Hlavní obsah

Sourozenci obětí z léta 1969 se dočkají nároku na odškodnění

Foto: ČTK

Podle historiků jsou události srpna 1969 stále ve stínu vpádu okupačních vojsk z roku 1968. Na snímku je zákrok VB na Václavském náměstí.

Dosud se o odškodnění mohli hlásit pouze přímí příbuzní obětí protestů z roku 1969. Zabití byli ale v dané době bezdětní, svobodní a jejich rodiče se zákona o odškodnění mnohdy nedožili. Historici se zasadili, aby došlo k nápravě.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vláda schválila návrh zákona, který by měl podle historiků napravit vypořádání se s událostmi ze srpna 1969. Novela by totiž měla rozšířit zákon o odškodnění obětí potlačení demonstrací o jejich sourozence.

Na základě zákona z roku 2020 totiž mohli o odškodnění žádat pouze rodiče, děti nebo manželé či manželky obětí. Proto historik Jan Břečka a nejmladší signatářka Charty 77 Simona Hradílková iniciovali rozšíření zákona. Vynechání sourozenců označují v podkladech pro interpelaci za zásadní pochybení.

Většině obětí bylo totiž v době jejich zabití 14 až 19 let, neměly tak děti ani manžele. Nejstarší oběti, Stanislavu Valehrachovi, který byl druhou brněnskou obětí, bylo v době potlačení demonstrací sice 28, stejně jako ostatní byl ale svobodný a bezdětný.

Hradílková s Břečkou v podkladech připomínají, že příbuzní obětí byli během minulého režimu popotahováni. I proto je podle nich důležité, aby se na sourozence nezapomínalo.

Tragédie a pak komunistická šikana

„Máme za to, že sourozenci, jejichž životy byly poznamenány stejnou tragickou ztrátou (sestry či bratra), jak tomu bylo v případě jejich rodičů, a dokonce ještě děti těchto sourozenců, narozené po tragédii, musely spolu se svými rodiči zakoušet šikanu ze strany komunistické státní moci, jsou jednoznačně hodni odškodnění, a nebojíme se říci i omluvy ze strany státu, že na ně nebylo v zákoně pamatováno,“ napsali Břečka s Hradílkovou koncem června.

Následně se obrátili na poslankyni Marii Jílkovou (KDU-ČSL), která návrh předala vládě. „Jednoho dne za mnou přišla paní Hradílková, která se už v minulosti zasadila o to, aby se na Danuši Muzikářovou nezapomnělo, a díky její iniciativě je po ní v Brně pojmenovaný park. Tohle pak byla další součást její práce,“ říká Jílková.

Podle jejích informací vláda návrh zákona schválila bez problémů a dalších úprav. „Teď záleží na tom, kdy ho organizační výbor zařadí na jednání Sněmovny,“ dodává. Komplikace při projednávání neočekává. „Měli jsme podobný případ zákona asi před měsícem, který také narovnává nějaké křivdy z dob komunismu a prošel úplně hladce. Takže si myslím, že v tomto případě to bude stejné.“

Novelu tak budou muset ještě prodiskutovat poslanci a senátoři. A pokud zákon Parlamentem projde, k jeho schválení už bude nutný jen podpis prezidenta. „V ideálním případě by mohla být novela schválena ještě letos,“ doufá Jílková.

Končící ministr pro legislativu Michal Šalomoun – který úpravu vládě předložil – potvrdil, že navrhl, aby poslanci novelu přijali ve zrychlené formě, tedy rovnou v prvním čtení. „Uvidíme, jak rychle bude zařazena na program jednání,“ dodal.

Sourozencům obětí by pak mohly být jednorázově vypláceny částky ve výši 200 tisíc korun za usmrcení, 90 tisíc za zranění s trvalými následky a 40 tisíc korun za zranění.

