Článek
Pavilon G2 je zvenčí zašlá sláva. Ze zdí Pediatrické kliniky opadává omítka, okenice jsou zpuchřelé, ze skel se odlupují fólie, parapety se kroutí, mezi okna v prvním patře někdo vložil bublinkovou fólii. Aby prý nefoukalo dovnitř.
„Pro děti je to naprosto nevyhovující, nezaslouží si být léčeny v takových podmínkách, které nevyhovují 21. století,“ říká před nevábným vchodem do budovy přednostka Lucie Gonsorčíková.
„Tady není nic pohromadě. Dítě, když potřebuje rentgen, tak musí přes park tamhle do budovy B5. Když na JIP nebo na chirurgii, tak do budovy B4,“ ukazuje na nedaleké budovy.
Přednostka Lucie Gonsorčíková vzbudila minulý týden rozruch, když její Nadační fond Davida Švestky vyhlásil veřejnou sbírku na projektovou dokumentaci a vizualizaci nového dětského pavilonu, kde by v řádu let měla být pediatrie takzvaně pod jednou střechou.
S vědomím nemocnice požádala spoluobčany o 360 tisíc korun. Za pět dní se vybralo přes 200 tisíc. Veřejnost se ale začala ptát, proč se na takové projekty musejí skládat lidé? Nemocnice narychlo svolala tiskovou konferenci, kde oznámila, že studii uhradí z nemocničního rozpočtu a sbírka byla pozastavena.
Fouká? Dejte mezi okna peřinu
Lucie Gonsorčíková zve na exkurzi. Do pavilonu G2 vcházíme vraty, kudy obvykle přicházejí rodiče s dětmi na vyšetření a z něj. „Není to zrovna entreé, které by bylo pro děti příjemné,“ krčí rameny. Má pravdu. Nevlídný vlhký suterén, kde se nachází technické zázemí, imunologická laboratoř nebo převlékárna pro studenty medicíny, od vstupu spíše odrazuje.
„Když mamča přijde s kočárkem, tak musí vyjet výtahem, protože tu jsou jen schody, a na odbornou ambulanci se dostane pouze přes lůžkové oddělení,“ popisuje dispozičně nevhodné uspořádání budovy přednostka Gonsorčíková.
Stoupáme o patro výš. Přízemí je mnohem hezčí. Útulný, moderně vybavený denní stacionář. Před třemi lety ho zrekonstruoval Nadační fond Kapka naděje. „Sem chodí děti s těmi nejtěžšími diagnózami. Docházejí na biologickou léčbu a v pohodlných křeslech dostávají infuze s léky nebo injekce. Toto je asi ta nejhezčí část budovy,“ chválí přednostka práci architektů a stavařů.
V prvním patře je lůžkové oddělení s kapacitou 18 pacientů. Problémy jsou patrné na každém kroku. „Třeba tyto dveře. S nemocniční postelí se do nich nevejdeme, takže musíme pacienta překládat a odnášet ručně,“ zmiňuje přednostka. A další nepříjemnost – většina pokojů nemá sociální zařízení, a tudíž využívají společnou koupelnu.
„Nudli“ o rozměrech 5 × 3 metry pro sedm pacientů ukazuje staniční sestra Monika. Vlevo sprchový kout, pod oknem vana, dvě umyvadla, přebalovací pult. „Není to tu bezbariérové, chtělo by to trochu veselejší barvy, okna nejdou dovřít, fouká tu, takže je tu buď zima, nebo vedro, nic mezi tím,“ vyjmenovává. Když chtěly profukování řešit, dostalo se jim odpovědi, ať dají mezi okna peřinu.
„Když tu máme třeba novorozence, tak to není úplně ideální,“ hodnotí kulantně vrchní sestra Martina Pechová. Současně dodává, že to tu není ale tak hrozné, jak se může zdát. Člověk si prý zvykne.
Podívejte se, jak vypadá dětské oddělení:
„Nezapomeň na ty stoupačky na chodbách, neustále voláme, že něco teče, něco prasklo,“ připomíná jí jiná sestřička.
Je zjevné, že budova není šťastně dispozičně řešená. Je zde málo místa. „Tady je pokojíček, který máme obzvlášť rádi,“ říká ironicky další ze sestřiček. „Je strašně malinký. Sestřičky tu nemají rampy na zásuvky, lezou po čtyřech, hledají prodlužku, aby mohly připojit zařízení. A zase ty profukující okna. Když tu je miminko, tak to je opravdu nepříjemné,“ popisuje.
Ale i v prvním patře jsou útulná místa. Třeba sekce, kde se děti léčí s tuberkulózou. Díky penězům Nadace Archa Chantal Poullain to tu vypadá jako v džungli a děti si tu mohou připadat jako v dětském pokojíku.
Náměstek pro ekonomiku, techniku a provoz Jan Halíř, který nás při exkurzi provází, ještě připomene, že na patře jsou zrekonstruovány dva pokoje s vlastním sociálním zařízením.
„Pro dokreslení kontextu, není to tak, že bychom úplně rezignovali na technický stav, ale vzhledem k tomu, že plánujeme pediatrii odsud přestěhovat, tak musíme zvažovat i účelnost případných investic,“ uvádí.
Výměnu oken tu už prý plánují. Odhaduje ji v horizontu jednoho až dvou let.
