Válečný veterán: Jste jak v ponorce, která vás po 20 letech vykopne na břeh

Jeho první misí byla operace v Perském zálivu. Během 90. let pak byl svědkem občanské války v zemích bývalé Jugoslávie i devastujícího konfliktu v africkém Kongu.

Osmašedesátiletý válečný veterán Ladislav Sornas sbíral zkušenosti nejprve v československé a posléze i v české armádě a na zahraničních misích odsloužil řadu let. Dnes už je sice v civilu, nicméně v tématu se stále angažuje a působí jako místopředseda Sdružení válečných veteránů, které vojákům nabízí zdravotní i sociální pomoc.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, jaký smysl nacházel v zahraničních mírových operacích, i problémy, se kterými se váleční veteráni potýkají při odchodu do civilu.

Jaké byly vaše prvotní motivace, když jste se rozhodoval pro službu pro stát?

Pro to se nikdo nerozhodne, najednou koukáte a jste tam. Já jsem se do armády dostal v roce 1974. Najednou jsem se ocitl ve Vyškově, kde byla Vysoká vojenská škola pozemního vojska, a po čtyřech letech nás vypustili jako poručíky k útvaru. Takových jako já byly tisíce.

Nicméně po revoluci v roce 1989 začala naše armáda jezdit na zahraniční mise. Na tu vůbec první – když jsme ještě byli Československo, těsně před Vánoci 1990 – se vyjelo na pomoc malému Kuvajtu, který zabral Saddám Husajn. Začala válka v Perském zálivu a spustily se operace Pouštní štít a Pouštní bouře. My jsme tam nakonec byli asi 10 měsíců, já u chemického praporu. A Američani měli tehdy to štěstí, že byli na naší straně a poprvé vyhráli. (smích)

Jak jste tuhle první zahraniční zkušenost prožíval?

Zaprvé jsem byl mladej kluk, bylo mi 35 a bylo to něco úplně nového. Žádná učebna, cvičák, kecy a pak oběd. Tam jsme byli odkázáni sami na sebe. Celkem nás tam bylo 200, z toho 100 vojáků základní služby, kteří měli odsloužený rok a půl a mohli jít do další činné služby, takže to byli devatenáctiletí kluci, ale fungovali výtečně.

A následovaly další mise…

Poté, co jsme se vrátili z Perského zálivu, začala v roce 1992 občanská válka v bývalé Jugoslávii. Tam vyrazil první prapor a byli v misi OSN, mise UNPROFOR (United Nation Protection Forces, pozn. red.). A úkolem bylo ty dvě znepřátelené strany držet od sebe.

Já jsem tam byl tehdy v roli zástupce velitele pro logistiku, kdy jsme měli na starosti techniku, náhradní díly, jídlo, vodu, pohonné hmoty, takže jsem měl furt práci. Nebyl čas ani na to mít strach. Tihle lidé makají, i když se nestřílí, makají pořád.

Jakou zkušenost jste si z tehdy roztříštěné a válkou poznamenané Jugoslávie odvážel?

Poznal jsem tam jak hodně dobrých Srbů, tak i spoustu dobrých Chorvatů. A navíc jsem se tam pak vrátil v roce 1997 v rámci mise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Cílem tehdy bylo zorganizovat poválečné volby a tam jsem strávil rok. Krásná práce, protože jste rozhodčí, nejste na žádné straně, ono totiž ani není, na jaké straně být. Když bratr střílí na bratra, tak který z nich má pravdu?

Žádný?

Každý chce to svoje. Pravdu mají všichni, ale současně nikdo a vy to musíte vyřešit mírově. Nestřílet. Když sleduju aktuální válečné konflikty, ještě jsem neslyšel, že by někdo řekl: „Pojďme okamžitě zastavit palbu.“

Začít válku je hrozná chyba – a dlouho v ní pokračovat je ještě větší chyba. Během válečného konfliktu umírají lidé a každý, kdo v tom místě je, má mámu, tátu, mnozí mají děti. Tou myšlenkou by mělo být: Přestaňme pálit, přestaňte bojovat a pojďte se domluvit, a ta domluva klidně může trvat pět let. Vždyť země bývalé Jugoslávie, ať to bylo Chorvatsko, Srbsko nebo Bosna a Hercegovina, všechny za té občanské války ztratily.

Zmínil jste psychicky náročné situace, se kterými se voják na podobných misích setkává. Jak jste je v té době prožíval vy osobně? Jak už dnes zaznělo, řada válečných veteránů si domů odnáší nejen problémy fyzického rázu, ale i toho psychického.

Já pořád slyším, že má někdo psychické problémy. Ale osobně žádné nemám. Pamatuju si případ, kdy jsme potřebovali zajet pro motory. Poslal jsem pro ně naše vojáky do nějakého závodu, oni tam jeli, ale po cestě je v Bosně chytli Srbové a psychicky je trápili. Dali je do domu, tam museli klečet, občas vzali jednoho ven, vystřelili a vrátili se bez něj. Nicméně když se pak vrátili a velitel mi to hlásil, říkám: „Dobrá historka, fajn. A kde máte ty motory, pro které jste jeli?“

Co vám na to řekl?

Vynadal mi, že jsem idiot, a týden nechodil jíst. Jeho vojáci mi říkali, že jen sedí, kouří a pije. Tak jsem za ním šel a ptal se, co s ním je. My jsme tenkrát ani nevěděli, že existuje nějaký posttraumatický syndrom.

