Na samotě bojují s drogovou závislostí. „Toxi řeči“ tu jsou úplně zakázané

Je půl deváté ráno. Zdálky to vypadá, že se terapeutická komunita na Karlově ještě neprobudila.

Lovecký zámeček obklopený hospodářskými budovami, který už od roku 1998 využívá nezisková organizace Sananim, působí až na několik zaparkovaných aut opuštěně.

Zdání ale klame, protože klienti, kteří se tu léčí ze závislostí na drogách, jsou dávno po snídani. Budíček mají už v půl sedmé a ve chvíli, kdy mezi ně přicházím, všichni sedí na ranní komunitě, kde společně s terapeutem debatují o svých pocitech i událostech minulého dne. A plánují den následující.

V kroužku se mísí dvě skupiny klientů: maminky, které se na Karlově léčí i se svými dětmi, a mladí dospělí ve věku od 18 do 22 let. Do komunity ale mohou být přijati uchazeči až do 26 let.

Atmosféra hned po ránu poněkud zhoustne, když přijde na přetřes uplynulá noc. Jedna z matek začne líčit svou frustraci z hluku, který se ozýval z chlapeckého pokoje a kvůli kterému nemohla spát. V komunitě se rázem strhne živelná diskuze, z níž jako klíčové rozuzlení vyplývá důraz na vzájemnou toleranci a respekt.

I to je totiž jeden z principů, na kterém tady staví, což dokládá i jedno z místních přikázání, které visí na nástěnce: „Pamatujte, že jste součástí celku.“ O všem se tudíž rozhoduje a hlasuje společně.

Krátce po deváté se skupiny odebírají k práci, přičemž obě mají svůj vlastní uzpůsobený režim. U matek je například logicky více času věnováno péči o potomky, zatímco mladiství klienti mají více pracovních bloků, během nichž se věnují práci v kuchyni, na statku i jeho okolí.

Denní režim je tudíž striktně definován časovými okny, která vyplňují manuální práce, skupinové terapie a krátké úseky osobního volna.

Do mlhavého dopoledne se klienti rozcházejí podle předem stanovených rolí. Šéf kuchyně, „kozák“, šéf domu a „zdravoťák“ jsou v komunitní hierarchii ti, od nichž se očekává větší míra zodpovědnosti.

Mezi ostatní - určené klientům, kteří jsou v komunitě teprve kratší dobu - spadají topič, výpomoc v kuchyni nebo „barákovka“, jak v komunitním slangu říkají úklidu obytných částí statku.

Na úlevy se tu příliš nehraje. Osmnáctiletá Martina (křestní jména všech klientů byla změněna, pozn. red.), která má aktuálně funkci hlavního kozáka, mě společně s dvaadvacetiletou Emmou zasvěcují do svého denního programu i chodu komunity a u toho stíhají kydat hnůj i krmit kůzlata.

„Ve volném čase většinou odpočíváme, chodíme si kopnout na hřiště nebo doděláváme pracovní povinnosti, co jsme nestihli. Ale člověk se tady akorát rozkouří, protože jde na cigáro, i když se mu nechce. Třeba jen proto, že nemá co dělat,“ směje se Emma a odjíždí s naloženým kolečkem ze stáje.

Hned za ní pak přichází pracovní terapeut Lukáš, který společně s dalšími dvěma kolegy dohlíží na pracovní návyky klientů. „Holky, kdybyste cítily kouř, tak tady za barákem hoří,“ žertovně komentuje podpálené větve za statkem. V kuchyni se mezitím vaří čína, kluci opravují plot a uvolněné maminky obstarávají záhonky.

Kromě pracovních terapeutů, kteří dozorují péči o zvířata i areál a chod kuchyně, se o komunitu stará tým 9 terapeutů s psychoterapeutickým výcvikem a sociální pracovnice. Na psychosociální vývoj dětí i jejich vazbu s matkami pak dohlížejí dvě vychovatelky.

„Máloco by mi dávalo takový smysl jako tahle práce, ale musím dobře rozumět své roli,“ říká terapeut Karel Chodil, který komunitu na Karlově už několik let vede.

„Nejsem zachránce, ale ten, kdo vytváří prostor – fyzický a hlavně psychosociální –, kde může klient dostat svoji šanci. Na to musím současně dobře znát své mantinely, hranice, které už se nepřekračují. Což jsme se tady učili hrozně dlouho a je to v podstatě kontinuální práce,“ popisuje svou dlouholetou zkušenost z terapeutické komunity.

Prvním limitem pro přijetí klientů je věk, který je u mladistvých vymezen rozmezím mezi 16 a 26 lety. Dalším předpokladem je diagnostika závislosti nebo rizikového užívání některé nelegální látkové drogy.