„Nechci, aby děti v takovém prostředí pobývaly“
Lůžkové oddělení ve druhém patře má kapacitu 15 dětských pacientů. „Tady pobývají děti dlouhodobě, třeba po transplantacích, s Crohnovou chorobou nebo po sebevražedných pokusech. Chtěla bych, aby to tu měly funkčnější, modernější, hezčí. A toto mě trápí nejvíc,“ říká Lucie Gonsorčíková a vede nás ke dveřím. Okénkem nakukujeme dovnitř. V místnosti je retro linoleum, bílé dlaždice, žluté stěny, čtyři nemocniční postele, tři potažené modrým igelitovým přehozem, na čtvrté spí holčička.
„Čtyřlůžkový pokoj. Od toho se už dávno ustoupilo. Nemáme kam dát doprovody dětí, tedy jejich rodiče,“ zmiňuje.
O mnoho lepší zázemí nemá ani nemocniční personál.
„Tady pracují sestřičky i doktoři, je to takový kokpit celého patra,“ ukazuje přednostka Gonsorčíková původně velkou místnost rozdělenou příčkami do malých „komůrek“. V jedné se scházejí lékaři, aby konzultovali stav dětských pacientů. „Místa tu je maximálně pro čtyři, ale schází se nás tu běžně pět až sedm,“ uvádí.
Kam si sedají? „Na ledničku, na madlo od gauče nebo postojí,“ zazní s úsměvem od lékařů.
Zastavujeme se v kuchyňce. Tady to prý celé začalo. Zhruba před rokem se tu uvolnila okenice a vypadla na ulici. „Tehdy se ve mně něco hnulo. Stav těch oken, respektive celé té budovy na mě dolehl. Řekla jsem si, že nechci, aby tu děti v takovém prostředí pobývaly, a chtěla jsem, aby se začalo něco dělat,“ vypráví přednostka.
S kolegy založila Nadační fond Davida Švestky, pojmenovaný po statečném chlapci, který se na oddělení léčil, ale v deseti letech zemřel. Začali sbírat peníze, aby bylo na proplácení drobností, které by dětem prostředí zpříjemnily. V prosinci založili webové stránky.
Současně vznikl plán, že by se pediatrie v Thomayerově nemocnice mohla sestěhovat do dvou větších budov a vše by tak bylo pěkně po ruce. Vedení na to kývlo, ale pediatři budou muset počkat, až na ně v rekonstrukčním plánu přijde řada. Objektů, které potřebují opravit, je celá řada.
„Přesto jsem se snažila to nějak urychlit. Proto jsem panu řediteli navrhla, že bychom mezitím nechali vypracovat studii a vizualizaci, aby měl v ruce obrázky a reálné podklady, s nimiž by pak mohl žádat ministerstvo nebo kohokoliv o peníze na samotnou realizaci projektu,“ popisuje snahu nadačního fondu přednostka.
Sehnali zkušeného architekta, který byl ochoten studii udělat. Práci vyčíslil na 360 tisíc korun se splatností do června. Na účtu nadace měli jen asi 60 tisíc korun, a tak se rozhodli jít cestou veřejné sbírky. Postup přednostka konzultovala s představiteli crowdfundingové platformy Donio a měla ho schválený i magistrátem.
„O všem jsme informovali i pana ředitele a sbírku spustili. Nenabyla jsem dojmu, že dělám něco špatného. Prostě jsem jen nechtěla čekat dalších deset patnáct let, než se k tomu samospádem nějak dostaneme, “ popisuje přednostka s tím, že netušila, že vyvolá takový poprask.
Do hovoru se vkládá mluvčí nemocnice Petr Sulek.
„Tady je takový úzus, že jakýkoliv mediální výstup, který se týká nemocnice, musí být schválený vedením. A k tomu nedošlo. My jsme měli prvotní informaci o tom, že je tu nějaký záměr, ale konkrétní realizaci jsme neměli,“ namítá.
Lucie Gonsorčíková oponuje, že o aktivitě nadace informovala, byla ochotna se kdykoliv k tématu sejít, případně cokoliv dovysvětlit, ale ze strany mluvčího nebyl zájem.
„Já jsem z mého pohledu měla čisté svědomí, že dělám vše tak, jak se to dělat má,“ uvádí přednostka, a dokonce nabízí k nahlédnutí e-mailovou komunikaci s vedením nemocnice.
Ať tak, či onak, ředitel nemocnice Zdeněk Beneš svolal narychlo tiskovou konferenci, kde novinářům oznámil, že peníze uhradí. „Sbírka byla zorganizována lékaři Pediatrické kliniky v dobré víře, že se dostaneme o kus dál v tom, abychom udělali objemovou studii nového pavilonu,“ uvedl.
A výsledek?
„Jsme rádi, že se ty věci pohnuly a že jsme mohli představit úmysl, který máme. Rozhodně na tom nemocnice není tak, že by si nemohla dovolit udělat studii. To bych byl nerad, aby to takto lidé chápali,“ řekl posléze Zdeněk Beneš Seznam Zprávám. Náměstek pro ekonomiku Jan Halíř přiznává, že se to nemocnici zrovna moc nepovedlo.
„Dobrá věc se nepodařila dobře zkoordinovat a mediálně propojit. Příště to bude lepší. Odhaduji, že do pěti let by se mohla pediatrie přesunout,“ soudí nemocniční ekonom.
„Víme, že je resort zdravotnictví podfinancovaný, objektů k rekonstrukci je hrozně moc a my jsme v pořadí. Nám zaměstnancům pediatrické kliniky to ale není jedno a nechtěli jsme jen sedět s rukama v klíně,“ vysvětluje Gonsorčíková.
A v podstatě je ráda, že se o tom alespoň mluví.
