsem neudělala nebo co jsem udělala špatně. Do kabinetu jsem mohla, jen když tam oni nebyli. Bundu a boty jsem měla u sebe ve třídě,“ pokračuje Lucie.

Situaci chtěla řešit, obrátila se proto na vedení školy. „Pan ředitel mi řekl, že to musím vydržet. On sám měl z těchto lidí respekt a asi nechtěl píchnout do vosího hnízda. Pak už jsem si ani nechodila stěžovat, protože to nemělo smysl,“ dodává.

Zajištění bezpečného prostředí na školách jak pro žáky, tak pro pedagogický sbor, je přitom klíčové. Učitelé by měli vědět, na koho se v případě neetického chování mohou obrátit a že u vedení školy mají oporu.

O to problematičtější je šikana ze strany nadřízeného. S takovou formou se setkala například středoškolská učitelka Jana. „Ředitelka mi vběhla do hodiny, něco se jí nelíbilo a před žáky řekla, že mě to bude stát pětistovku z výplaty. Kolegyni zase nutila místo výuky uklízet odpadky,“ popisuje.

Podobné případy podle ní snižují autoritu učitele a trápí i samotné žáky.

Jestliže pedagogové nenacházejí oporu ve vedení školy, mohou se obrátit na zřizovatele školy, případně na právníky. Například do kompetencí České školní inspekce (ČŠI) však takové stížnosti nespadají.

„Pracovněprávní vztahy mohou být řešeny odborovou organizací nebo Státním úřadem inspekce práce. Pokud tedy ČŠI obdrží podnět, který jí nepřísluší, upozorní stěžovatele na tuto skutečnost i na to, kam se má obrátit,“ vysvětluje náměstek ústředního školního inspektora Karel Kovář.

Ani Asociace ředitelů základních škol podobné stížnosti nezaznamenává. „Pokud jsou na škole odborně způsobilí lidé, kteří učí dobře, proč by měli být šikanovaní? Na nás se neobrací nebo o tom nevím,“ řekla Seznam Zprávám viceprezidentka asociace Jarmila Bjačková.

Na příslušné instituce se po dlouhotrvajícím bossingu obrátila i učitelka Klára. „Z inspekce přeposlali moji stížnost na inspektorát práce a zřizovateli. Ten si mě po nějaké době pozval, ale bylo mi řečeno, že paní ředitelku nemůžou naučit slušnému chování a postižena nijak nebude. Kdybych chtěla něčeho dosáhnout, tak jedině soudně,“ vypráví.

K takovému kroku nakonec nepřistoupila, k poslednímu srpnu ve škole končí. „Byla jsem z toho úplně hotová. Pořád mě chtěli na něčem načapat, úplně mě to vyčerpalo,“ popisuje svoje pocity Klára.

Mezi nejčastější důsledky šikany na pracovišti patří depresivní a úzkostné symptomy, jako jsou obavy, narušený spánek, snížená výkonnost, potíže s jídlem nebo ve vztazích. Vyhrocená situace ale může vést také k vyhoření.

„Ze začátku jsem každé ráno zvracela a strašně jsem nechtěla jít do práce, protože jsem se hrozně bála toho, co mi kdo provede,“ říká učitelka Lucie. Ze školy nakonec odešla i přes nabídku smlouvy na neurčito. Negativní zkušenost ji od práce v oboru neodradila. „Naštěstí jsem se pak dostala na svoji školu snů a bylo to jako z pekla do ráje,“ vzpomíná.