V sedmi letech rodině řekl, že není dívka. Trans i nebinárních dětí přibývá

Marek se narodil jako dívka, ale chlapecké chování měl od dětství. Rodinu však tehdy nenapadlo, že by mohl být trans dítě.

„Když to vezmu zpětně, asi to bylo jasné velmi brzo – okolo třetího nebo čtvrtého roku života. Ale tehdy jsme ho všichni vnímali spíš jako klučičí holku, chová se tak spousta dětí,“ začíná vyprávět Markova maminka Barbora Nováková.

„Už jako dítě preferoval klučičí sporty, hry, autíčka. A když došlo na panenku, musela mít pindíka. Ale nikdy nás nenapadla diagnóza. Až okolo čtvrtého nebo pátého roku o tom začal mluvit sám,“ popisuje.

Na první situace, kdy začal vystupovat jako chlapec, vzpomíná i samotný Marek. „Když si pro mě máma jednou přišla do školky, učitelka jí řekla, že jsem celý den dělal, že jsem hasič,“ říká.

Jako dívka si v mužském rodě hrál často. Později rodina zjistila, že když je s dětmi, které ho neznají, vystupuje pouze jako chlapec. Do první třídy nastoupil jako děvče, nechal si ale ostříhat vlasy, odmítl náušnice a vybíral si pouze sportovní nebo chlapecké oblečení.

„Potom začal čím dál víc mluvit o tom, že by chtěl být kluk. Vyvrcholilo to okolo sedmi let, kdy mi řekl, že by chtěl umřít. Vypadlo z něj, že kdyby se narodil znovu, mohl by se narodit jako chlapec. Začala jsem chápat, že to nehraje,“ popisuje Nováková.

Začalo tak kolečko, kdy rodina navštěvovala psychology a lékaře. „Setkání s doktorkou Fifkovou mě utvrdilo v tom, že to hra nebude. I jeden z mých profesorů z vysoké školy je transgender a potvrdil, že děti to vědí už jako malé. A že pokud to tvrdí, tak to tak prostě je,“ vysvětluje.

Mužské jméno si její syn vybral sám. „Okolo sedmi let jsem si začal říkat Ondra, pak Alex a nakonec Marek,“ vzpomíná chlapec.

Jako první ho v mužském rodě začala oslovovat jeho starší sestra. „Vzala to úplně perfektně. Okolí občas reagovalo, že šílím. Ale věta ,chtěla bych umřít‘ mě vyděsila. Musela jsem to řešit,“ popisuje začátky tranzice Nováková.

Pro většinu rodičů je náročné novou identitu svých dětí přijmout a zvyknout si na jiné oslovování. „Dlouho jsem s tím bojovala. Je to asi rok, co jsem schopná ho vnímat jako kluka a půl roku, co o něm jako o klukovi přemýšlím v minulosti. Když jsem o něm mluvila jako o miminku, dlouho mi naskakoval ženský rod,“ vysvětluje Nováková.

K takzvanému „vyoutování“, tedy přiznání pohlavní identity okolí, dospěl Marek o loňských prázdninách. „Rozhodl se, že chce už ve škole vystupovat jako chlapec. S paní učitelkou jsme se domluvili, že to sdělíme ostatním. Nejdřív jsme to řekli na třídních schůzkách rodičům, nechala jsem jim prostor na otázky. Až potom jsme to řekli dětem,“ popisuje.

Většina spolužáků na novou zprávu zareagovala dobře, už v první polovině školního roku dostal pozvánky na klučičí oslavy narozenin. Na jaře absolvoval první školu v přírodě na pokoji s ostatními chlapci.

Přesto se setkal se šikanou. „Dva kluci s tím měli problém, pořád do mě ryli. V první a druhé třídě mě šikanovali. Když jsme jednou šli na hřiště s družinou, dva kluci mě zastavili s tím, že mě chtějí zbít. Jindy si vyráběli ochranné věci z papíru, protože tvrdili, že jsem infekční,“ popisuje desetiletý chlapec.

„Zvykli si ale všichni. Učitelka se někdy splete, jinak to je už v pohodě. Znám děti, co to mají horší. Jednomu klukovi doma zakázali blokádu,“ vypráví Marek.

„Blokádou“ nazývá blokádní terapii, kterou sám zahájil od května. Zjednodušeně jde o proces, kdy se pomocí injekcí zastaví puberta.

