V Česku chybí prevence násilí v rodinách. Má to vyřešit vládní program

„Většina dětí by nemusela být u mě,“ konstatuje Hana Kupková, předsedkyně Fondu ohrožených dětí, která provozuje 15 zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, veřejnosti známých jako Klokánky. Mluví o tom, že v Česku chybí podpůrné organizace pro rodiny.

„Děti se velmi často bojí, že když se jejich případ začne řešit, tak skončí v dětském domově. A ta obava není vůbec lichá. Velmi často se to stane,“ popisuje zase Petra Wünschová, ředitelka a zakladatelka Centra Locika, které pomáhá dětem zažívajícím násilí v rodině.

Podle její zkušenosti navíc český systém nepřistupuje k dětem dostatečně citlivě. I děti, které jsou obětí nejhoršího možného násilí – tedy jsou týrané nebo zneužívané –, jsou navíc „systémově poškozované“.

„Systém už vůbec není schopný reagovat na potíže dětí,“ zobecňuje český problém Wünschová s vysvětlením, že duch současného nastavení péče je desítky let zastaralý. Pokusy o reformy probíhaly, ale končily podle ní ve fázi „analýz“.

Přitom společnost čelí krizi v oblasti duševního zdraví dětí a obecně i vzrůstajícímu násilí. „Už to začíná být pro lidi v terénu i pro děti neudržitelné,“ dodává Wünschová.

Redakce Seznam Zpráv se na situaci ohrožených dětí zaměřuje v rámci unikátního dlouhodobého projektu Jak se žije v Česku.

Už vstupní výzkum veřejného mínění přitom prokázal, že mezi Čechy panuje shovívavost vůči „výchovnému“ násilí na dětech. Přečíst si ho můžete níže:

Na přelomu listopadu a prosince společnost Ipsos pro redakci udělala průzkum mezi 1001 respondenty. Ukázalo se, že nadpoloviční většina připustila, že fyzicky trestala děti, a stejně tak nadpoloviční většina toho ani zpětně nelituje.

Přitom studie opakovaně dokládají, že výchovné metody zahrnující fyzické tresty mají negativní dopad na vývoj člověka.

Adéla Klingelová, vedoucí terapeutů v programu Zvládání vzteku v Lize otevřených mužů, přidává praktický dopad – facky se začínají vracet.

„Začínají se na nás obracet rodiče, ale i odborníci. Děti, které jsou v dětství ohrožené násilím, se v momentě, kdy přijdou do puberty, sami začnou dopouštět násilí ve školách nebo i směrem k rodičům. V momentě, kdy zjistí, že mají sílu, tak to, čeho se na nich dopouštěli rodiče, začnou dělat a využívat,“ líčí. Liga proto připravuje novou metodiku a přístup, jak pracovat s mladistvými, kteří mají problém s agresivitou.

Během loňského roku vláda schválila úpravu občanského zákoníku a zákaz tělesných trestů. Norma ale zatím čeká na finální schválení v Poslanecké sněmovně.

„Prostředí nutí lidi před násilím zavírat oči, protože ho neumí řešit,“ myslí si ředitelka Centra Locika a přidává vlastní postoj, proč česká společnost není schopna odmítnout násilí na dětech: Stále se nevyrovnala se zkušenostmi z dob komunismu.

„Máme extrémně špatnou zkušenost, když stát zasahuje do prostoru rodiny,“ vysvětluje, proč se v Česku příliš nepouští do regulování násilí v rodinách. Reálně proto zatím u nás neexistuje včasný způsob identifikace ohrožených dětí.

„Velmi často nám učitelé říkají, že už v první, nejpozději v půlce druhé třídy vědí, které děti potřebují pomoc, ale vůbec nevědí, co mají dělat. Základní instrukce je: Kontaktujte OSPOD. Proto máme ucpané zdravotní služby. Když se děti dostanou k pomoci, tak jsou většinou ve stavu, že potřebují dlouhodobou klinickou péči,“ říká Petra Wünschová.

Mluví o tom, že jen část pracovníků v Orgánech sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) se zaměřuje na ochranu ohrožených dětí a má roztříštěné metodické vedení. Ředitelka tak zdůrazňuje, že v Česku se stále vede polemika na úrovni, jestli je lepší pěstounská, nebo ústavní péče. Přitom ale chybí služby, které by nabídly pomoc rodinám v problémech a zaměřily by se na prevenci problémů.

„V zahraničí existují takové, kde může být celá rodina v nějaké krizové fázi. Existují místa, kde i týrající rodič dostane šanci naučit se zacházet s dítětem jinak. Pod kamerami nebo s hlásiči zvuku,“ říká Wünschová a podotýká, že stejně tak v zahraničí existuje forma pěstounské péče, kdy jde do péče s dítětem i mladistvá matka.

Podle Hany Kupkové z Fondu ohrožených dětí přitom právě počet nezletilých matek v Česku roste. Často si přitom samy neumí poradit s výchovou dětí.