Měl pak jet někam do Záhřebu a přišel s tím, že ho bolí žaludek. Tak jsem tam poslal někoho jiného. A samozřejmě, nakonec jsem zjistil, že jsou i lidé, kteří jsou citliví. On měl tenkrát pravdu, já ji neměl. Někdo je opravdu víc člověk, někdo míň. A ten citlivější pak může mít podobné problémy, i když by je mít neměl, protože se to tam nehodilo.

Kam jste vyjel na vaši poslední misi?

V roce 2000 se rozhořel konflikt v Africe, v Kongu. Tady ho sice nikdo ani nezaregistroval, ale pro tamní lidi to bylo náročné. Hodně států na jedné straně, hodně států na druhé straně a OSN chtěla ty boje zastavit – což se nakonec podařilo – takže tam poslala mírové jednotky.

Tahle mise nicméně běžela ještě dlouhé roky a ta země se postupně uklidnila i pro obyčejné lidi. Já se na to vždycky, protože jsem také jen obyčejný člověk, koukám jejich očima. Obyčejný člověk nepotřebuje válku. A už vůbec ne občanskou.

Byl jste z důsledků válečných konfliktů frustrovaný? Třeba i do té míry, že vám služba v armádě přestávala dávat smysl?

Mně dávalo smysl to, aby byl klid a ti lidé mohli žít. A bylo mi jedno, jestli jde o naftu, nebo o krásnou Helenu. Hlavně když se přestane střílet. Má smysl, aby vojsko, obzvlášť OSN anebo NATO, zadrželo šílence, kteří chtějí za každou cenu bojovat ve jménu kohokoliv. Mělo by se dospět k dohodě, najít kompromis. Vždyť musíme všichni umět žít vedle sebe. A to je to, co má podle mě smysl. A o ten nikdy nepřijdete, když věříte, že by měl být mír.

Kongo byla vaše poslední mise?

Ano, pak už jsem pro přestárlost odešel do civilu.

A co zpětně hodnotíte jako tu nejtěžší věc, kterou jste během služby na zahraničních operacích zažil? Bylo to třeba dlouhé odloučení od blízkých?

Napadlo mě to, ale to, že je odloučení špatné, na to přijdete, až když je pozdě, protože když jste ve fofru a máte kolem sebe další lidi, tak odloučení nejste. Ale hodně vojáků, kteří byli v misích, přišli o rodiny. Já také. Protože my jsme si zvykli být bez nich.

Pro nás, kteří tuhle zkušenost nemáme, je asi nepředstavitelné, jak moc vás to může vytrhnout z reality běžného života.

Ano, vytrhne vás to a je to určitě špatně. Pro mezilidské vztahy nemůže být zdravé být rok někde pryč. Ale je to daň, kterou musíte zaplatit.

Nicméně najdou se i kolegové, kteří jsou přesný opak a slaví zlaté svatby. Ono to stejně nakonec není jen o misi, ale hlavně o těch dvou lidech.

Jak jste prožíval návrat z poslední mise? Jaké jste v té době pociťoval emoce?

Na chvíli ve mně zatrnulo. Ale pak jsem řekl, že armáda přece není domov důchodců, že tam nemůžete zůstávat jako předtím do 55 let a pak jít rovnou do důchodu. Byla už jiná doba a je to pak i ostuda, voják musí být šikovnej chlap a ne kulhající a s pupkem. Takže jsem šel do civilu.

Vás osobně potkal nějaký zdravotní problém, zranění nebo důsledky toho opakovaného vytížení?

Žádný.

Ministryně Černochová nicméně ve svém projevu dnes zmiňovala, že mnoho válečných veteránů se po odchodu z armády potýká s řadou problémů, od důsledků zranění až k obtížnému hledání nové práce.

Ano, v tom měla určitě pravdu. Když člověk skončí v armádě, obtížně se mu hledá práce, protože úplně vypadl z civilního života. Přirovnával jsem to k tomu, že je v ponorce, kterou je armáda, ta se s ním potopí a za 20 let se zase vynoří a toho člověka vykopne na břeh. On tam ale nikoho nezná, zná jenom lidi v armádě a první problém nastává s uplatněním, protože když je vám kolem padesáti, práci dneska neseženete snadno.

Tohle je to nejdůležitější, kde by se mělo veteránům pomoct, což dělá i naše sdružení.

A stát z vašeho pohledu v tomto směru dělá dost?

Stát to dělá také, ale řekl bych, že nešikovně. Když je ten voják ve výcviku a třeba nemá maturitu, tak by ho k tomu měl jeho velitel dokopat, pokud tedy má na to, aby studoval.

Měli bychom vojáky, které civil armádě půjčil, vracet s výhodou. Ne, že dostaneš mladého kluka, a vrátíš ho odřeného a starého. Dávejme těm lidem vzdělání, protože čas na to určitě je. A i když nejsou ti kluci studijní typy, tak ať si udělají řidičák na autobus nebo svářečské zkoušky. Ať jsou z nich odborníci, kteří se pak uplatní i v civilu.

Kdo by se v tom tedy podle vás mohl více angažovat?

Podle mě to není úkol jenom pro armádu, ta se má starat o své. Ale máme tady třeba Ministerstvo práce a sociálních věcí a tady by mohla zafungovat nějaká mezirezortní komise, která by vymyslela projekty, aby ti vojáci v armádě rostli, vzdělávali se. A aby k tomu byli motivovaní i jejich velitelé.

Řekněte mi závěrem, co pro vás znamená dnešní den?

Já osobně to neprožívám, ale líbí se mi, že už to někdo prožívá. Líbí se mi, že už se o tom mluví a že vlčí máky teď vidíte všude. To tady před lety vůbec nebylo a teď mi to dělá radost.