Trhají si vlasy, koušou se. 70 tisíc teenagerů si ubližuje a přibývá jich

„Dcera měla problémy s velkým sebepoškozováním a s myšlenkami na sebevraždu,“ promluvila otevřeně Markéta Šíbal Lukavská v rámci projektu Takoví jsme na Seznam Zprávách na konci ledna.

Problémy dává do souvislosti s pandemií covidu a plošnými opatřeními. „Děti od sebe separovaly a zasáhly jim do života. Jak by se vám líbilo, kdyby vás na rok zavřeli doma?“ zmínila s tím, že dospělí to nějak přežijí, ale dítě to nezvládá.

Když intenzita sebepoškozování narůstala a dcera začala mluvit o sebevraždě, rodiče se rozhodli pro léčbu na psychiatrii. „Občas si ublíží, ale už se neřeže. Rozhodně už ví, jak sama se sebou pracovat,“ popsala Markéta Šíbal Lukavská.

Unikátní šetření mezi českou mládeží od 11 do 16 let, za kterou stojí výzkumný tým z Katedry psychologie Filosofické fakulty Univerzity Palackého, odhaluje, že nejde o okrajové téma. Problém ve skutečnosti podle odhadů může mít přes 70 tisíc mladistvých: přes 13 tisíc chlapců a víc jak 61 tisíc dívek.

„Je to velký problém, musí se to začít řešit,“ říká vedoucí výzkumného týmu a psycholog Martin Dolejš. Předběžné výsledky ze studie má redakce Seznam Zpráv k dispozici a jsou alarmující. Šetření se zúčastnilo 1975 mladistvých. Sběr probíhal v období od loňského února do června.

Data, která výzkumníci během loňského roku sbírali osobně na základní školách a gymnáziích po celé České republice, ukazují, že zhruba 16 procent dospívajících se sebepoškozuje na takové úrovni a s takovou četností, že už je potřeba mluvit o rizikovém chování.

Údaj je navíc očištěný o dospívající, kteří se sebepoškozováním pouze experimentovali. „Až 40 procent dětí v populaci to aspoň jednou zkusilo, jakýmkoliv způsobem, ze zajímavosti,“ doplňuje výzkumník Denis Veselý. Fenomén by tak šlo vztáhnout na širší počet mladistvých, kteří ovšem v rizikovém chování nepokračují.

„Šestnáct procent dospívajících podle mě už potřebuje nějakou odbornou pomoc, intervenci nebo individuální poradenství,“ apeluje Martin Dolejš. Česká mládež tak kopíruje tendenci k sebepoškozování, kterou zaznamenali výzkumníci v zahraničí, nebo data, se kterými pracuje Světová zdravotnická organizace.

Realita podle něj přitom může být ještě horší. Výzkumníci totiž pracují s mladistvými, kteří mají souhlas od zákonných zástupců. Podle Dolejše tak výzkum nepodchytí nejrizikovější z rizikových, případně v odpovědích hraje svojí roli i strach se svěřit.

I odpovědi, na které pozitivně odpověděl jen skutečně nepatrný zlomek mladistvých, přitom reálně znamenají problém velké skupiny dětí.

„Ukazujeme lidem procenta, ale oni si neumí představit, kolik lidí to je. Vezměte si třeba otázku Pálím se zapalovačem, cigaretou nebo sirkami. Celkově 0,7 procenta dívek uvedlo, že se pálí denně. Přepočteno na celou populaci, je to 1700 dívek v České republice. To není malé číslo. A pro vývoj toho člověka i pro společnost je to velký problém,“ říká Martin Dolejš.

Výzkumníci, ale i oslovení odborníci z praxe shodně popisují, že Česká republika zažívá vlnu nárustu fenoménu sebepoškozování mladých. Problém se objevoval už na přelomu tisíciletí v souvislosti se styly Emo a Gothic, tehdy ale podle dat nešlo ještě mluvit o plošném fenoménu.

Linka bezpečí trend potvrzuje. Během loňského roku evidovali 4 725 telefonátů, jejichž hlavním tématem bylo sebepoškozování. Pro porovnání: v roce 2022 bylo telefonátů 2 607 a i tento údaj před lety prezentovali jako velmi alarmující.

„Někdy je to akutní chuť si ublížit a mladiství volají, že chtějí pomoc s tím, aby to nemuseli udělat. Na nějaké úrovni to vnímají, že to může vyvolat úlevu, ale úleva si vybírá svoji daň. Přichází pak jiné, velmi nepříjemné pocity, které jim za to nestojí, a hledají jinou cestu, jak to zvládnout,“ líčí Pavla Čípková, psycholožka zaměřující se na krizovou intervenci a vedoucí směny na Lince bezpečí, proč se na ně mladiství obracejí.

Na sebepoškozování se zaměřuje a mluví o tom, že jde o fenomén doby. „Spousta dospívajících má vysokou úroveň sebereflexe, dívá se na svět komplexně a často nepříjemné pocity nedává ven, ale obrací je dovnitř,“ vysvětluje Pavla Čípková.

