Deník dobrovolníka: „Ohol dům na cihlu.“ Mám kango a první úkol

Dobrovolníci, kteří pomáhají s odstraňováním následků povodní, mají základnu nad Mikulovicemi, v bývalé štábní budově muničního skladu, tehdy druhého největšího v Československu. Chodbu lemují zásoby trvanlivého jídla, vody, limonád, hygienických potřeb nebo čisticích prostředků. Z kamen sálá příjemné teplo, z kuchyně se line vůně.

„Hned po povodních tu byli ubytováni profesionální hasiči, dobrovolní hasiči, dobrovolníci a evakuovaní. Uvnitř bylo tak 40 lidí, dalších 60 bivakovalo venku ve stanech. První týden se tu vařilo až 150 obědů,“ popisuje mi správce, osmašedesátiletý Jan Benč. Jeho o dva roky mladší manželka Dana navařila dobrovolníkům masovou směs s rýží a kuře na paprice s těstovinami. Velmi chutné.

Povodně zasáhly v září i jejich dům – v přízemí měli 120 centimetrů vody. „Všechno zničené. Voda mi utopila dvě auta a dlažba za 200 tisíc uplavala do Polska,“ říká nyní už s humorem Jan. Oni sami o pomoc na baráku nouzi neměli. Mají šest vlastních dětí a tři v pěstounské péči.

Dnes večer je tu jen pár lidí. Všichni doufají, že dobrovolníci přijedou alespoň na víkend. Práce je tu dost.

Takto to vypadá v Mikulovicích 38 dní po povodních.

Nejtěžší ale budou Vánoce, pokračuje ve vyprávění Naďa Babinská.

„To má člověk tendenci bilancovat a vezměte si, že my jsme se vrátili o 30 let nazpátek. My jsme měli nádhernou obec. A podívejte se teď. Mně se chce brečet. Nejhůř to ponesou starší lidé,“ předpovídá Naďa.

„Mladí mají život před sebou. Mají vizi, plamínek na konci cesty. Ale co staří? Měli slepičky, králíky a nemají nic. Rozbouraný barák, nemají peníze. U nich mám obavy největší,“ domnívá se Naďa.

Děkuje mi za pomoc a ráda by, abych šel k nim. Ke starším lidem v obci. A já půjdu.

V 16:30 vyhlašuje koordinátor Petr Kořeň „padla“. Sbíječka je moc hlasitá a lidé v obci už odpoledne dodržují klid. Úkol jsem však splnil: stěna oholená na cihlu. Naďa Babinská otírá vyplavené hasičské přístroje a vypráví, jaké to tu před měsícem bylo.

„Nejhorší byly první dva dny. Masakr. Žádná voda, elektrika, plyn. Byli jsme ve tmě, plno smradu, všude vlhko. Byli jsme mokří, klepali se zimou. Já měla plnou prádelnu vlhkých věcí. Nemohla jsem to vyprat ani usušit,“ zkouší přiblížit dny po povodni.

Nešel internet, obyvatelé Mikulovic zůstali prý úplně bez informací.

„Byli jsme odříznutí, zamknutí. Jedna silnice na Jeseník zničená, druhá na Polsko vymletá. Nikam jsme nemohli zajet. Obchody byly vytopené, zůstalo v nich znehodnocené zboží. Neměli jsme jídlo ani vodu. Dostali jsme jednu petku na osobu a den. To nám vozili vrtulníkem,“ vyjmenovává.

„Když jsme poprvé rozsvítili světlo, to bylo jak Vánoce. Když televizi, tak jako kdybychom viděli svatého. To si vůbec nedovedete představit,“ usmívá se zpětně Naďa.

Teď je jí do smíchu, připadá si silná, ale večer už to tak dobré prý nebývá.

Dodávky plynu se po povodních v Olomouckém a Moravskoslezském kraji podařilo obnovit už pro 95 % zasažených odběrných míst, uvedla pro Seznam Zprávy společnost GasNet. Plynaři do konce měsíce připojí ještě poslední větší celky distribuční soustavy. V listopadu už budou řešit jen obnovu dodávek v nejvíce zdevastovaných lokalitách.