„Mladého člověka, který je čistý alkoholik, bychom asi nevzali, protože s tím nemáme dobrou zkušenost. Víme, že u téhle skupiny je potřeba, aby měl klient v anamnéze minimálně nějaké období nebo etapu, kdy bral nějakou nelegální látku, třeba i s tím, že aktuálně je primární drogou alkohol,“ líčí Karel Chodil.

„Mezi klienty, kteří jsou závislí na alkoholu a jiných látkách, totiž často panuje určitá rivalita v tom, kdo je větší ‚toxík‘ nebo špína, což je u mladých lidí ještě podpořeno jejich věkem a tím, že se potřebují určitým způsobem porovnávat,“ pokračuje.

Karlov je jednou ze dvou komunit v Česku, kde se mohou ze závislosti na drogách léčit i matky s dětmi, proto je v této specifické skupině velký převis zájemců. I tady ale platí určitá kritéria. Nejde sice o věk matek, ale překážkou pro přijetí může být věk jejich dětí.

„Měli jsme v pořadníku dokonce i patnáctiletou maminku a horní hranice byla kolem 47 let. U dětí je ale stanoven limit sedmého roku, který je sice částečně flexibilní, ale rozhodně má i svoje opodstatnění, a tím je to, abychom dítě nevytahovali z jeho bezpečného sociálního prostředí,“ vysvětluje Chodil.

Léčba samotná je pak rozdělena do čtyř fází. Během té nulté, která trvá přibližně dva týdny, se klient seznamuje s chodem, denním programem a současně se představuje komunitě, i ta se totiž nakonec vyjadřuje k tomu, jak si nově příchozí vedl.

Když projde úvodním adaptačním kolečkem, pozornost se upírá k procesu psychoterapie i resocializace. „Učí se navazovat vztah ve smyslu: ‚Jsme parťáci, nejsme toxíci, ale lidi, kteří přišli s určitým cílem.‘ Učí se vyprávět svůj příběh, skrze který se o sobě mnohdy dozvídají věci, o kterých ani netušili. Taky se učí pojmenovávat své pocity a komunikovat je srozumitelně, aby byli důvěryhodní pro svoje okolí. U matek je to specifické v tom, že se tohle všechno učí nejen se svými vrstevnicemi, ale i pro svoje děti - aby pro ně byly bezpečnou osobou. Proto je mateřský rozměr hrozně důležitý,“ popisuje proces léčby vedoucí komunity Chodil.

Pokud klient zvládne i tento krok, posouvá se do fáze číslo dva, která je prý zcela klíčová. O tom, zdali do ní může klient přestoupit, rozhoduje komunita a svěřuje mu tím do rukou nejen větší zodpovědnost, ale i více kompetencí a možností, jako je například výjezd za rodinou.

Poslední etapou je pak úplné osamostatnění se, v rámci něhož se klient stěhuje na hájenku, kde už se o sebe musí postarat úplně sám, ať jde o vaření, nebo docházení na brigádu. „Matky zůstávají tady, starají se o děti a učí se zacházet s časem a poslední den v komunitě přichází slavnostní ceremoniál, kdy klienti ukončují svou léčbu a přecházejí do následné péče,“ doplňuje Chodil.

Úspěšnost léčby – která nemusí nutně znamenat její úplné dokončení – se u matek s dětmi pohybuje kolem 80 %. Z mladistvých ji zvládne dokončit přibližně každý druhý.

„Je realitou, že se současná generace dospívajících mění a klienti přicházejí s daleko závažnějšími duševními chorobami. Problémem je pak u nich nejen závislost, ale často i druhá diagnóza. Je to komplikovanější práce a navíc to může představovat i větší riziko pro členy komunity. A u mladých úspěšnost klesá právě i z toho důvodu, že se v té populaci děje to, že mladí mají jiné potřeby, než měly děti před deseti lety,“ vysvětluje Karel Chodil, podle něhož jsou na vině hlavně sociální sítě.

Jen povolení mobilních telefonů, ke kterému došlo před půldruhým rokem, prý představovalo ve fungování komunity velkou revoluci. „A ta změna se stále zpracovává, protože vidíme, že nemůžeme sociální sítě povolit jen tak, jelikož je tam velké riziko relapsu.“

Když klient projeví o léčbu v komunitě zájem, po zkontaktování musí vyplnit dotazník a celkovou anamnézu popisující sociální i rodinné prostředí, zdravotní stav i trestněprávní situaci. Ve spolupráci s kontaktním centrem a denním stacionářem Sananim se pak domlouvá další postup a detaily léčby, která u maminek obvykle trvá 10 až 12 měsíců. U dospívajících je to pak zpravidla o několik týdnů méně.