Podle Břečky by mohla úprava zákona přinést sourozencům alespoň částečnou satisfakci. „Nevím, jestli jim to přinese úlevu – ty finanční částky jsou v podstatě symbolické. Ale mohla by to být alespoň jistá satisfakce, že na ně stát přeci jen nezapomněl,“ věří historik.

Nedemonstrovali, přesto zemřeli

Přímých obětí potlačení demonstrací bylo celkem pět. Jednou z nich byla tehdy osmnáctiletá Danuše Muzikářová, která se demonstrací ani neúčastnila. Se sestrou Jaroslavou šla navštívit kamarádku, s níž plánovaly výlet. Příslušníci VB toho odpoledne zasahovali proti davu slzným plynem, používali i vodní děla a „výstražně“ stříleli do vzduchu.

Když se pak obě sestry Muzikářovy vracely domů, připletly se do střetů mezi bezpečnostními složkami a demonstranty. Zpanikařený dav sestry rozdělil. A zatímco Jaroslava toho večera přišla domů, Danuši v ulici 9. května (dnes Rašínova, pozn. red.) zasáhla zezadu do hlavy kulka. Osmnáctiletá Muzikářová, která uvažovala o studiu módního návrhářství, byla na místě mrtvá. Kdo za výstřelem stál, se dodnes neví.

Ani jeden z jejích rodičů se zákona z roku 2020 nedožil. Naživu je pouze její sestra Jaroslava Juránková, která o bolavé minulosti nerada mluví a dlouhodobě se vyhýbá rozhovorům s médii, sdělil Břečka s tím, že „chce mít po těch těžkých letech už klid“.

Otevírat staré rány se nechce ani Romanu Syřínkovi, jehož bratr byl nejmladší obětí potlačení demonstrací. Bohumil Syřínek (někdy se uvádí Siřínek, na základě chybně zapsaného jména na matrice) byl už ve svých 14 letech trampem. S kamarádem Stanislavem Vaňačem proto v srpnu vyrazil na Slovensko, při návratu jim ale došly peníze. Když pak oba 20. srpna dorazili do Prahy, přespali pod širákem v Holešovicích a druhý den chtěli požádat Syřínkovu tetu o příspěvek na cestu domů.

Kdo jsou oběti potlačení demonstrací z léta 1969

Přímých obětí zásahů proti demonstrantům je celkem pět. Všichni byli postřeleni buď 20. nebo 21. srpna, kdy byly střety s bezpečnostními složkami nejvyostřenější.

Vedle čtrnáctiletého Bohumila Syřínka, který na následky střelných zranění zemřel 24. srpna, došlo v Praze k postřelení dalších dvou mladíků. V místě, kde se v Praze protínají ulice Králodvorská a U Prašné brány, byl 20. srpna postřelen tehdy osmnáctiletý zednický učeň František Kohout. O několik kroků dál pak ve stejný den zemřel devatenáctiletý elektrikář Vladimír Kruba. Jeho matka se o odškodnění přihlásila už na základě zákona z roku 2020, nárok jí byl uznán.

Právě 21. srpen se ale stal Syřínkovi osudným. Oba chlapci se totiž na Tylově náměstí ocitli uprostřed demonstrantů, kteří ustupovali milicionářům. Syřínka pak do břicha zasáhla kulka, která mu poranila játra, prostřelila žaludek, střeva i levou ledvinu. I když byl chlapec původem z Písecka rychle převezen do nemocnice a podstoupil i operaci, 24. srpna zemřel. Ani v tomto případě není dodnes jasné, kdo přesně chlapce zabil.

Jeho bratr Roman k úpravě zákona říká, že ho vnímá spíše jako nutné uzavření jedné kapitoly a gesto, které dokazuje chyby tehdejšího režimu. „Bratra mi to ale nevrátí,“ řekl pro Seznam Zprávy. Při pohledu na preference některých stran ho mrzí, že lidé zapomínají. „Můj bratr byl reálná osoba a zas***í komunisti ho zabili. Nechápu, jak mohou mít billboardy a už vůbec nechápu, že je dodnes někteří lidé podporují,“ hněvá se.

