Online deník povodňového dobrovolníka končí, práce potrvá léta

Má mise dobrovolníka-novináře v Mikulovicích končí. Byla to cenná zkušenost a snad se mi podařilo formou online deníku přiblížit život v obci, která se bude ještě měsíce a roky s ničivou povodní vypořádávat.

Místní říkají, že Mikulovice jsou po povodni jiné. A nemají na mysli jen to, že namísto jednoho koryta řeky Bělá jsou někde i tři, že nejméně deset domů muselo jít k zemi a další asi ještě půjdou. Hodně se prý dozvěděli o sobě. V krizi se tříbí charaktery. V nahotě se jim prý ukázali srdcaři, dříči, ale i vyčůránci a ksindlové.

Mimořádným průvodcem mi byl dobrovolník a koordinátor pomoci Brňan–Pražan Petr, přezdívaný Kořen. Původně přijel do Mikulovic na víkend, zůstal tu měsíc a pomáhat prý bude až do Vánoc. Svou stavební firmu zvládá řídit na dálku. „Tady se cítím užitečný,“ odpovídá na banální otázku proč. A podobně zapálených lidí jsem tu poznal víc. Díky jim.

Lidé z Mikulovic, nechť vás síla provází!

S vězni házím nepořádek do kontejneru. Kusy dřeva a betonu, nějaké plasty, zábradlí, kameny… Vše, co na zahradu rodinného domu přinesla řeka Bělá. Když je plno, řidič náklaďáku Petr Bernátek mi nabízí, abych jel s ním. Prý budu koukat.

Jeho rodina má v Mikulovicích dopravní firmu. Vlastní 30 vozů. Po povodních si sám sedl do náklaďáku a začal odvážet nepořádek. Odhaduje, že vyjel více než čtyřicetkrát.

„Do toho jsem bagroval u hřiště, odtahovali jsme zaplavená auta, rozváželi děti do školy. Mám v tom tak tisíc litrů nafty. Když mi to kraj zaplatí, budu rád,“ krčí rameny. Žádné peníze zatím neviděl. Ale má je přislíbené.

Vyjíždíme do kopce nad Mikulovice. Na poli se pasou krávy a za nimi se tyčí obrovské haldy odpadu. Provizorní skládka odpadu po povodních z Mikulovic a okolních obcí. Odhaduji tak pět metrů na výšku. Petr ukazuje, že vpravo je především hlína, dřeviny a beton, vlevo ostatní „lidský“ bordel. Nikdo to tu ale reálně netřídí. V rohu stojí drtička a jede na výkon.

U příjezdové cesty stojí dvě dámy, které zapisují přijíždějící náklaďáky. Prozrazují mi, že jeden náklad může mít deset až 12 kubíků odpadu, denně se tu otočí 130 aut a takto to funguje dva týdny.

Mám chvíli čas, tak jdu za starostou Mikulovic Romanem Šťastným (STAN). Během pár dní jsem mluvil s jednotlivci, proto mě zajímají celková čísla. Obec má zhruba dva a půl tisíce obyvatel. Starosta odhaduje, že povodeň zasáhla odhadem 500 „čísel popisných“.

„To je nutné vynásobit dvěma až třemi lidmi v domácnosti. Takže zhruba polovina obce nějak zasažená byla určitě,“ přibližuje rozsah zářijových povodní. Aktuálně provádí „povodňový“ monitoring, aby mohli postiženým vyplatit v průměru až 40 tisíc korun na domácnost od Ministerstva životního prostředí. Výše částky je flexibilní a je na starostech.

„Rozumím, že je rozdíl, když někomu spadl barák, nebo mu to jen v uvozovkách zatopilo sklep. Najít ale míru, co je velké a malé poškození, to nechci vzít na sebe. I s jinými starosty jsme se dohodli, že vyplatíme plošně poškozené rodině 40 tisíc korun. Je to tak malá částka, že to určitě pokryje náklady všem,“ uvádí starosta, jak bude postupovat.

A kdy?

„Je to ještě hodně papírování, navíc to musí schválit zastupitelstvo, takže odhadujeme, že pokud si včas požádají, peníze by mohly lidem přicházet na účet v polovině listopadu, míní starosta Roman Šťastný. Záhy se rozloučíme. On má svou práci a já už také. Odklízet nepořádek.