Za dobrý výsledek označuje, když se mladí učí emoce neobracet směrem proti sobě, ale pouštět ven.

Zora Dušková zdůrazňuje, že pracují na tom, aby sebepoškozování rodiče nevnímali jako „slabost“ dospívajících nebo jako nevůli.

„Potřebujeme, aby tomu porozuměli jako signálu, kterým říkají, že potřebují, aby věci byly jinak a že potřebují laskavější a vstřícnější prostředí,“ konstatuje ředitelka Dětského krizového centra.

„Na školách se to musí řešit, není čas čekat,“ apeluje Veronika Mašková Šibůrková, která je sociální pedagožka a ve volném čase se věnuje projektu Vzkazy na těle, skrze který distribuuje Krabičky podpory před sebepoškozením. Reaguje tím na situaci se sebepoškozováním, kterou ve škole sama musela řešit.

„Je to plechová krabička, aby si ji žáci mohli dát třeba do skříňky. V krabičce je látkový pytlík, kam si mohou dávat metody, které jim fungují, a v krabičce je 21 uvolňovacích metod, které jsou různě koncipované, některé pro emoci zmatku a strachu, jiné pro velký vnitřní vztek. Jsou tam i kontakty na krizové linky,“ popisuje.

Aktuálně už rozeslala po celé České republice přes 400 krabiček. „V této chvíli nemám krabičky, které bych mohla rozeslat, a mám v mailu asi čtyři sta žádostí,“ konstatuje s dovětkem, že je potřeba, aby se sebepoškozování v Česku věnovalo plošně.

Popisuje, že působení na školách nestačí. „Ukazuje se mi, že je na to škola krátká, setkáváme se i s tím, že to rodiče nechtějí řešit. Odmítají to řešit. Můžeme poskytnout péči v rámci školy, mohou k nám chodit i v rámci vyučování, když se děje krize, ale většinou přijdou, že si něco po konfliktu udělali doma. A tam my nejsme,“ říká.

Za sebou má konkrétní zkušenost s rodinou, kterou upozornila na to, že se jejich dítě sebepoškozuje. „I když se to rodiče dozvěděli, tak to téma s dítětem neotevřeli,“ líčí pedagožka.

Popisuje, jaké různé situace zažívá s rodiči. „Maminky se mi pak rozpláčou, že to ví, ale neví, jak na to. Někdy je tam lítost, že zklamaly dítě, občas je tam naštvání, je to těžké i pro rodiče,“ konstatuje.

Ředitelka Dětského krizového centra poměrně stroze konstatuje, které děti jsou mimo nebezpečí. „Spokojené dítě se nepotřebuje sebepoškozovat, to je základ,“ říká Zora Dušková. Popisuje, že se v centru stává, že tam mladistvé přivedou rodiče s tím, že mají problémové dítě. „On je to ale problém rodiny. Často v rámci hledání řešení k tomu rodiče potřebujeme,“ vysvětluje.

Pavla Čípková zmiňuje, že se těžko hledá jeden hlavní spouštěč. „Je tam spousta faktorů, od nějakých osobnostních dispozic přes rodinné zázemí až po to, jak si mladí váží sami sebe,“ vysvětluje.

Z českého šetření ovšem vyplývá, že významně roste riziko ve 13 letech. „Ze zahraničních studií často plyne, že se děti začnou poškozovat kolem třináctého roku života. Souvisí to s obdobím dospívání, dochází k změnám na emoční, sociální i biologické úrovni. Když se podíváte do dat, tak i průměrný věk propuknutí většiny psychických potíží se pohybuje kolem 14,5 roku. Není to vůbec náhodné,“ konstatuje Čípková.

Důležité je, že sebepoškozování mladiství přebírají jeden od druhého. Proto zároveň oslovení odborníci mluví o tom, že je mimořádně složité o tématu mluvit tak, aby nepůsobilo jako nechtěná reklama.

„V období dospívání se děti přirozeně vzdalují od svých původních rodin a trochu více čerpají od svého okolí. Z výzkumů se ukazuje, že sebepoškozování často přebírají právě od někoho z okolí,“ tvrdí Čípková.

Výzkumník Denis Veselý z Univerzity Palackého popisuje, že i během šetření narazil na určitá ohniska. Prvním předpokladem je kolektiv s převahou dívek – vykazují vyšší tendence k sebepoškozování.

„Nebo pro zajímavost, když to byly umělecky zaměřené školy, tak se ukazovalo, že jsou data významně vychýlená k tomu, že třídy jsou prolezlé tímto fenoménem. Studenti jsou asi více emočně citliví, mají bouřlivější průchod pubertou a nemusí to souviset se socioekonomickým statusem, to vůbec. Byly tam i soukromé školy,“ vysvětluje Denis Veselý.

Redakční poznámka: Text před publikací prošel odbornou kontrolou ze strany Linky bezpečí, aby nezáměrně nevedl k šíření tohoto rizikového chování.