V kůži povodňového dobrovolníka: Dům jde k zemi i se vzkazy od rodiny

Dům měli Koryťákovi pojištěný na plnou výši, částka ale ještě nebyla vyčíslena. Na původním pozemku ale už nic nepostaví. Koryťákovi by rádi v Mikulovicích zůstali, s místem pro nový dům to bude ale složitější. Vhodných pozemků tu moc není.

Pásové rypadlo s drapákem se připravuje k demolici. „To jsou nepopsatelné pocity. Nevím, co na to říct,“ špitne Jana. Josef přikyvuje. Pak se otočí a jdou pryč. Na padající kusy domu se nechtějí dívat.

V Mikulovicích povodeň nenávratně zničila devět rodinných domů a jednu chatu. Hasiči nemovitosti postupně demolují. Dnes šel k zemi dům rodiny Koryťáků. Josef (45), Jana (44), Julie (12) a Jakub (8) v něm žili jedenadvacet let. Uvnitř domu měli metr a půl vody, venku dva metry.

Chvíli předtím, než dům půjde k zemi, ho s Josefem procházím. Ve sklepě mi ukazuje několikacentimetrové trhliny. Slzy do očí ale vhání vzkazy napsané v obýváku. Jana nad futra napsala „Tady bydleli Koryťákovi a byli tu šťastní“. Za tím srdíčko.

Nad gaučem je fixou namalovaný obrázek domu a vzkaz od Julinky. „Můj milý domečku. Budeš mi moc chybět. Vždycky jsi byl pro mě největší úkryt před vším zlem. Nikdy, nikdy na tebe nezapomenu. Budeš navždy můj milovaný rodinný dům, i když tu nebudeš,“ napsala.

S velitelem hasičů se vydáváme na prohlídku po okolí. Ukazuje mi, kde stály domy, ale voda je odnesla nebo poničila natolik, že musely jít k zemi.

„Ty jsi ten pisálek? Tak to ti naložíme,“ vítá mě v legraci velitel družstva mikulovických dobrovolných hasičů Pavel Peca. Krom bouracích prací, které jsem dělal včera, je třeba všechno důkladně vymýt.

Vyfasuju rukavice a vapku a koordinátor dobrovolníků Petr mě odváží k rodinnému domku u řeky. Z okna na mě vykoukne Klára Mičíková. „Chviličku, prosím vás, kojím,“ říká omluvně.

O chvíli později vyjde ven. V kočárku pětiměsíční miminko, u nohou se jí motá dvouapůlletý chlapec a někde uvnitř je ještě další, šestileté dítě. Klára mě žádá, jestli bych jí vapkou nevyčistil sekačku na trávu, dřevěné fošny a spodek baráku od bahna. Se třemi dětmi nemá šanci to sama zvládnout.

„Manžel je týden doma, týden v práci,“ vysvětluje. Kolem oběda si dávám pauzu, jedu se podívat na demolici.

Nejdříve muniční sklad, poté klubovna pro skauty. V této budově teď mají dobrovolníci zázemí.

Dopoledne přijíždí i druhá parta vězňů. Tentokrát z Věznice Karviná. Také vyráželi v šest ráno. Dnes pomohou šestasedmdesátiletému Michalu Hricovi a jeho ženě Evě. Voda jim zničila zahradu a zahradní domek. „Dva šestimetrové skleníky, trampolína, filtrace, zahrádka. Všechno je pryč. Zůstalo mi jen pět stromů,“ zadrhává se Michalovi hlas. I po půldruhém měsíci od povodně je mu do pláče.

Vodu v zahradním domku měli 180 centimetrů vysoko. S Evou sledovali povodeň z bytovky. „V devadesátém sedmém to byl slabý odvar. Tentokrát to bylo neskutečné. Voda brala všechno. Celé jabloně, túje, ploty. Toto, co vidíte, je už nádhera,“ popisuje Eva.

Osm vězňů bere lopaty, kolečka, montují sbíječku a upravují terén jejich zplanýrované zahrady.

„Aspoň jsou vězni k využití. Podle mě by měli makat i nezaměstnaní, co jsou na úřadech práce,“ myslí si Eva Hricová.