Další krásné slunečné ráno. Místní říkají, že je to „omluva“ za povodně. Milosrdné počasí panovalo prý i po povodních v roce 1997. Teplo bylo do půlky listopadu. Nevím.

Čekám na přidělení práce před obecním úřadem. Dnes tu jsou naposledy vězni. Jejich nasazení na těžké práce si všichni velmi pochvalují. „I když se jich někteří lidé trochu báli, udělali toho opravdu hodně. Jsou to fakt borci a zaslouží si velký dík,“ chválí je koordinátor dobrovolníků Petr, který mimo jiné přiděloval práci i jim. Jak jsem tak vypozoroval, užili si to i oni. Tedy takzvaně win-win situace.

Před budovu přichází mladík, který nabízí práci s těžkou technikou. Velitel dobrovolných hasičů ji pro něj už horko těžko vymýšlí. „Pro velké stroje už toho moc není. Buď zapadnou, nebo se propadnou,“ vysvětluje mu Pavel Peca. Nakonec pro něj ale přece jen něco najde. Dozvídám se, že to není dobrovolník, ale je placený z krajských peněz.

„Teď jsou potřeba hlavně lidé na lehké, finální práce. Ideálně s malými bobíky (bagříky), třeba na úpravu zahrad,“ popisuje Pavel s tím, že doufá, že se o víkendu najde zase pár dobrovolníků, kteří místním pomůžou.

Škodu Libor Kovařík odhaduje na čtyři miliony korun. Pojištěný byl. Ale…

„No, teď jsem to řešil s pojišťovákem. Dnes mi volal, že dostanu necelého půl milionu. Poslední aktualizaci pojistky jsem měl v roce 2001,“ hovoří s domnělým klidem. „Moje vypiplaná osobní auta mají exkluzivní havarijní pojistku. Proti zvěři, kroupám, na čelní sklo a nevím, co ještě, ale povodeň v pojistce nebyla. Takže nic. Tak se věci mají,“ krčí rameny.

Obzvlášť je mu líto Dodge RAM 2500. Je to prý „pan auto“, „zvíře“, „král mezi off-roady“ a v této výbavě jich je jen pár v republice. Voda „zvíře“ zatopila do půlky okének. Těžko říct, jestli to rozchodí.

„První dny jsem na tom byl blbě. Teď už se tomu můžu jen smát. Kdybych nad tím měl přemýšlet, tak se snad oběsím. Prostě pracuju, nic jiného mi nezbývá,“ říká, jak se s celou situací vypořádává. Útěchou mu je fakt, že v domě měl pouze pár centimetrů vody. Stěhování firmy nebo bydlení však neplánuje. „Jednou jsem to tu postavil, tak to tu musím vydržet,“ míní. A vrací se k bagru zarovnávat úplně nové koryto řeky Bělá.

U Kláry Mičíkové mám s vapkou vcelku rychle hotovo. Teď by se jí hodil řidič „Bobíka“ (malého bagříku), aby odvezl hromady naplavenin a srovnal zahradu. V tom jí bohužel nepomůžu. Jdu se podívat vedle – do sídla firmy jejího budoucího tchána. Provozuje kamionovou dopravu a specializuje se i na přepravu nadrozměrných nákladů. Povodeň u něj zanechala spoušť. Z vozového parku udělala vrakoviště. Zničená auta ještě neodvezl. Libora Kovaříka nalézám v bagru, jak upravuje koryto řeky Bělé.

„O půl třetí ráno jsme s klukem začali odvážet kamiony na nádraží do Písečné. Jeřáb jsme schovali do garáže, osobáky do dílny, tatrovky jsme nechali venku, protože jsem si říkal, že to bude jak v roce 1997. Tedy že až k nám se voda nedostane,“ popisuje noc ze soboty na neděli šestapadesátiletý majitel firmy. Jenže omyl. Řeka tentokrát vystoupala do výšky půldruhého metru.

„Tatrovka, druhá tatrovka, jeřáb, támhle džíp, dodávka, třetí tatrovka, tahač, čtyři osobní auta, všechno v háji,“ ukazuje Libor Kovařík na vytopené vraky. Některé jsou ještě stále zanesené trávou, větvemi a pískem.

