Článek
Od vpádu Ruska na Ukrajinu přišly do Česka statisíce ukrajinských uprchlíků.
Útočiště před válkou tu našla i řada odborníků. Byla mezi nimi i Tetiana Veselová, která přijela loni v březnu jen s malým kufrem a kočkou.
„Něco uvnitř mě drásá – jsem lékařka a měla bych být tam,“ hodnotí v rozhovoru pro Seznam Zprávy odchod ze země kvůli válce.
V Česku ji překvapila vstřícnost lidí, ale i vysoká byrokracie ve zdravotnictví. Ta jí zatím brání v plnohodnotné lékařské praxi, byť v Kyjevě působila jako pediatrička a byla docentkou na tamní univerzitě.
„Teď oficiálně nejsem lékař vůbec, jsem dělník ve zdravotnictví. A pacienti na mě koukají a ptají se, proč dělám vyšetření. Tak radši svoji visačku, kde mi chybí titul MUDr., nosím v kapse,“ líčí žena, která pracuje jako zdravotní personál ve Fakultní nemocnici Bulovka.
Ukrajinští experti v Česku
Seznam Zprávy v sérii rozhovorů hovoří s ukrajinskými expertkami a experty, kteří po vypuknutí války našli v Česku nový domov. Lékaři, vědci, umělci či filozofové přibližují svoji práci, ale i to, jak do jejich životů zasáhla ruská agrese či jaké bylo začínat nový život.
V rámci série již vyšlo:
V jakém momentu jste si řekla, že musíte Ukrajinu opustit?
Přemýšlela jsem o tom několik let, ale když má člověk nějaké zázemí, má také strach ho ztratit. Měla jsem krásný vybavený byt, pracoviště, hodně pacientů. Ti mi ostatně pořád píší – kvůli koronaviru jsme začali dělat on-line konzultace, takže se na mě obracejí i nadále.
Pak mi ale moje dcera volala desetkrát týdně a říkala mi, že nevíme, co bude zítra. A že musím odejít dnes.
Vaše dcera už žila v Česku?
Ano, bydlí v Praze asi 9 let a dělá vědu. Teď pracuje na Akademii věd. Jezdila jsem do Česka pětkrát šestkrát ročně. A pak jsem přijela 20. března 2022 kvůli válce. Bylo to hrozné – nedaleko Kyjeva vlastně válka začala. Do Prahy jsem jela 3 dny. Přijela jsem s kočkou a malým kufrem. To bylo všechno.
A jaký byl váš příchod? Česky mluvíte plynule – začala jste se učit až po příchodu do Prahy?
Nejdřív jsem byla jako turista, jen jsem koukala, jak to tady vypadá. Ale když začínáte bydlet a nemáte nic – ani práci, ani byt –, začínáte všechno jako mladá holka po univerzitě. Lidé mi ale velmi pomáhali. „Vy jste z Ukrajiny? Tak to pro vás bude nájem o pár tisíc korun levnější.“ Za to jsem moc vděčná.
Jsem taková, že nemůžu jen sedět a čekat. Začala jsem se učit češtinu, se kterou jsem už měla základní zkušenosti. Koukala jsem předtím na české filmy a poslouchala Český rozhlas Dvojku. Takže jsem s českou kulturou byla seznámená.
Jsem už stará a pamatuju toho hodně – Karla Gotta třeba (směje se). My jsme taky z Evropy. Každá národnost má svoji kulturu, ale tady je to velmi blízké té ukrajinské. Čeština je podobná ukrajinštině, snad kromě písmen… Ale myslím, že po válce to bude jinak.
Češtinu jsem studovala sama, žádné kurzy, žádní učitelé. Jazyk mi sice nebyl cizí, ale když jsem přijela, zjistila jsem, že vlastně pořád neumím nic. Na Ukrajině jsem ale byla docentka na univerzitě, tudíž jsem se pořád musela něco učit a studovat. Začít se pořádně učit češtinu pro mě tedy nebylo zase tak těžké.
Zmiňujete, že jste učila na univerzitě. Jakému oboru jste se věnovala?
Dělala jsem pediatrii v Kyjevě na obyčejné poliklinice a posledních 15 let i na lékařské univerzitě. Ve zdravotnictví jsem dohromady 30 let.
Podle toho jsem hledala práci i v Česku. Nechci brát nějaké peníze nebo příspěvky od státu, jsem samostatná žena a navíc doktor, takže musím pracovat. Je nás tady hodně a nějaká maminka s dětmi podporu potřebuje taky – já jsem dospělá, mám ruce a rozum, musím pracovat.
Tetiana Veselova nyní pracuje na odděleních angiologie a kardiologie.
Nejdřív jsem poslala skoro 150 životopisů, na různé polikliniky, instituty, ale nic. Žádné pozitivní odpovědi jsem nedostala, jen v nějakých soukromých ordinacích mi řekli, že hledají pomocný personál. Za dva týdny jsem dostala první práci, bylo to něco mezi sanitářkou a sestřičkou na soukromé gastroenterologické ordinaci.
To musela být docela změna.
Zjistila jsem, že vůbec nic nemůžu. Na Ukrajině to máme jinak: po univerzitě už od začátku můžeme pracovat. Rozumím, že je tady prostě takový systém, ale já jsem poslala svoje doklady, abych mohla dělat doktorku.
Teď oficiálně nejsem lékař vůbec, jsem dělník ve zdravotnictví. A pacienti na mě koukají a ptají se, proč dělám vyšetření. Takže radši svoji visačku, kde mi chybí titul MUDr., nosím v kapse, aby neměli takové otázky.