„Dítě tak získá čas na to žít v genderu, ve kterém se cítí komfortně. Pokud od šesti do čtrnácti let bude chtít žít jako chlapec, už to těžko změní. Kdyby se to náhodou stalo, všechny kroky jsou plně reverzibilní. Vysadily by se blokátory a prožil by dívčí pubertu. Nemyslím si, že se to stane, ale tu možnost má,“ vysvětluje Novotná výhody této metody.

Určitá rizika blokádní terapie obnáší. „Nejsou ale velká. Je tam riziko narušení kosterního a svalového mechanismu, který je v pubertě důležitý. Není to optimální, ale to není ani to, aby holkám rostly vousy a klukům prsa,“ komentuje sexuolog z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Ivo Procházka.

Pro děti, které se v dospělosti rozhodnou podstoupit operační změnu pohlaví, však může být velkou výhodou. „Když nedojde k pubertálním tělesným změnám u dítěte, u chirurgické operace jsou změny podstatně méně náročné. Odpadne například mastektomie, tedy odstranění prsní žlázy,“ doplňuje klinický psycholog ze Sexuologické společnosti Petr Weiss.

Pokud bude i po několika letech přesvědčen o své pohlavní identitě, čeká Marka pravděpodobně hormonální terapie. Nováková si uvědomuje, že se jedná o velký zásah do těla, výhody podle ní ale jasně převažují.

„Myslím, že vyhrožování sebevraždou je horší. Když budete mít diabetika, také mu nezakážete brát hormony. Tělo se holt vyvinulo jiným směrem než hlava. A buď budu mít doma nešťastného tvora na antidepresivech, nebo mu takto pomůžeme,“ vysvětluje.

„Občas si vyslechnete, že dítě někam ženete. Ale to jsem se naučila ignorovat, jsou lidé, kterým to prostě nevysvětlíte. Trans děti padají do depresí, sebepoškozují se nebo se pokouší o sebevraždu. Buď budu trvat na tom, že mám holčičku, která může být brzy mrtvá, nebo přijmu šťastného kluka. Pro mámu je ten výběr jasný.“

Dodává, že je zásadní dítě při hledání identity nějakou dobu nechat v roli jiného pohlaví. „Nechte ho zkusit, ať v ní žije. Pokud by to hrálo, samo z ní vystoupí. Je to jediná cesta, jak může poznat, jestli se opravdu cítí šťastné,“ radí.

„K tranzici navíc dřív nebo později dojde. Pokud to rodič nepřijme, cesta bude akorát delší a těžší. Za mě je daleko jednodušší přijmout, že mám místo dcery syna, po osmi letech než po osmnácti,“ uzavírá Nováková.

Podobný pohled sdílí i sexuolog Procházka. „Nejdůležitější je nechat tomu čas. Vždycky čekáme, nemáme totiž možnost nabrat třeba krev a říct, jestli je dítě transgender,“ říká.

Obdobnou situaci se svým dítětem zažila i zdravotní sestra z jižních Čech. Vzhledem k citlivému tématu si nepřála zveřejňovat své ani synovo jméno, redakce jejich identitu ale zná. Označujme ji jako Janu.

„Spousta lidí si myslí, že to je dnes móda nebo že jsou děti v takovém blahobytu, že vymýšlejí kraviny. Někteří říkají, že jsme je k tomu přivedli, když jsme jim dovolili hrát fotbal a nosit kalhoty. Ale děti vědí nejlíp, jak se cítí. A pokud dítě jednou odmítnete, už se vám podruhé nesvěří. Je to hrozně těžké, ale měli bychom je vnímat, poslouchat, co říkají a naznačují,“ vysvětluje.

I její syn se narodil jako dívka. V poměrně útlém věku ale začal zjišťovat, že se cítí příjemněji v mužské roli. „V jedenácti ho na táboře označili za tomboye, tedy holku, která má klučičí zájmy a stylizuje se jako kluk. V té době nad tím začal přemýšlet,“ vypráví. Svou pohlavní identitu si začal uvědomovat loni na podzim, když mu bylo dvanáct let.

Velkou změnu v synově chování zaznamenala, když se ostříhal. „Rozzářily se mu oči, štěstí a spokojenost na svém dítěti prostě poznáte. Jenže já jsem si myslela, že mu je dobře bez vlasů, ne že v sobě vidí kluka,“ vrací se na začátek celého příběhu.

Od té doby ho jako chlapce začalo poznávat i okolí. „Vyhazovali ho z dámských záchodů, v restauraci se nás ptali, co si chlapec dá k jídlu. To si svou identitu ještě neuvědomoval a všechny jsme opravovali,“ vzpomíná Jana.

