Článek
Páteční zemětřesení v Myanmaru si už vyžádalo více než dva tisíce obětí, se sílou 7,7 stupně jde o nejsilnější zemětřesení za posledních 180 let. Ačkoli od něj uplynuly už tři dny, záchranáři stále nacházejí přeživší, kteří v sutinách čekají na vyproštění.
„Nejdůležitějších je prvních 48 hodin,“ tvrdí Petr Vodička, velitel záchranného týmu hasičů USAR (Urban Search and Rescue), který cestuje na místa postižená přírodní katastrofou a vyhledává a vyprošťuje osoby ze zřícených budov. Co hraje největší roli při záchraně zavaleného člověka? Jaké faktory ovlivňují čekání na záchranu a jak vypadá operace, na kterou USAR tým vyráží? Otázky zodpovídá Petr Vodička v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Včera jsme se dozvěděli, že ze sutin v Myanmaru byla vyproštěna živá žena, a to tři dny po zemětřesení. Jak obvyklé něco takového je?
To, že se ještě nějakou dobu po zemětřesení nacházejí v sutinách živí lidé, je obvyklé, pravděpodobnost ale rychle klesá. Nejdůležitějších je prvních 48 hodin. Pak máme případy, kdy lidé v sutinách vydrželi třeba i deset dnů, ale to už je spíš výjimečné.
Jak dokáže zavalený člověk přežít tak dlouho?
Samozřejmě nesmí mít žádná těžká zranění, která by byla neslučitelná se životem, takhle dlouho neléčená. To znamená, že je někde, kde není úplně zasypaný, ale spíš uvázl v nějaké kapse nebo volném prostoru. Tam je ale možnost pohybu velmi omezená – v podstatě se tedy člověku ani nic nemusí stát, ale nemůže se odtamtud sám dostat.
Jaké jsou další faktory, které ovlivňují život člověka v takové situaci?
Záleží na tom, jestli mají třeba v dosahu něco k pití nebo nějakou potravinu – důležitější je voda, protože ačkoli to není příjemné, s hladem se dá nějakou dobu vydržet. Také zda člověk neužívá denně nějakou medikaci, ke které v takové situaci nemá přístup, a záleží pak, zda to, že ji neužije, může situaci zkomplikovat. Nesmíme zapomenout na meteorologické podmínky, konkrétně v Myanmaru je přes noc kolem 26 stupňů Celsia, přes den kolem 40. To není ideální, ale není mráz. Kdyby v noci mrzlo, lidé by měli velký problém takhle dlouho přežít. A velkou roli v celé situaci hraje psychika.
Jak důležitá je v takové situaci psychika?
Je jedním z nejdůležitějších, mimo zranění. Jestliže se člověk zhroutí psychicky, nezvládne to ani fyzicky. Jak říkají doktoři, i u spousty nemocí je spouštěčem špatná psychika, stres. Tady to platí taky, člověka v sutinách dokáže natolik oslabit, že už pak nevydrží.
Dá se tedy říct, že zachovat si zdravou psychiku je i způsob, jak si v sutinách zvýšit šanci na přežití?
Je to tak, člověk hlavně musí věřit, že to dobře dopadne, že ho někdo zachrání. Znamená to, že musí mít nějakou odezvu o tom, že se něco děje. Jestliže kolem něj bude dva dny ticho a nebude se nic dít, určitě to člověka nepovzbudí. Naopak pokud zaslechne něco v okolí, třeba zvuky mechanizace, odklízení trosek, záchranný tým nebo štěkot psů, psychicky ho to povzbudí, protože ví, že je šance na záchranu.
Co ještě člověku v takové situaci pomůže?
Někdy se jedná o špatně dostupné místo, kde se celá konstrukce musí rozebrat a záchrannému týmu může trvat třeba deset až 12 hodin, než ho odtamtud budou schopni vyprostit. V takovém případě se snažíme postiženému pomoct alespoň v rámci možností, například k němu spustíme lahev vody, energetickou tyčinku a rozsvícenou baterku. Nejhorší pro člověka je, když netuší, jestli o něm někdo ví, jestli je den, nebo noc, protože je pořád tma, nemá pojem o čase… i malá baterka udělá velký rozdíl v psychice.
Jak probíhá proces vyslání záchranného týmu do cizí země?
Je to dlouhý proces, než vyrazíme, musíme ze všeho nejdříve získat potřebné informace. Vzhledem k médiím je jich v dnešní době hodně, ale dostáváme informace i od našich národních struktur, včetně Ministerstva zahraničních věcí nebo velvyslanectví. Zdrojem informací je také seizmická stanice a samozřejmě sám postižený stát. Ten musí jako první vyslat žádost o pomoc a tou se rozbíhá rozhodovací proces, jestli se tým vyšle a jak se finančně zabezpečí.
Co rozhoduje o vyslání týmu do státu, jako je Myanmar?
V Myanmaru se jednalo o tom, zda se tam dá vůbec dostat a jak to vypadá se získáním víz. Také se posuzovala bezpečnostní situace, jaká je možnost se z letiště dostat do postižené oblasti, jestli je poškozená infrastruktura a tak podobně. V tomhle případě byly k záchraně vybrány týmy z nejbližšího okolí, tedy z Číny, Indie a Thajska. O evropských týmech nemám informace, že by se na akci podílely. Nicméně na místě je velké množství nestátních humanitárních organizací, například Červený kříž nebo Člověk v tísni.
Může ještě přijít žádost o pomoc, kvůli které by USAR tým do Myanmaru vyrazil?
V tomhle okamžiku už pomoc USAR týmu přestává být akutní, nejdůležitější jsou vždy první hodiny. Teď už se jde spíš do fáze dovozu materiální pomoci, jako je zdravotnické vybavení nebo dávky potravin, logisticky nejjednodušší je pak poslání peněz přímo postiženému státu. Toto rozhodnutí už ale spadá pod Ministerstvo zahraničních věcí, protože jde o stát mimo EU.
A jak vypadá samotná akce záchranářů v terénu?
Prvním krokem je dostat se na takzvaný vstupní bod, „point of entry“, kterým je třeba letiště. Tam už spolupracujeme s místními autoritami, ty mají na místě zřízené středisko, které pomáhá všem přítomným záchranným týmům. Jeho účelem je získávání veškerých dostupných informací a zajišťování přepravy do postižené oblasti, protože tým je bez jakékoli mobilní techniky. Potom se tým přesouvá do místa nasazení a je potřeba učinit první rozhodnutí o tom, které objekty prohledat jako první. Termín a hodina v místním čase, kdy k zemětřesení došlo, jsou pro nás velmi důležité, protože pak už tušíme, na co se máme zaměřit. Stalo se to o víkendové noci a lidé byli spíš doma, nebo ke katastrofě došlo ve všední den ráno a my víme, že musíme prohledat školy? S těmito informacemi pracujeme.
A pak už pokračujete záchranářskou akcí přímo v poničených objektech?
I po tomhle vyhodnocení musíme udělat rychlou selekci, protože jako první se zaměřujeme na objekty, kde víme, že záchrana bude rychlá. Je to bohužel „princip válečné medicíny“, nejdřív pomoct tam, kde to hned jde. Musíme tak dát přednost těm, u kterých je vyproštění rychlejší. U objektu provedeme průzkum se statikem, ten zhodnotí stav konstrukcí, popřípadě doporučí stabilizaci. Následně vypouštíme záchranářské psy, aby identifikovali místo oběti. Dvojice psa a kynologa je v celém procesu velmi důležitá.
