V devadesáti letech fit. Recept? Střídmost a otužování, říká stavitel mlýnů

Ve svých 91 letech je plně soběstačný, neobvykle pohotový a viditelně při síle. Během focení nemá Miroslav Michal z Pardubického kraje problém sám zvednout a v náručí držet svého jezevčíka.

„Chce to střídmost a nezalézat do tepla baráku a dneska i nekoukat do bedny,“ vystřelí bez zamyšlení svůj recept na dlouhý život.

Vysvětluje, že od dětství se myl v řece Želivce. „V létě i zimě. A žádné přežírání, i když jsme bídu neměli. A furt pohyb.“

Redakce Seznam Zpráv připravila cyklus portrétů seniorů, kteří se dožili úctyhodného věku ve spolupráci s Životem 90 a Pamětí národa.

„Mám trošku jiné názory. A s mou mládeží se rozcházíme, ale já jim to nevnucuji. Když chcete, tak se zeptejte, ale jinak žijete jinde, v tržní společnosti. Říkáte si: Dneska mám a zítra se uvidí. Já jsem to měl tak, že jsem musel počítat, jestli budu mít zítra taky,“ načrtává rozdíly v přemýšlení Miroslav Michal.

Judita Matyášová, mluvčí charitativní organizace Život 90, která podporuje nezávislost straších lidí, popisuje, že senioři mají bohaté životní i profesní zkušenosti, ve společenské debatě a v médiích se ale různorodá skupina více než 2,2 milionu lidí smrskává pouze na otázku důchodů, obětí podvodníků a lidí, kteří potřebují pomoc.

„Asi nejčastější věta, kterou slýchám v různých variacích, je, že senioři mají pocit, že jim společnost dává najevo, že je jich moc, stojí mnoho peněz a nic už od nich neočekává. Pro psychiku člověka je to velmi nepříjemné,“ popisuje Judita Matyášová.

Seznam Zprávy připravily portréty Čechů, kteří dokazují, že i lidé v pozdním věku mohou být pro své okolí inspirací.

Dnešní devadesátník Miroslav Michal žijící v Pardubickém kraji vyrůstal u Želivky. Konkrétně v osadě Zahrádka, která skočila se stavbou vodní nádrže Švihov pod vodní hladinou.

„Matka mi říkala: Tak podívej, tvoje Želivka nás připraví o domek,“ vzpomíná pan Michal. Sám o Želivce mluví jako o kolébce svého mládí a vypráví, že u řeky trávil většinu času.

Jeho předci se po generace zabývali mlynářským řemeslem. „Asi čtyři generace zpátky jsme byli mlynáři. Strýc byl mlynář, otec byl taky mlynář a dokonce stárek ve mlýně,“ líčí Miroslav, který se také vyučil na mlynáře.

Vybavuje si i, jakým způsobem lidem kolem Želivky za minulého režimu informace o stavbě přehrady postupně dávkovali.

„Aby lidi zmákli, tak řekli, že Zahrádka bude zatopená pouze po Kozí ulici. To byla ulice, která šla podél Želivky na Ledeč a na Humpolec. A zbytek, že zůstane. Tak lidé pro to zvedli ruce,“ říká.

Za rok se pak podle Miroslava Michala ukázalo, že pásmo bude potřeba posunout. „Zase na to lidé skočili a oni to po kouskách zlikvidovali,“ tvrdí.

A vzpomíná, jak tamní obyvatele komunisti přestěhovali. „Nejhorší to bylo pro starší lidi jako moje matka, že je dali na sídliště do paneláku. Seděla u okna a koukala na beton. To dlouho nevydržela. A nejenom ona. To byl jeden za druhým. Přesaďte starého člověka…,“ říká.

Miroslav Michal vypráví, že si během svého života v řadě případů zadělal na problémy, protože mu to nedalo a otevřeně mluvil o poměrech.

Jako expert přitom jezdil dozorovat na stavby mlýnských strojů do ciziny – byl v Egyptě nebo na Kypru.

„Vždycky mě upozorňoval ředitel, že jsou na stavbě komunisté, abych byl opatrný. Jenomže, když to bylo špatné, tak jsem to musel říct, že je to špatné. Nemohl jsem říct, že je to dobré,“ líčí.

Z Egypta na něj přišlo hlášení, že je proti zřízení a milici a baví se s kapitalisty. „Protože tam to zvorali. Do těchto států se posílali odsud lidé ne podle toho, jak byl schopen pracovat a jak byl šikovný, ale za odměnu,“ vysvětluje.

Z Kypru zase dorazila zpráva, že se nechává uplácet. „Nabízeli mi tam práci, ať tam zůstanu, že mi přes Červený kříž převezou rodinu. Zmařil bych bratra, který byl voják, a sestru, která dělala v Praze. Jen proto, že bych se já měl dobře. A kdo ví, jestli by mi rodinu pustili,“ nelituje svého rozhodnutí.

Asi nejdramatičtější situace se měla odehrát ve chvíli, kdy už založil rodinu. V té době pracoval pro Kolínské čokoládovny. „Byla celorepubliková porada čokoládoven a tam jsem řekl, že strana kryje kdejakého lumpa a na hodinu jsem byl na dlažbě i s dětmi. Na Štědrý večer jsme stáli před barákem. Manželka mi říkala, že už toho má dost,“ vypráví s tím, že ho zachránilo zastání známého z vojny, který se v Kolíně uchytil u policie.

Ze slov pana Michala také vyplývá, že ochranou ruku nad ním držel i starší bratr, který pilotoval nadzvuková letadla.

V pozdějším věku se stala jeho vášní myslivost. K této zálibě ho přivedlo ultimátum od jeho ženy.

„Ve fabrice mi říkali, ať s nimi jdu na pivo. Tak se z práce šlo na pivo. Manželka s děckem doma a manžílek v hospůdce. A tak se to stupňovalo, že se to manželce nelíbilo, až řekla, že jestli to bude pokračovat, tak odjede k mámě,“ popisuje.

Aby neurazil kolegy, rozhodl se najít si výmluvu. „V práci byl jeden myslivec, tak říkal, ať jdu k nim. Tak jsem se přihlásil na roční kurz a vysmýkl jsem se těmto z hospody. Našel jsem si tam nové kamarády. Končil jsem jako předseda revíru,“ líčí.

Stále ale zůstává v jádru mlynářem. Rozčiluje ho například přestavba Pardubických automatických mlýnů na galerii.

„Když to vidím v televizi, tak to jdu rychle vypnout, jinak bych měl mrtvici. To byl mlýn v Evropě nejlepší. Kdejaký nový stroj se tam zkoušel. Dělali jsme třeba 72 druhů mouk. Němci dělají tři druhy mouky a jsou umleté, že je to úplně mrtvé,“ líčí.

Co ho naopak uklidňuje, je vyřezávání ze dřeva. Letos třeba pracuje na velkém bílém houpacím koni. Ve svém věku ale dokáže vyřezávat i velmi drobné detaily, jak dokazuje na loveckých soškách Diany a svatého Huberta.

Vyřezávání mezi své záliby zařadil na plno až po smrti své ženy. Skon jeho životní partnerky na něj zapůsobil tak silně, že se na jejich původně víkendovou chatu rozhodl přestěhovat natrvalo.