Co se samotných peněz týče, zájem o ně vlastně nemá. „Celou částku pošlu na Ukrajinu, aby mohli bojovat proti Rusům. Takhle částka půjde na něco smysluplného a budu rád, že pomůže Ukrajincům bránit se proti okupantům, kteří kdysi s podporou dalších národů vtrhli i k nám,“ připomíná.

Vojáci se snažili „očistit“ od roku 1968

Podle historiků je důležité o roce 1969 mluvit, protože pozornost se většinou stáčí spíše k invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Bylo tomu tak vždycky a obávám se, že to tak i zůstane, bohužel. Je to dáno tím, že 21. srpen 1968 bezesporu je významná událost s mezinárodním přesahem, ale to, co se odehrálo o rok později, to už je ‚jenom‘ takové naše národní trauma,“ nastiňuje Břečka.

Co a proč se dělo v srpnu 1969

Foto: ČTK

21. srpen roku 1969. Pražské Václavské náměstí.

  • 20. srpna 1969 se v centru Prahy střetli demonstranti připomínající si roční výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy s pořádkovými silami.
  • K prvnímu setkání ale došlo už 16. srpna, Veřejná bezpečnost tehdy lidem pouze řekla, ať se rozejdou, což pokojně udělali.
  • V následujících dnech se ale shromažďovalo čím dál více lidí a situace eskalovala. Demonstranti budovali barikády. Večer poprvé zasahovali v ulicích vojáci armády i příslušníci Lidových milicí.
  • Bezpečnostní složky tehdy proti demonstrantům nasadily vodní děla, používaly obušky i slzotvorné prostředky, které získaly z Polska.

S tím souhlasí i historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Daniel Povolný. Připomíná, že zatímco v roce 1968 se národ semkl proti „nepříteli zvenčí“, následující rok se naopak Čechoslováci rozdělili na dvě strany a „šli proti vlastním“.

„Nechci říkat, že to byla občanská válka, ale do určité míry by se to k tomu dalo s jistou nadsázkou přirovnat. A to je vlastně možná důvod, proč je devětašedesátý rok méně atraktivní,“ odhaduje.

Povolný navíc dodává, že „tvrdší“ zásahy bezpečnostních složek je nutné vnímat i v kontextu roku 1968. Vojáci či příslušníci VB si totiž byli podle historika vědomi „pochybení“ z pražského jara, které chtěli v rámci demonstrací odčinit.

„Domnívám se, že část lidí se postavila na stranu normalizátorů s kalkulací, že splní svou povinnost a na jejich počínání z roku 1968 se bude nazírat jinak. Většina se ale zmýlila,“ připomíná. Režim naopak během propouštění z funkcí argumentoval právě rokem 1968.

Během srpna 1969 zemřelo osm lidí

Historické zdroje dlouhodobě uváděly, že obětí demonstrací bylo pět. Povolný – který s kolegy napsal knihu Den hanby, jež o demonstracích z léta roku 1969 pojednává – ale zjistil, že vedle přímých obětí potlačení v srpnu zemřeli ještě další tři lidé.

Jednou z nich byla například Bohuslava Mazná, jež zemřela 24. srpna ve zbraslavské nemocnici poté, co nabourala do obrněného transportéru, kterého si nevšimla. Dalšími dvěma pak byli vojín Jindřich Pavlík a četař Jan Povolný. Oba zemřeli při plánovaných přesunech vojenské techniky do Prahy, v níž se demonstrovalo.

Srpnové události roku 1969, které tehdejší režim označoval za kontrarevoluci, si tak vyžádaly celkem osm lidských životů. Prokazatelná zranění pak utrpělo 50 lidí, Povolný nicméně dodává, že jich bude řádově více, jen o nich nejsou záznamy.

Doporučované