Třicetiletá Eva je součástí komunity už osmým měsícem. Na statek poblíž Písku odjela na podzim se svou tříletou dcerou. „Teď začínám řešit to, že mi končí mateřská. Školka je bohužel plná, tudíž mi vypadává možnost jakýchkoliv brigád a chození do práce, což je pro mě aktuálně poměrně stěžejní,“ svěřuje se, co ji momentálně nejvíc trápí, zatímco její dcera za dveřmi po obědě odpočívá.

Mateřský příspěvek byl pro Evu zásadním zdrojem příjmů, který jí umožnil hradit i ubytování a stravu na Karlově, které klienty dohromady vyjdou na 120 korun za den. „Ale z čeho to budu platit teď? Jelikož si už několik let platím 2,5 tisíce insolvenci, tak odsud nechci odcházet a být zadlužená ještě tady, i když vím, že je to možnost. Bylo mi řečeno, že přinejhorším se to takhle dá udělat, ale je mi to proti srsti,“ vysvětluje.

Komunitu si pochvaluje nejen kvůli bezpečnému prostředí, ale i vzájemnému sdílení a pevně stanovenému režimu. Přesto připouští, že soužití tolika matek s dětmi není vždy jen harmonické. „Osmý měsíc se chýlí ke konci a už nejsem tak ochotná, pokud jde například o hlídání dětí, protože je jich tady deset a je to blázinec. Člověk čekal, že sem přijede a bude mít na svoje dítě víc času, ale paradoxně to tak není. Nicméně zase je to jiné, jsme střízlivé a máme s nimi úplně jiný vztah než venku.“

Věkový rozptyl mezi dětmi je poměrně široký – nejmladšímu jsou čtyři měsíce, nejstarší holčičce pět let. Na chodbě se tak mísí radostné dětské výkřiky s neutuchajícím pláčem a mezi vším tím hlaholem mi Eva vypráví svůj příběh. První zkušenost s drogami získala ve 20. S užíváním se jí podařilo přestat, až když během své první léčby zjistila, že je těhotná.

Další rok a měsíc pak vydržela abstinovat. „Během toho jsem ale jako střízlivá začínala zjišťovat, že žiju s alkoholikem. Všichni moji blízcí známí byli alkoholici a do toho jeli i tvrdé drogy, nicméně každé jejich ráno začínalo panákem vodky. A v tom jsem žila tři roky. Takže jsem fungovala sama, pracovala, a tím pádem jsem měla dost peněz na to, abych mohla znovu začít užívat,“ říká Eva.

Hlavní motivací, aby se do léčby vrátila a opustila partnera, jí byla dcera, ale i vlastní štěstí. „To, jaký bude její život, se odvíjí od toho, jaký bude ten můj,“ líčí dojatě. Při hledání pomoci narazila na kapacitní limity, které navíc ještě akcelerovala koronavirová pandemie. Nakonec se jí ale po několikaměsíčních snahách a konzultaci s psychiatričkou podařilo dostat do Karlova.

Zrovna v den, kdy spolu mluvíme, si Eva domlouvala pobyt v doléčovacím centru s chráněným bydlením, kam by se po odchodu z Karlova chtěla přestěhovat. Má v plánu si najít práci a pro dcerku školku. „Nejdřív to vypadalo, že půjdu bydlet znovu s bývalým partnerem, který šel mezitím pracovat do zahraničí a pak se zase vrátil, ale ve chvíli, kdy jsem to téma vzala na skupinu a řekla to nahlas, mi hned došlo, že by to byl průšvih,“ říká.

„Základem v léčbě je nevracet se tam, odkud člověk přišel, což vím i z první léčby, protože tam pak nemáte nikoho dalšího než ‚staré známé‘. A chvíli sice vydržíte říkat ‚ne‘, ale když se vám pak v životě začne sypat cokoliv dalšího, tak to v tu chvíli máte vedle sebe. Já jsem tam ale nechtěla umřít, věděla jsem, že bych tam dříve nebo později duševně umřela. A malá i já za stojíme. Vím, že dokážeme žít plnohodnotný život,“ uzavírá.

Naproti tomu jedna z mladistvých klientek – dvaadvacetiletá Emma – se mi během pracovního bloku svěřuje s tím, že léčbu poprvé nedokončila. „Podruhé jsem se ani nechtěla jít léčit. Táta na mě zavolal policajty, protože jsem dělala bordel, a pak jsem byla v Bohnicích nedobrovolně. To jsem si ještě myslela, že nemám žádný problém,“ líčí svou cestu, která ji přivedla do Karlova.

V komunitě je už tři měsíce, během kterých se jí podařilo obnovit i vztah s otcem. Stejně jako svým dvěma babičkám mu teď pravidelně píše dopisy. „Teď mi napsala i teta, ale kdyby mi psal někdo z kamarádů, tak musí nejdřív poslat testy, jestli je v pohodě, protože v mém okruhu není venku nikdo, kdo by nebral,“ vysvětluje.