Dům měli Koryťákovi pojištěný na plnou výši, částka ale ještě nebyla vyčíslena. Na původním pozemku ale už nic nepostaví. Koryťákovi by rádi v Mikulovicích zůstali, s místem pro nový dům to bude ale složitější. Vhodných pozemků tu moc není.

Pásové rypadlo s drapákem se připravuje k demolici. „To jsou nepopsatelné pocity. Nevím, co na to říct,“ špitne Jana. Josef přikyvuje. Pak se otočí a jdou pryč. Na padající kusy domu se nechtějí dívat.

V Mikulovicích povodeň nenávratně zničila devět rodinných domů a jednu chatu. Hasiči nemovitosti postupně demolují. Dnes šel k zemi dům rodiny Koryťáků. Josef (45), Jana (44), Julie (12) a Jakub (8) v něm žili jedenadvacet let. Uvnitř domu měli metr a půl vody, venku dva metry.

Chvíli předtím, než dům půjde k zemi, ho s Josefem procházím. Ve sklepě mi ukazuje několikacentimetrové trhliny. Slzy do očí ale vhání vzkazy napsané v obýváku. Jana nad futra napsala „Tady bydleli Koryťákovi a byli tu šťastní“. Za tím srdíčko.

Nad gaučem je fixou namalovaný obrázek domu a vzkaz od Julinky. „Můj milý domečku. Budeš mi moc chybět. Vždycky jsi byl pro mě největší úkryt před vším zlem. Nikdy, nikdy na tebe nezapomenu. Budeš navždy můj milovaný rodinný dům, i když tu nebudeš,“ napsala.

S velitelem hasičů se vydáváme na prohlídku po okolí. Ukazuje mi, kde stály domy, ale voda je odnesla nebo poničila natolik, že musely jít k zemi.

„Ty jsi ten pisálek? Tak to ti naložíme,“ vítá mě v legraci velitel družstva mikulovických dobrovolných hasičů Pavel Peca. Krom bouracích prací, které jsem dělal včera, je třeba všechno důkladně vymýt.

Vyfasuju rukavice a vapku a koordinátor dobrovolníků Petr mě odváží k rodinnému domku u řeky. Z okna na mě vykoukne Klára Mičíková. „Chviličku, prosím vás, kojím,“ říká omluvně.

O chvíli později vyjde ven. V kočárku pětiměsíční miminko, u nohou se jí motá dvouapůlletý chlapec a někde uvnitř je ještě další, šestileté dítě. Klára mě žádá, jestli bych jí vapkou nevyčistil sekačku na trávu, dřevěné fošny a spodek baráku od bahna. Se třemi dětmi nemá šanci to sama zvládnout.

„Manžel je týden doma, týden v práci,“ vysvětluje. Kolem oběda si dávám pauzu, jedu se podívat na demolici.

Nejdříve muniční sklad, poté klubovna pro skauty. V této budově teď mají dobrovolníci zázemí.

Dopoledne přijíždí i druhá parta vězňů. Tentokrát z Věznice Karviná. Také vyráželi v šest ráno. Dnes pomohou šestasedmdesátiletému Michalu Hricovi a jeho ženě Evě. Voda jim zničila zahradu a zahradní domek. „Dva šestimetrové skleníky, trampolína, filtrace, zahrádka. Všechno je pryč. Zůstalo mi jen pět stromů,“ zadrhává se Michalovi hlas. I po půldruhém měsíci od povodně je mu do pláče.

Vodu v zahradním domku měli 180 centimetrů vysoko. S Evou sledovali povodeň z bytovky. „V devadesátém sedmém to byl slabý odvar. Tentokrát to bylo neskutečné. Voda brala všechno. Celé jabloně, túje, ploty. Toto, co vidíte, je už nádhera,“ popisuje Eva.

Osm vězňů bere lopaty, kolečka, montují sbíječku a upravují terén jejich zplanýrované zahrady.

„Aspoň jsou vězni k využití. Podle mě by měli makat i nezaměstnaní, co jsou na úřadech práce,“ myslí si Eva Hricová.

Den dobrovolníka začíná na obecním úřadě, kde se rozděluje práce. Kolem osmé přijíždí mikrobus vězňů z příbramské věznice. Dočasně jsou přesunuti do věznice v Ostravě, aby mohli pomáhat lidem postiženým povodněmi. V pět ráno vstávali, v šest vyjeli, teď je čekají terénní práce kolem řeky. Šichta jim končí kolem třetí odpoledne. Nedávno jeden vězeň utekl. Policie ho ale po pár dnech chytila.

