„V obličeji máte cizí ruce, nohy.“ Plodková, Mikýř a kadeti ve stavu beztíže

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Do mise Zero-G, která je součástí národního projektu Česká cesta do vesmíru, se přihlásilo 861 žáků a studentů. Museli splnit náročné testy, fyzické i psychické. Vybráno bylo 26 kadetů a kadetek. Ti byli v jednotlivých mužstvech, každé pak vedla známá osobnost.

Byli mezi nimi třeba mladý vědec Simon Klinga, herečka Jana Plodková či youtubeři Martin Mikyska a Karel Kovář.

Celé posádce velel astronaut ve výcviku Aleš Svoboda.

Účastníci prožili ve stavu beztíže celkem pět minut. Zažili 15 parabolických manévrů, kdy letadlo prudce vyletí a poté klesá. Nejprve – na zkoušku – si zkusili gravitaci odpovídající povrchu Marsu. Následně mohli dvakrát zažít to, co astronauti na Měsíci. Poté přišlo 12 asi 22vteřinových stavů beztíže.

V jaké gravitaci by chtěl žít Mikýř? Jak stav beztíže prožívala herečka Plodková? A čím chtějí být mladí studenti Linda Petraturová a Hynek Broukal?

Jasná první otázka: Jaké to bylo?

Linda Petraturová: Bylo to hodně chaotické. Člověk si představuje, že to je hodně fyzická záležitost. Že stav beztíže pocítí v celém těle. Ale právě naopak. Vůbec své tělo necítíte. Nevíte, kde máte ruce, nohy, naopak v obličeji se objeví cizí ruce, nohy. Všechno je všude.

Hynek Broukal: Ani nedokážete určit směr, ve kterém člověk letí. Jako kdyby někde pluly oči. Je to chaotické a bezbranné. Když se někam odrazíte, tak už letíte a je konec.

Bylo něco, co jste si chtěli vyzkoušet?

Linda Petraturová: Já jsem se hodně těšila, že si zkusím přes strop oběhnout celý trup letadla.

Jak to dopadlo?

Linda Petraturová: Doběhla jsem do půlky, možná ani to ne, a už jsem odplula od stěny. Nedá se u té stěny udržet. Nikde není nahoře, nikde není dole.

Hynek Broukal: Můj cíl bylo sednout si na strop a pozorovat, jak všichni fungují, ale vzhůru nohama. Nakonec to skončilo tak, že jsem málem vyletěl z té naší síťové schránky. Snažil jsem se ze všech sil udržet sítí, abych neodplul. Pak najednou končil stav beztíže a museli jsme si lehnout. V tu chvíli jsem ale visel hlavou dolů na síti, tak jsem se rychle chytil instruktora a za jeho nohu vyšplhal na zem.

Stav beztíže byl vždy zhruba 22 vteřin, takže muselo být těžké se vrátit do původního stavu, aby člověk nedopadl hlavou na zem.

Linda Petraturová: Volali na nás vždy: feet down, feet down (nohy na zem, pozn. red.). Když je ale člověk vzhůru nohama, tak se to opravdu dělá špatně. Najednou se vrátí gravitace a lidé padají jako hrušky na zem, padají na sebe, jak zrovna byli. Instruktoři se nás, chudáci, snažili tahat zpátky na zem. Husté to bylo.

Jaký to bylo „chodit“ po Měsíci?

Hynek Broukal: Šílené, nepředstavitelné, nedokázal bych to asi popsat. Strašně zajímavé.

Skákali jste?

Hynek Broukal: Skákali jsme, nemohli jsme chodit.

Linda Petraturová: Člověk má pořád pocit, že mu ujíždí nohy, jak je lehký. Furt se naklání, ale když dá před sebe nohu, aby nespadl, tak se odrazí a pořád se tam klinká, ujíždí to.

A co Mars?

Hynek Broukal: Ten byl první, a jak krev natekla do hrudi, do hlavy, tak se všem rozzářily oči. Byl to nepopsatelný pocit.

Bylo ti špatně?

Hynek Broukal: Myslel jsem si, že mi bude špatně ve stavu beztíže, ale nejhůř mi bylo, když se letělo normálně a letadlo zatáčelo.

Jak to chcete využít do budoucna? O tobě, Lindo, mi tvůj táta říkal, že chceš být pilotka.

Linda Petraturová: Můj táta je fanatik do letectví a kosmonautiky. Kdykoli se cokoli děje, tak o tom hned vím. Taky mě to chytlo. I díky kamarádce jsem se dostala k letectví. Myslím, že tahle zkušenost je strašně dobrá odrazová rampa. Nejen pro kariéru pilotky. Chtěla bych Českou cestu do vesmíru nějak předat dál.

Jakou pilotkou chceš být?

Linda Petraturová: Potom, co jsem právě zažila, tak to bude znít divně, ale klidně civilní. Prostě si jenom létat nad Evropou nebo po světě a budu šťastná.

Hynku o tobě mi rodiče vyprávěli, že to chvíli vypadalo, že bys mohl mít zájem o humanitní vědy. Pro tvůj smysl pro spravedlnost tě tipovali na soudce. Teď ale stavíš doma rakety. Radši bys rakety stavěl, nebo v nich byl?

Hynek Broukal: Mým snem jako dítě bylo stát se astronautem. Teď se ale více přikláním ke konstrukci raket a třeba i armádních technologií. Je to zajímavé a je to potřeba, když vidíme, co se děje na Ukrajině.

Věřili jste si, že se na tuto misi dostanete?

Linda Petraturová: Vůbec ne.

Hynek Broukal: Šel jsem do toho s tím, že to je nějaká nová soutěž, je tam vesmír, tak tam napíšu své jméno. Ani jsem nečetl, že se dá vyhrát nějaký let. Když jsem pak dělal videoprojekt, tak jsem si říkal: Vyjde to, nevyjde to, co jako, pošlu to tam. Jak se to ale začalo blížit, tak mi to přicházelo čím dál tím reálnější. Ale ani teď si neuvědomuji, že se to všechno stalo a sedím tady.

Linda Petraturová: Přesně tak. Řekl mi o tom tatínek a já si říkala, že to je husté, ale že šance, že bych to vyhrála, není. Jsou určitě mnohem lepší kadeti. A teď tady jsem.

Jaké jste měli témata projektu?

Hynek Broukal: Dělal jsem video na téma sex ve vesmíru. Řekli mi, ať si vyberu téma, které je zajímavé, o kterém vím, že budu schopný mluvit. Přemýšlel jsem, jak by to vlastně fungovalo, tak jsem si řekl, že o tom hypoteticky popřemýšlím, a myslím, že to je docela kvalitní video.

A ty, Lindo?

Linda Petraturová: Jsem také hudebnice, hraji v orchestru. Tak jsem si zvolila hudební skladatele, jejich specifické metody, zajímavosti, protože se mezi nimi najdou dost extravagantní jedinci. Spojila jsem to nakonec s Antonínem Dvořákem, protože jeho skladbu Novosvětská měl Neil Armstrong s sebou při misi Apollo 11 na Měsíc. Tak jsem to propojila, protože jsem si říkala, že o vesmíru to bude mít každý.