„Neřešíme tady jen drogy, ale celý život a to, co vedlo k závislosti. A máme i takovou stopku: ‚toxi řeči‘ jsou úplně zakázané, stejně jako milostné vztahy nebo násilí uvnitř komunity,“ uzavírá Emma.

Právě vůle a motivace řešit svou závislost je podle Karla Chodila tím největším úskalím. „Většina klientů sem přijde s externí motivací – od rodičů nebo dětí –, což je krizové v tom, jestli to ustojí. Málokdo to totiž vydrží jen kvůli tomu, že si to přála maminka nebo partner. Ale ve chvíli, kdy pochopí, že to dělá pro sebe, se začne lámat chleba,“ říká vedoucí komunity Chodil.

Obrovská vůle k pozitivní změně srší z osmnáctileté Martiny, která mě provází celým areálem i svým dnem. Společně s Emmou stihnou během dopoledne nakrmit kozy i kůzlata, krávu Julču i její tele, vykydají stáje a uklidí kuchyň, ve které si komunita vyrábí vlastní sýry i máslo.

Veškerou práci přitom Martina dělá i po devíti měsících s entusiasmem a u toho mi popisuje, jak do komunity přišla ze zahraničí, kde předtím bydlela s rodiči. „Sem jsem se šla jenom léčit, protože do toho prostředí se zatím nechci, a ani nemůžu, vracet. Táta je Čech a máma Slovenka, ale v zemi, kde jsme bydleli a kde jsem se narodila, nejsou komunity ani chráněné bydlení, jen ústavní a ambulantní léčba. A čekací lhůty jsou hodně dlouhé,“ vypráví, zatímco kartáčem čistí krmítko pro kozy.

Martinu ale už brzy čeká přestup do poslední fáze léčby a následně i přechod do doléčovacího centra s chráněným bydlením: „Bydlíš tam, chodíš do práce a já si k tomu budu ještě dodělávat školu, což je super. Ale dělají se tam testy, takže tam můžeš bydlet jen pod podmínkou, že jsi čistá, což je za mě správnej bič.“

Odpoledne čeká kromě práce komunitu i ne zcela obvyklý bod programu, kterým je životopisná skupina. Ta je určená pro nově příchozí klienty, kteří musí během šedesáti minut odvyprávět svůj životní příběh.

Právě to dnes čeká jednadvacetiletého Mirka, který do komunity přišel teprve před několika dny. „Měl jsem holku, která brala pervitin, a její kamarádi mě naučili to vyrábět. Od druhého ročníku na střední jsem si začal vydělávat na studentech, začal jsem prodávat,“ zmiňuje jednu z prvních krizí, které se do jeho života propsaly.

A bohužel následovaly další. Vyhazov z domu, nová přítelkyně, squat, výroba drog a dvouměsíční odnětí svobody. „Spal jsem na nádraží, ve vlaku, opuštěných budovách nebo jsem si rozložil stan v parku. Typický bezďák. Já sám to ale teď chci zvládnout, protože mi to zničilo život,“ ukončuje své vyprávění. Velkou podporou je mu naštěstí v celém procesu léčby jeho rodina.

Na závěr komunita Mirkovi společně s terapeutem poskytuje své reflexe a postřehy, které je na jeho vyprávění zaujaly nebo překvapily, a rozchází se před posledním pracovním blokem. Po něm je čeká už jen večeře, telefonáty domů a osobní volno. Večerka je ve 22:30.

Za 25 let fungování už prošlo komunitou na Karlově více než 1500 klientů. Aktuálně je to každý rok přibližně 55 až 70 dospělých a 20 až 25 dětí.

Jejich osudy po odchodu z Karlova ale terapeuti nijak aktivně nesledují. „Říkáme jim, aby udělali za svojí ‚toxi kariérou‘ tlustou čáru, a to včetně léčby. Některé komunity dělají to, že je podporují ve zdravém zakořenění, které tam získali, ale my to neděláme, a to hlavně kvůli dětem, které už budou mít jen kusé vzpomínky na to, když byly malé a lítaly po lese, což nemusí mít nutně spojované s obdobím, kdy byly se svojí závislou mámou v komunitě,“ uzavírá Chodil.

Karlov byl druhou komunitou, kterou nestátní nezisková organizace Sananim v Česku založila. Tou úplně první – v porevolučním Československu tehdy jedinou svého druhu – byla terapeutická komunita Němčice založená v roce 1991 nedaleko Písku.

Na poli léčby látkových závislostí i gamblerství pomáhá Sananim nejen prostřednictvím specializovaných komunit, ale i skrze terénní programy a ambulantní zařízení.