„Správně zní opustil pracoviště, neutekl, protože nebyl ve střeženém prostoru,“ opravují mě dozorci. „Každopádně přišel o všechny výhody, nedostane možnost dostat se ven ‚na půlku‘, zkrátka velký černý puntík,“ shrnují.

Vězni vyfasují rukavice, kartony vod a energetických nápojů, sušenky a cigarety a vyrážejí. „My se na to těšíme,“ říkají mi na rozloučenou.

Dobrovolníci, kteří pomáhají s odstraňováním následků povodní, mají základnu nad Mikulovicemi, v bývalé štábní budově muničního skladu, tehdy druhého největšího v Československu. Chodbu lemují zásoby trvanlivého jídla, vody, limonád, hygienických potřeb nebo čisticích prostředků. Z kamen sálá příjemné teplo, z kuchyně se line vůně.

„Hned po povodních tu byli ubytováni profesionální hasiči, dobrovolní hasiči, dobrovolníci a evakuovaní. Uvnitř bylo tak 40 lidí, dalších 60 bivakovalo venku ve stanech. První týden se tu vařilo až 150 obědů,“ popisuje mi správce, osmašedesátiletý Jan Benč. Jeho o dva roky mladší manželka Dana navařila dobrovolníkům masovou směs s rýží a kuře na paprice s těstovinami. Velmi chutné.

Povodně zasáhly v září i jejich dům – v přízemí měli 120 centimetrů vody. „Všechno zničené. Voda mi utopila dvě auta a dlažba za 200 tisíc uplavala do Polska,“ říká nyní už s humorem Jan. Oni sami o pomoc na baráku nouzi neměli. Mají šest vlastních dětí a tři v pěstounské péči.

Dnes večer je tu jen pár lidí. Všichni doufají, že dobrovolníci přijedou alespoň na víkend. Práce je tu dost.

Takto to vypadá v Mikulovicích 38 dní po povodních.

Nejtěžší ale budou Vánoce, pokračuje ve vyprávění Naďa Babinská.

„To má člověk tendenci bilancovat a vezměte si, že my jsme se vrátili o 30 let nazpátek. My jsme měli nádhernou obec. A podívejte se teď. Mně se chce brečet. Nejhůř to ponesou starší lidé,“ předpovídá Naďa.

„Mladí mají život před sebou. Mají vizi, plamínek na konci cesty. Ale co staří? Měli slepičky, králíky a nemají nic. Rozbouraný barák, nemají peníze. U nich mám obavy největší,“ domnívá se Naďa.

Děkuje mi za pomoc a ráda by, abych šel k nim. Ke starším lidem v obci. A já půjdu.

V 16:30 vyhlašuje koordinátor Petr Kořeň „padla“. Sbíječka je moc hlasitá a lidé v obci už odpoledne dodržují klid. Úkol jsem však splnil: stěna oholená na cihlu. Naďa Babinská otírá vyplavené hasičské přístroje a vypráví, jaké to tu před měsícem bylo.

„Nejhorší byly první dva dny. Masakr. Žádná voda, elektrika, plyn. Byli jsme ve tmě, plno smradu, všude vlhko. Byli jsme mokří, klepali se zimou. Já měla plnou prádelnu vlhkých věcí. Nemohla jsem to vyprat ani usušit,“ zkouší přiblížit dny po povodni.

Nešel internet, obyvatelé Mikulovic zůstali prý úplně bez informací.

„Byli jsme odříznutí, zamknutí. Jedna silnice na Jeseník zničená, druhá na Polsko vymletá. Nikam jsme nemohli zajet. Obchody byly vytopené, zůstalo v nich znehodnocené zboží. Neměli jsme jídlo ani vodu. Dostali jsme jednu petku na osobu a den. To nám vozili vrtulníkem,“ vyjmenovává.

„Když jsme poprvé rozsvítili světlo, to bylo jak Vánoce. Když televizi, tak jako kdybychom viděli svatého. To si vůbec nedovedete představit,“ usmívá se zpětně Naďa.

Teď je jí do smíchu, připadá si silná, ale večer už to tak dobré prý nebývá.