„Nejdřív mi přišla SMSka, ve které stálo: ,Mamko, kdyby tě tvoje kamarádka požádala, abys ji oslovovala v mužském rodě, přistoupila bys na to?‘ Došlo mi, že mluví o sobě. Později jsem se dozvěděla, že ve škole se už vyoutoval sám, učitelé mu říkali v mužském rodě. Byla jsem zpočátku naštvaná, že ho v tom podporují bez mého vědomí.“

První dny byly pro Janu hodně náročné. „Asi jsem na to nereagovala úplně dobře. Řekla jsem něco ve smyslu: ,No tuhle hru já s tebou hrát nebudu.‘ Když psychoterapeutka vyslovila poprvé slovo trans, zboural se mi celý svět,“ popisuje Jana.

Změna přišla po rozhovoru s terapeutkou. „Syn se rozplakal po otázce, co by nejvíc potřeboval k tomu, aby byl spokojený. Řekl: ,Aby mi mamka říkala v mužském rodě.‘ Načež doktorka se na mě podívala a zeptala se, jestli by to šlo. Reagovala jsem, že nešlo, protože kdyby to chtěl vzít zpátky, bylo by to hrozně těžké. Řekla mi, jestli si myslím, že teď to nebylo těžké. Tehdy se to ve mně zlomilo.“

Jeho novou identitu ale spolužáci na rozdíl od Markova případu nepřijali dobře. „To téma nechápou. A škola neumí reagovat rychle, aby tam poslali někoho, kdo by jim ho vysvětlil. Takže to dítě je osamocené – mezi holky už nepatří, ale kluci ho nepřijmou,“ stěžuje si Jana.

Personál školy situaci zvládl lépe, například třídní učitelka byla o tématu dobře informovaná. „Byla úžasná. Od září bude mít novou, nevím, co ho čeká,“ zmiňuje nejistotu, na kterou trans lidé naráží při každé změně kolektivu (rozhovor vznikl před začátkem školního roku, pozn. red.).

S vedením školy se domluvila, že její syn bude mít vlastní toalety. „Jsou to každodenní malé nepříjemnosti. Musí se outovat třeba třikrát denně, jen aby si mohl dojít na záchod. Na to nemáte vždy psychické rozpoložení.“

A i ona závěrem dodává, že důležité je dát věcem čas. „Hned jsem se snažila zapojit mužský rod, ale je to hrozně těžké. Po návštěvě terapeutky trvalo tři týdny, než jsem ho dokázala oslovit novým jménem. Uteklo ale několik měsíců a holčička se mi úplně rozplývá.“

Svoji pohlavní identitu si v dětství začal uvědomovat i nyní osmnáctiletý trans muž z třicetitisícového města na Moravě. Coming outem teprve prochází, a tak si nepřál zveřejňovat své pravé jméno. V tomto textu ho proto označujme Jan.

„Začal jsem si to uvědomovat hodně brzo. Zhruba od čtyř let jsem začal pociťovat, že věci nejsou tak, jak by měly být. Viděl jsem rozdíly mezi mnou a dívkami v mém věku. Pak jsem to musel potlačovat, protože pohlavní rozdíly byly větší a větší,“ popisuje.

Svoji identitu pořádně začal řešit asi v patnácti letech. „Děsila mě myšlenka, že lidé musí brát do konce života hormony, podstoupit operaci a podobně.“

Nyní nastupuje do maturitního ročníku a poprvé bude i na školní půdě vystupovat jako muž. Situaci už řešil s ředitelem školy, který ji přijal bez problémů.

„Přemýšlel jsem nad tím, že bych maturitní ročník dojel jako žena. Ale přišlo mi to nesnesitelné. Počítám s tím, že tam bude nějaké šuškání, ale nemyslím si, že to bude velké překvapení. Několik takových lidí už bylo přede mnou. LGBT+ komunita na mé škole existuje, nemyslím si, že by to měl být nějaký důvod k diskriminaci,“ doufá Jan.

Na Janův coming out vzpomíná jeho maminka. „Ve dvanácti letech mi řekl, že mi píše dopis. Nejdřív mi sdělil, že je na holky, že na to přišel už ve druhé třídě. Potom začal chodit do pánského oddělení, přestal nosit náušnice, ale nepřišlo mi to divné. Loni, když mu bylo osmnáct, mi řekl, že mi píše další dopis. Tam mi řekl, že je trans,“ říká Hana.

