V Česku otevřelo první místo, kde oběti násilníků dostanou právničku i terapii

V České republice je PORT unikátem. I proto není překvapivé, že už během prvního dne provozu přijalo centrum pro oběti sexuálního násilí na pražském Břevnově několik klientů.

„Už tady máme objednaný první výslech i s policií. Včera přišly objednané klientky, ale zároveň už i jedna vyloženě z ulice, takže služby už jsou využívané. Čekali jsme, že o ně bude zájem, ale ta rychlost mě překvapila,“ říká pro Seznam Zprávy Jitka Poláková, ředitelka organizace proFem, která na projektu pracovala přibližně pět let.

Zatímco mě provází nově vybavenými prostory, přechází místy v šepot, abychom nerušily práci jejích kolegyň za zavřenými dveřmi konzultačních místností. Tam se odehrávají krizové intervence, psychoterapie, ale v budoucnu tam bude možné nahrát například i takzvané důkazní rozhovory.

Vraťme se ale zpět ke vstupním dveřím. Při příchodu jsou klientka nebo klient (centrum nabízí pomoc i mužům, ale jelikož 90 % předchozí klientely proFem byly ženy, používáme v textu většinově ženský rod, pozn. red.) odvedeni do přijímacích místností, kde už na ně čeká krizová interventka. Ta v první řadě zjišťuje, v jakém stavu se oběť nachází a jaké služby by potřebovala využít. Od toho se pak odvíjí další kroky.

Kromě krizových interventek jsou součástí týmu i terapeutky, právničky i sociální pracovnice – vyjma externích advokátů – tak jde o ryze ženský kolektiv.

Je to zejména široká paleta služeb, co činí centrum v českém kontextu výjimečným. Klientky si mohou přijít pro právní, sociální i individuální a skupinovou terapeutickou pomoc. Součástí centra je i krizový pokoj, ve kterém můžou pobýt až týden.

„Ze zahraničí ale víme, že to obvykle bývají tři až čtyři dny,“ přibližuje Poláková, zatímco mi ukazuje vybavení útulné místnosti promyšlené do posledního detailu. Na levé straně jsou dveře do koupelny s dětskou vaničkou, plně vybavená kuchyň a jídelní stůl, okna, která se dají zatemnit závěsy a v pravé části pokoje se pak nachází rozkládací postel.

„Tady je lůžko pro jednu paní, které se dá rozšířit pro starší dítě a ještě se sem vejdou dvě dětské postýlky. Samozřejmě v tu chvíli je to tady tip ťop, na druhou stranu je to zkrátka určeno pro krizi,“ dodává. Provoz této služby by měl odstartoval během dubna.

Jedná se o jedinou službu, kterou budou moci kvůli bezpečnosti čerpat pouze ženy. „Vybavuje se mi jeden rozhovor s policií, kdy nám říkali: ‚My jsme tu ženu vyslechli a najednou byly dvě hodiny ráno a teď jsme ji měli pustit ze dveří a poslat domů?‘ Tak přesně pro takové případy to bude,“ říká Poláková.

Další ze služeb, která bude uvedena do provozu až během jara, je ordinace. Nebude poskytovat klasické zdravotní služby, nicméně klienti v ní budou moci podstoupit testování na pohlavně přenosné nemoci nebo odebrání důkazního materiálu.

„Tohle je unikum našeho centra – to, že k nám můžete přijít, když si nejste jistá, jestli to chcete nahlásit, a pokud budete chtít, tak s vámi natočíme důkazní rozhovor, sebere se důkazní materiál. Všechno se tady uloží, zamkne a když se klientka třeba za tři měsíce nebo půl roku rozhodne, že by to přece jenom chtěla nahlásit, už bude mít něco v ruce,“ vysvětluje Poláková.

V některých místnostech lze proto zapnout kamery v případech, kdy se oběti rozhodnou pro nahrávku důkazního rozhovoru s právničkou, během něhož se vyptá na všechno potřebné. V případě potřeby je pak možné se souhlasem oběti předat materiál policii.

Devět z deseti klientů ale nic ohlašovat nechce. Častým důvodem je podle Polákové necitlivá reakce člověka, kterému se poškozená rozhodne svěřit jako prvnímu. Roli pak hraje i to, že celá řada pachatelů je z blízkého okolí oběti. „To znamená, že to má dopad na tu konkrétní rodinu, kamarády, příbuzné, takže opravdu to rozhodnutí to jít nahlásit, je pro ně extrémně těžké,“ nastiňuje.

Přibližně před dvěma měsíci zároveň centrum podepsalo memorandum s policií a bude policistům nabízet možnost uskutečnit výslech klientek v prostorách centra.

Smyslem je mít všechno pod jednou střechou. „Naše sociální pracovnice dělají třeba i nácvik toho, když to chce klientka oznámit mamince nebo partnerovi, s čímž si dost často neví rady,“ pokračuje Poláková ve výčtu pomoci, kterou jsou pracovnice centra schopny klientům nabídnout.

Velkou část služeb – mezi nimi například i krizovou intervenci nebo poradenství – lze navíc čerpat anonymně. Přijít mohou ženy i muži starší šestnácti let.

Sama Poláková centrum označuje za pilotní projekt a zmiňuje, že Akční plán prevence domácího a genderově podmíněného násilí počítá v rámci republiky se vznikem celkem čtyř center. Velkou inspirací byly při přípravě PORT podobné služby, které už dlouhodobě fungují v jiných evropských zemích, jako je Norsko nebo Island.

Dosud zvládal proFem pomoci přibližně 600 klientům ročně, teď by se měla kapacita zvýšit až na tisíc. „Na druhou stranu se nám strašně zvyšuje objem času, který věnujeme jedné klientce, respektive kolik typů konzultací a služeb jí poskytujeme,“ přibližuje ředitelka Poláková s tím, že byť je to cesta správným směrem, od loňska toto číslo narostlo o polovinu.

Hlavním problémem v expanzi služeb jsou ale finance. Vznik projektu byl z velké části hrazen z norských fondů a od soukromých dárců a finance na provoz registrovaných sociálních služeb bude organizace čerpat i z rozpočtu pražského magistrátu.

Podle Polákové ale ještě není zdaleka vyhráno. „Třeba krizovou pomoc, kterou bychom si představovali nonstop, ještě nemáme finančně pokrytou,“ dodává. Ideálním scénářem by navíc bylo mít jedno takové centrum v každém kraji, nikoliv jen v Praze.