V pediatrii, to je můj obor, budu moct pracovat snad za půl roku, až si dodělám zkoušky. Mám za sebou první část aprobační zkoušky a teď dělám praxe, které jsou jakoby druhou částí této zkoušky. Myslím, že na konci července budou praxe ukončené a na podzim půjdu na poslední třetí část.
Mám to zase jako na univerzitě, každý den po práci musím číst odbornou literaturu, učit se všechno od začátku – mozek už ale tak nefunguje a nohy nechodí tak rychle jako předtím. Je to těžké, ale jak mi říká náš primář, nemám jinou cestu.
Podmínky pro práci ukrajinských lékařů v Česku
Lékaři z Ukrajiny a dalších států mimo EU, kteří chtějí pracovat v Česku, musí nejprve splnit dvě podmínky.
Tou první je nostrifikace, tedy ověření jejich a vysokoškolského diplomu a prokázání, že ve své zemi absolvovali lékařské vzdělání ekvivalentní tomu českému.
Druhou podmínkou je splnění tzv. aprobace. Ta se skládá ze tří částí:
- Testu v češtině, který ověřuje odborné i legislativní znalosti.
- Praxe v nemocnici, která trvá 6 měsíců a odehrává se pod dohledem dalších lékařů (někdy je potřeba absolvovat praxi na více nemocničních odděleních).
- Ústní zkoušky, která testuje odborné znalosti a vyjadřování v českém jazyce.
Když srovnáte zdravotnické systémy na Ukrajině a v Česku, jaké hlavní rozdíly vidíte?
Hodně času tady padne na byrokratické přípravy. Třeba v mém případě – musím udělat zkoušky všeobecného lékaře, zkoušky ale probíhají jenom dvakrát ročně. Hledala jsem termín na zkoušky a zároveň jsem potřebovala sehnat i praxe. Ale na ty jsem mohla nastoupit teprve po zkouškách, které jsou v lednu. Takže jsem ztratila půl roku.
Kdybych si to mohla zařídit nějak jinak, měla bych to hotové rychle a myslím, že bych už mohla dělat doktorku.
A co přístup k pacientům? Je v českém zdravotnictví jiný než v tom ukrajinském?
Pro pacienty je tady hodně důležité, že je člověk lékař, že je MUDr. A já nikdy mít titul MUDr. nebudu, protože nejsem vystudovaná v České republice. Tvrdit, že jsem MUDr., za to je pokuta, o tom vím. Takže ani po zkoušce nemůžu psát, že jsem lékař.
A ani atestace na tom nic nezmění?
Nic. Protože jsem vystudovaná ze třetí země. Pro mě osobně to ale moc neznamená. Mám Ph.D., vystudovala jsem toho hodně. Nicméně pro pacienty to pochopitelně důležité je.
Stovky žádostí o aprobaci
Jak Seznam Zprávy informovaly už dříve, o získání aprobace se v Česku snaží stovky ukrajinských válečných uprchlíků z řad lékařů a lékařek. „V roce 2022 se hlásilo k písemné části aprobační zkoušky zhruba 600 zdravotníků a nakonec ji absolvovalo zhruba 500 z nich. K ústní části aprobační zkoušky se hlásilo a nakonec ji i absolvovalo zhruba 200 osob. Vzhledem k tomu, že do přihlášky uvádějí i svoji státní příslušnost, tak lze uvést, že v 90 % jde o ukrajinské státní občany,“ řekl redakci mluvčí Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví Jan Brodský.
Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09) tehdy reagoval, že zjednodušení podmínek pro získání aprobace není na pořadu dne. Pacientům je podle něj třeba garantovat, že o ně pečuje po všech stránkách prověřený profesionál.
Bydlela jste v Kyjevě, který je stále terčem ruských raket. Zvládáte být v kontaktu se svými blízkými na Ukrajině? Jak to v Kyjevě nyní vypadá?
Voláme si ráno a večer, koukám na zprávy. Mám hodně kamarádů v Kyjevě i jiných městech, ale bohužel s tím nic neuděláme. Kdybych tady neměla dceru, nevím, jestli bych přišla, protože něco uvnitř mě drásá. Jsem lékařka a měla bych být tam, ale moje dítě je to nejdůležitější, co mám. A chci dodat, že po dvou týdnech tady jsem už měla práci a to je velká podpora. Můj byt v Kyjevě je taky v pořádku a mám fajn sousedy, kteří ho hlídají.
Moji rodiče žili vedle Kyjeva a od začátku jsem jim říkala, abychom z Ukrajiny odešli všichni spolu. Ale oni nechtěli, protože otci bylo 84. Loni v létě zemřel. Mamince je 82 a odejít vůbec nechce. Mám ještě bratra, který jí hodně pomáhá. Já posílám peníze.
Zvažovala jste, že byste se na Ukrajinu ještě vrátila?
Musím říct, že na mě hodně lidí čeká – v ordinaci i na univerzitě. Jsem jediný lékař, který odcházel z naší katedry, a pacienti taky čekají. Něco uvnitř mě bolí. Ale jestli to mám dát na váhy, tak bych chtěla zůstat tady, protože dcera má teď malé dítě a já musím pomáhat.
Nemůžu ale říct, že o tom nepřemýšlím. Naše země je totiž velmi krásná. Určitě máme hodně korupce, ale máme také krásné univerzity, hodně lidí je vzdělaných. Není to stát, který by nic neměl. Kultura, divadlo, hudba. Naše letadla a konstruktéry také znají po celém světě. Sikorsky nebo Antonov – měli jsme největší letadlo na světě, to válka zničila. To mě bolí.
Může se taky stát, že zkoušky neudělám. Všichni jsme lidi a nevím, jak to dopadne. Jestli to několikrát nezvládnu, vrátím se. Ale teď musím udělat všechno, protože, jak říká náš primář, nemám jinou cestu. Teď zůstanu.