Podle Janovy matky je nejhorší myšlenka, že její syn neprožil šťastné dětství. „Ptala jsem se ho, odkdy se tak cítí. Řekl mi, že od čtyř let. Že každé narozeniny sfoukával svíčku na dortu a přál si, aby byl kluk,“ popisuje.

„Obdivuju maminky, které říkají, že děti hned přijaly. Devět měsíců nosíte holčičku, najednou zjistíte, že je všechno úplně jinak. Nejhorší je, když si uvědomíte, že celé dětství žil nešťastný, pořád přemýšlel, co je špatně. Takoví lidé byli týraní ve svém těle a dětství jim uteklo. Sexuoložka mi řekla, že až padesát procent trans lidí, kteří nejsou podporovaní rodinou, se pokusí o sebevraždu. V pubertě má mnohem víc rodičů tendence své děti podceňovat. A může to skončit fatálně,“ upozorňuje Hana.

„Od třinácti let řešil panické záchvaty a úzkosti. Ale převážně to souviselo s genderovou dysforií. Trpěl také sociální fobií, po coming outu se jí úplně zbavil.“

Syn Jitky K. z Prahy se ve dvanácti letech identifikoval jako demiboy. „Je to identifikace pohlaví, která spadá pod nebinární identitu. Znamená to, že se v určitých aspektech cítí jako chlapec. Naše dítě nemá potřebu chodit k sexuologovi, brát blokátory nebo řešit prsa. Ale obléká se jako kluk, mluví o sobě jako kluk,“ vysvětluje Jitka.

Ze školy nosil vždy samé jedničky, ale měl problémy se vztekem. „Doma to bylo peklo. Stranil se kamarádů, nepotřeboval sociální kontakt.V deseti letech odmítl nosit sukně a náušnice. Vyvrcholilo to v den jeho dvanáctých narozenin, kdy nám napsal text v angličtině, ve kterém se identifikoval jako demiboy a poprosil nás, jestli bychom ho oslovovali Ria. S Riem žijeme půl roku,“ vypráví Jitka.

„Jeho prosba byla, abychom to přijali, nebo to nechali být. Odpověděla jsem, že to samozřejmě přijímáme a respektujeme. Samozřejmě jsem to ale obrečela,“ říká.

Coming outem ve škole ještě neprošel. „Na jeho přání ho před kamarády oslovujeme starým jménem. To už je pro nás ale hodně těžké. Na začátku jsme ho upozornili, že to je pro nás těžké a že se třeba budeme přeříkávat. Ale když se člověk opraví, dítě vidí snahu.“

Jitka tvrdí, že by byla připravená syna přijmout, kdyby své rozhodnutí chtěl vzít zpátky. „I kdyby ho to přešlo, tak je ve fázi, kdy to potřebuje a má nějakou krizi identity,“ myslí si.

Nejdůležitější podle ní je, aby rodiče dítě přijali. „A respektovali, že i když to je dítě, má svůj rozum a nedělá to, protože to je v módě. To je úplný nesmysl – ty děti se většinou skrývají, nikde se tím nechlubí,“ vysvětluje Jitka.

Dětí, které řeší problémy s pohlavní identitou v posledních letech přibývá. „Počet se zvyšuje přibližně od roku 2017. Přicházejí stále častěji děti okolo věku 13 let, nejčastěji se jedná o biologické dívky, které se cítí jako chlapci,“ uvádí klinický psycholog Weiss.

„Znám i případ, kdy dítě ve Švýcarsku chtělo ve třech letech skákat z okna, protože se mu nelíbilo, že je kluk. Jsou to ale spíš výjimečné případy,“ doplňuje ho sexuolog Procházka. Děti ve většině případů k odborníkům přichází v pubertě.

Podle Weisse jde o celosvětový trend. „Ve Velké Británii od roku 2017 stoupl těchto počet adolescentů o více než tisíc procent. Příčiny nejsou jasné, ale je možné, že jde o vliv sociálních sítí, influencerů z řad transsexuálů, kteří nejisté děti povzbuzují k tomu, aby se snažily o zahájení procesu pohlaví.“

Změna pohlaví je v Česku možná od 18 let. Trans lidé ji ale často ke spokojenosti nepotřebují, mnohdy volí pouze hormonální terapii. Ta je u nás k dispozici od 16 let. Mladší děti mohou podstoupit blokádní terapii.