Den dobrovolníka začíná na obecním úřadě, kde se rozděluje práce. Kolem osmé přijíždí mikrobus vězňů z příbramské věznice. Dočasně jsou přesunuti do věznice v Ostravě, aby mohli pomáhat lidem postiženým povodněmi. V pět ráno vstávali, v šest vyjeli, teď je čekají terénní práce kolem řeky. Šichta jim končí kolem třetí odpoledne. Nedávno jeden vězeň utekl. Policie ho ale po pár dnech chytila.

„Správně zní opustil pracoviště, neutekl, protože nebyl ve střeženém prostoru,“ opravují mě dozorci. „Každopádně přišel o všechny výhody, nedostane možnost dostat se ven ‚na půlku‘, zkrátka velký černý puntík,“ shrnují.

Vězni vyfasují rukavice, kartony vod a energetických nápojů, sušenky a cigarety a vyrážejí. „My se na to těšíme,“ říkají mi na rozloučenou.

Dobrovolníci, kteří pomáhají s odstraňováním následků povodní, mají základnu nad Mikulovicemi, v bývalé štábní budově muničního skladu, tehdy druhého největšího v Československu. Chodbu lemují zásoby trvanlivého jídla, vody, limonád, hygienických potřeb nebo čisticích prostředků. Z kamen sálá příjemné teplo, z kuchyně se line vůně.

„Hned po povodních tu byli ubytováni profesionální hasiči, dobrovolní hasiči, dobrovolníci a evakuovaní. Uvnitř bylo tak 40 lidí, dalších 60 bivakovalo venku ve stanech. První týden se tu vařilo až 150 obědů,“ popisuje mi správce, osmašedesátiletý Jan Benč. Jeho o dva roky mladší manželka Dana navařila dobrovolníkům masovou směs s rýží a kuře na paprice s těstovinami. Velmi chutné.

Povodně zasáhly v září i jejich dům – v přízemí měli 120 centimetrů vody. „Všechno zničené. Voda mi utopila dvě auta a dlažba za 200 tisíc uplavala do Polska,“ říká nyní už s humorem Jan. Oni sami o pomoc na baráku nouzi neměli. Mají šest vlastních dětí a tři v pěstounské péči.

Dnes večer je tu jen pár lidí. Všichni doufají, že dobrovolníci přijedou alespoň na víkend. Práce je tu dost.

Takto to vypadá v Mikulovicích 38 dní po povodních.

Nejtěžší ale budou Vánoce, pokračuje ve vyprávění Naďa Babinská.

„To má člověk tendenci bilancovat a vezměte si, že my jsme se vrátili o 30 let nazpátek. My jsme měli nádhernou obec. A podívejte se teď. Mně se chce brečet. Nejhůř to ponesou starší lidé,“ předpovídá Naďa.

„Mladí mají život před sebou. Mají vizi, plamínek na konci cesty. Ale co staří? Měli slepičky, králíky a nemají nic. Rozbouraný barák, nemají peníze. U nich mám obavy největší,“ domnívá se Naďa.

Děkuje mi za pomoc a ráda by, abych šel k nim. Ke starším lidem v obci. A já půjdu.

V 16:30 vyhlašuje koordinátor Petr Kořeň „padla“. Sbíječka je moc hlasitá a lidé v obci už odpoledne dodržují klid. Úkol jsem však splnil: stěna oholená na cihlu. Naďa Babinská otírá vyplavené hasičské přístroje a vypráví, jaké to tu před měsícem bylo.

„Nejhorší byly první dva dny. Masakr. Žádná voda, elektrika, plyn. Byli jsme ve tmě, plno smradu, všude vlhko. Byli jsme mokří, klepali se zimou. Já měla plnou prádelnu vlhkých věcí. Nemohla jsem to vyprat ani usušit,“ zkouší přiblížit dny po povodni.

Nešel internet, obyvatelé Mikulovic zůstali prý úplně bez informací.

„Byli jsme odříznutí, zamknutí. Jedna silnice na Jeseník zničená, druhá na Polsko vymletá. Nikam jsme nemohli zajet. Obchody byly vytopené, zůstalo v nich znehodnocené zboží. Neměli jsme jídlo ani vodu. Dostali jsme jednu petku na osobu a den. To nám vozili vrtulníkem,“ vyjmenovává.

„Když jsme poprvé rozsvítili světlo, to bylo jak Vánoce. Když televizi, tak jako kdybychom viděli svatého. To si vůbec nedovedete představit,“ usmívá se zpětně Naďa.