„V největším zasaženém městě Jeseník nám teď zbývá připojit už jen 94 odběratelů. Na začátku povodní bylo kvůli bezpečnosti odpojeno od plynu téměř pět tisíc odběrných míst. Dál intenzivně pracujeme ve velmi postižených Mikulovicích, České Vsi nebo Bělé pod Pradědem. Přímo v Mikulovicích nyní připravujeme zprovoznění poslední třicítky odběrných míst,“ uvedla společnost.

„U Babiňáků“ už pár dobrovolníků pracovalo. „Měli jsme tu čtyři chlapy z jižní Moravy, dokonce z oblasti postižené tornádem. Tři plynaři a jeden byl ‚kancelářskej‘. Porovnávali jsme hrůzu větru a vody. Voda je i podle nich horší, protože po větru jen zametete. Kdežto po vodě zůstává mokro, plíseň, vymletá půda,“ vypráví mi v pauze na kafe šestapadesátiletá Naďa.

A pak jim pomáhal jeden hasič z Jihlavy s bagříkem a dva Pražáci. „Představte si, že oni normálně pracovali rukama. A byla vidět práce,“ směje se Naďa. Prý klobouk dolů před Pražáky.

V Mikulovicích je aktuálně největší poptávka po bouracích pracích. Petr mě „přiděluje“ rodině Babinských, kteří v ulici Hlavní provozují obchod a servis hasicích přístrojů. Řeka Bělá jim provozovnu zaplavila do metrové výšky. Naďa a Jaroslav vítají pomoc s osekáním omítky. Dostávám kango (sbíjecí a vrtací kladivo), kafe a úkol: oholit na cihlu.

Druhá parta vězňů z Příbrami a Plzně pracuje o pár set metrů vedle. Kvůli pomoci při povodních byli dočasně přesunuti do vazební věznice v Ostravě. Také odklízejí kameny, dřevo a další naplaveniny z rodinného domu. Těm fotografie „zezadu“ nevadí. Někteří budou prý za chvíli beztak venku. Zhruba půlka má trest nižší než tři roky, zbytek pod pět let. „Jen lehké případy,“ shrnuje jejich dozorce.

První parta osmi vězňů z věznice Karviná čistí naplavený nepořádek ze zahrady rodinného domu na okraji Mikulovic. Vedle povodeň zničila stavební firmu a sídlo kamionové přepravy. Vězni pomáhají už měsíc. Ráno sem, odpoledne do vězení. Předtím pracovali v Krnově, Nové Vsi, Bohumíně nebo Českém Těšíně. „Děláme to pro dobrou věc, jsme rádi, že nejsme na baráku, je to zpestření, máme kontakt s venkovem,“ pochvalují si. Fotit se nechtějí.

„Vyhodím ‚mukly‘, řeknu jim, co mají dělat a za 5-7 minut jsem u vás před úřadem,“ říká mi Petr Kořeň poté, co jsem dorazil do Mikulovic. Petr v obci zjevně nerozděluje práci jen dobrovolníkům, ale i vězňům, kteří pomáhají odklízet následky povodní.

Petrovi je 41 let. Vlastní stavební firmu a původně přijel pomáhat jen na víkend. Přivezl ledničky, pračky, mrazáky, mikrovlnky, na což se složil s kamarády. Pobyt se mu ale protáhl zatím na měsíc. Chlapy má na stavbách v Polsku, takže si to může dovolit. V obci koordinuje všechno potřebné.

Ještě, než mi přiřadí práci, musíme prý zajet znovu za „mukly“. V autě za zhruba dva miliony korun působí Petr ve zničené obci trochu exoticky. V kufru má vrtačky, sbíječky, rozbrušovačky, kanga. Na zadním sedadle kartony vod, džusů a cigaret. Prý pro vězně, „aby se cítili jak lidé“.