Válka mladého hasiče zmrzačila. Čeští lékaři mu teď dávají novou naději

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Červnové polední slunce se do obličeje mladého muže opírá s neúprosnou intenzitou. Paprskům se ale ani nesnaží bránit. „Vůbec mi to nevadí,“ odvětí a zahledí se do slunce. Po měsících strávených na lůžku – střídavě mezi operačními sály a pokojem – je každý pobyt venku na sluníčku pro něj něco jako požehnání.

Andrej Vovchuk sedí v invalidním vozíku před jednou z budov Fakultní nemocnice Olomouc a stop, které na jeho těle zanechala exploze, si nelze nevšimnout. Levou nohu pokrývají dlouhé pruhy těžce spálené kůže, dolní část mizí pod vrstvami obvazů. Pravou nohu mu museli amputovat už lékaři v Kyjevě.

Na den, kdy jeho zemi napadla ruská vojska, si 28letý hasič do detailu pamatuje.

„Okolo páté hodiny ráno mě vzbudila sestra. Říkala, že slyší střelbu a výbuchy a neví, co se děje. Telefonoval jsem nadřízenému, který měl tu noc směnu, a ten mi řekl, že začala invaze,“ popisuje se zármutkem v hlase.

Pro hasiče tím začalo náročné nasazení. Jedna z prvních raket navíc dopadla nedaleko požární stanice a kromě samotného likvidování ohně bylo třeba dostat do bezpečí i vlastní techniku.

„Jestli jsem měl strach? Měl jsem obavy o matku, která začala hodně panikařit. Samozřejmě nás to všechny hodně zasáhlo. Neměli jsme informace a všude byl chaos. Ale strach jako takový jsem neměl. Z posádky jsem byl asi nejklidnější a spíš jsem se snažil ostatní uklidňovat, že vše bude v pořádku,“ říká mladík a hledá podporu v pohledu své přítelkyně Soni. Drobné dívky, která sedí na lavičce naproti a do Česka za ním dorazila před pár týdny.

Ačkoliv Andrej v prvních momentech války kolegy uklidňoval, do zranění, které jemu samému převrátilo život naruby, zbývaly jen dny.

„V jeden moment přišel od nadřízeného pokyn, abychom se vydali hasit místo, kde se po bombardování rozhořela tráva. Jeli jsme tam, ale už jsme nedojeli. Probudil jsem se až v nemocnici a nic si nepamatuju. Většinu mi později popsali kolegové,“ říká pacient olomoucké traumatologie a na displeji telefonu ukazuje záběry zdevastovaného auta.

Masivní exploze poranila celou šestičlennou posádku. „Seděl jsem na místě řidiče a dopadl jsem nejhůř… Ale žiju,“ dodává polohlasem. Následující dny má zahalené v mlze, do které jeho vědomí milosrdně ponořily silné léky tišící bolest.

Do Česka se Andrej Vovchuk dostal díky programu MEDEVAC – zdravotně humanitárnímu projektu, který koordinuje Ministerstvo vnitra. Ukrajinští lékaři věděli, že jeho levou nohu zachránit lze a že by mu mohli pomoci právě čeští traumatologové, u kterých v minulosti absolvovali stáže.

I díky spolupráci s Ukrajinskou státní službou pro mimořádné situace a Českým červeným křížem se tak mohl raněný hasič během pár týdnů dostat do péče olomouckých odborníků.

„Můžu vám ukázat nějaké snímky, jestli se vám nebude dělat zle,“ říká primář traumatologické kliniky Radim Vinter a popisuje komplexní sérii výkonů, kterou už má ukrajinský pacient za sebou.

„Vůbec si netroufám říct, jak by to dopadlo, kdyby zůstal na Ukrajině. Nedovedu si představit, jak bychom tohle dělali my, kdybychom tu měli válečný stav. Válečná medicína je úplně jiná knížka – nemáte antibiotika, anesteziologa, protetika, vše je rozbité nebo nedostupné,“ dodává.

Jen v Olomouci už byl Andrej Vovchuk dvanáctkrát pod narkózou. Jedním z prvních úkolů bylo odstranění zdevastované paty, aby odumřelá tkáň nebyla zdrojem infekce. Na první vlastní krok si však pacient ještě chvíli počká.

„Musí být trpělivý, ještě ho čeká dlouhá cesta a velký boj. Ale myslím, že bude moci chodit. Pokud to ustojí a bude trpělivý. Samotná protetika je složitá záležitost a člověk se s protetikem stane takřka doživotním kamarádem. Ještě ho čeká velký boj,“ míní lékař.

V záři červnového slunce a nablízku přítelkyně Soni je pro Andreje tento boj alespoň o něco snazší. Právě ona ho prý drží nad vodou. Psychickou oporou je ale také místní lékařka ukrajinského původu Oksana Tkachyk, díky které se už od prvních dní dorozumívá s českými zdravotníky.

I díky nim se ukrajinskému pacientovi daří vyrovnat s tím, že mu exploze nezničila pouze zdraví, ale i vysněnou kariéru.

„Táta byl hasič, a když jsem se po střední škole rozhodoval, co dělat, tak jsem se právě díky němu nasměroval k téhle profesi,“ říká Andrej. Podle svých slov má teď jen jeden cíl: vrátit se domů.

„Nějaké plány máme. Přemýšlím ale hlavně o tom, jak se co nejdřív znovu dát dohromady a postavit se,“ dodává.