Teď je jí do smíchu, připadá si silná, ale večer už to tak dobré prý nebývá.

Dodávky plynu se po povodních v Olomouckém a Moravskoslezském kraji podařilo obnovit už pro 95 % zasažených odběrných míst, uvedla pro Seznam Zprávy společnost GasNet. Plynaři do konce měsíce připojí ještě poslední větší celky distribuční soustavy. V listopadu už budou řešit jen obnovu dodávek v nejvíce zdevastovaných lokalitách.

„V největším zasaženém městě Jeseník nám teď zbývá připojit už jen 94 odběratelů. Na začátku povodní bylo kvůli bezpečnosti odpojeno od plynu téměř pět tisíc odběrných míst. Dál intenzivně pracujeme ve velmi postižených Mikulovicích, České Vsi nebo Bělé pod Pradědem. Přímo v Mikulovicích nyní připravujeme zprovoznění poslední třicítky odběrných míst,“ uvedla společnost.

„U Babiňáků“ už pár dobrovolníků pracovalo. „Měli jsme tu čtyři chlapy z jižní Moravy, dokonce z oblasti postižené tornádem. Tři plynaři a jeden byl ‚kancelářskej‘. Porovnávali jsme hrůzu větru a vody. Voda je i podle nich horší, protože po větru jen zametete. Kdežto po vodě zůstává mokro, plíseň, vymletá půda,“ vypráví mi v pauze na kafe šestapadesátiletá Naďa.

A pak jim pomáhal jeden hasič z Jihlavy s bagříkem a dva Pražáci. „Představte si, že oni normálně pracovali rukama. A byla vidět práce,“ směje se Naďa. Prý klobouk dolů před Pražáky.

V Mikulovicích je aktuálně největší poptávka po bouracích pracích. Petr mě „přiděluje“ rodině Babinských, kteří v ulici Hlavní provozují obchod a servis hasicích přístrojů. Řeka Bělá jim provozovnu zaplavila do metrové výšky. Naďa a Jaroslav vítají pomoc s osekáním omítky. Dostávám kango (sbíjecí a vrtací kladivo), kafe a úkol: oholit na cihlu.

Druhá parta vězňů z Příbrami a Plzně pracuje o pár set metrů vedle. Kvůli pomoci při povodních byli dočasně přesunuti do vazební věznice v Ostravě. Také odklízejí kameny, dřevo a další naplaveniny z rodinného domu. Těm fotografie „zezadu“ nevadí. Někteří budou prý za chvíli beztak venku. Zhruba půlka má trest nižší než tři roky, zbytek pod pět let. „Jen lehké případy,“ shrnuje jejich dozorce.

První parta osmi vězňů z věznice Karviná čistí naplavený nepořádek ze zahrady rodinného domu na okraji Mikulovic. Vedle povodeň zničila stavební firmu a sídlo kamionové přepravy. Vězni pomáhají už měsíc. Ráno sem, odpoledne do vězení. Předtím pracovali v Krnově, Nové Vsi, Bohumíně nebo Českém Těšíně. „Děláme to pro dobrou věc, jsme rádi, že nejsme na baráku, je to zpestření, máme kontakt s venkovem,“ pochvalují si. Fotit se nechtějí.

„Vyhodím ‚mukly‘, řeknu jim, co mají dělat a za 5-7 minut jsem u vás před úřadem,“ říká mi Petr Kořínek poté, co jsem dorazil do Mikulovic. Petr v obci zjevně nerozděluje práci jen dobrovolníkům, ale i vězňům, kteří pomáhají odklízet následky povodní.

Petrovi je 41 let. Vlastní stavební firmu a původně přijel pomáhat jen na víkend. Přivezl ledničky, pračky, mrazáky, mikrovlnky, na což se složil s kamarády. Pobyt se mu ale protáhl zatím na měsíc. Chlapy má na stavbách v Polsku, takže si to může dovolit. V obci koordinuje všechno potřebné.

Ještě, než mi přiřadí práci, musíme prý zajet znovu za „mukly“. V autě za zhruba dva miliony korun působí Petr ve zničené obci trochu exoticky. V kufru má vrtačky, sbíječky, rozbrušovačky, kanga. Na zadním sedadle kartony vod, džusů a cigaret. Prý pro vězně, „aby se cítili jak lidé“.