„A vezměte si, že nejsou centra pro matky s dětmi nejen pro nezletilé, ale i pro ty mladistvé. Neumí o děti pečovat a stát raději udělá to, že jim děti sebere. Kdyby se na tom zapracovalo a bylo prostředí, kde by se skutečně o ně postarali a naučili pečovat, tak ty matky mají ty děti i rády,“ říká.

Systémová změna se očekává především od zákona o ochraně dětí a podpoře rodin. Zavést má krizové mechanismy a identifikaci ohrožených dětí, podpořit má také děti a rodiny v komunitním prostředí. Zaměří se i na prevenci ohrožení dítěte a obecně má reagovat na to, že o péči o ohrožené děti se dělí tři ministerstva – Ministerstvo práce a sociálních věcí a také resorty zdravotnictví a školství.

„Před rokem a půl jsme seděli na ministerstvu a tvrdili nám, že ho do roka udělají, a nic není,“ zmiňuje ale směrem k zákonu Hana Kupková z Fondu ohrožených dětí.

Začátkem letošního roku řekl ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL), že se zákon napíše a do konce června ho projedná vláda. „Ale reálné projednávání ve Sněmovně a v Senátu bude na příštím funkčním období,“ uvedl.

Irena Přibylová, ředitelka zastřešující organizace pro rodinná komunitní centra Síť pro rodinu, pak mluví o tom, že organizacím chybí i peníze na prevenci, jak problémy v rodinách řešit. „Velmi se snažíme lobbovat za to, aby stát investoval do preventivních aktivit, zatím se řeší spíše potíže, ne předcházení,“ říká.

Potřebu dostatečného financování a státní podpory organizací, které s dětmi pracují, považuje za nutnou i vedoucí odborných služeb Linky bezpečí Kateřina Lišková.

„Je potřeba, aby děti měly místo, kde mohou otevřeně mluvit o tom, co prožívají, a následně toto prožívání nebagatelizovat, protože děti stojí často velké úsilí se s problémy svěřit. Někdy to v jejich očích může působit jako žalování na své blízké, protože mají velké obavy, co s nimi bude dál, kdyby jejich blízcí byli potrestáni,“ popisuje, s čím se děti potýkají už v případě, že chtějí problém otevřít.

Podle Liškové je ale důležité zaměřit se i na rodiče. A právě to je jeden z pilířů vládního programu Bezpečné dětství, který kabinet představil před koncem roku a má suplovat alespoň částečně zákon o ochraně dětí. Vedle prevence v podobě nepřetržitého provozu krizové linky pro děti a rodiče se tak program zaměřuje i na intervenci a podporu a zvýšení kapacit programů pro práci s osobami, které se násilí dopouští.

V pracovní verzi je zatím v plánu investovat ročně až 660 milionů do kroků, které by měly pomoci bojovat na různých úrovních s násilím. Peníze by se přitom měly vrátit do rozpočtu díky úsporám například za zdravotní výdaje.

Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková popisuje, že program Bezpečné dětství by měl během ledna projít meziresortním připomínkovým řízením a během jara by ho měla vláda schválit.

„Jsou to opatření, která hovoří třeba o tom, že má vzniknout těleso, které bude vyhodnocovat, kde selhal systém. Co se dá udělat pro to, když si učitelka v mateřské školce tři roky všímá, že je něco špatně, tak aby věděla, co má udělat. Nebo jak je možné, že pětkrát přijede policie do rodiny, kde dítě pláče a volá o pomoc, a poté odjede a nikdy tu situaci dobře nepřečte a výsledkem je týrané dítě,“ říká zmocněnkyně s tím, že program tak nečeká legislativní kolečko v Parlamentu.

Jedna ze součástí programu Bezpečné dětství už má nabíhat – více peněz v letošním roce zamíří na programy pracující s osobami se sklonem k násilí.

„Pro rok 2025 došlo k navýšení alokace o další dva miliony korun,“ uvedla pro Seznam Zprávy Hana Malá z tiskového oddělení Ministerstva vnitra. Z dostupných zdrojů přitom redakce zjistila, že se alokace pohybovala v posledních letech právě kolem dvou milionů korun, letos by se tak částka měla pohybovat kolem čtyř milionů korun.

Podle připravovaného vládního dokumentu by mohlo jít na programy 30 nebo až 200 milionů korun.

Podle Adély Klingelové z Ligy otevřených mužů, jedné z organizací, které programy pro práci s násilnými osobami pořádají, by ovšem bylo potřeba daleko více peněz.

„Když jsme dělali dva tři roky zpátky propočty, tak náklady byly zhruba 30 milionů. V kontextu toho, že to dělá asi deset organizací a že nejsou pokryté všechny kraje. Jenom náš rozpočet terapeutického programu – bavíme se o týmu sedmi lidí, kteří nemají ani celé úvazky – je kolem 4,5 milionu korun ročně,“ vypočítává.

O terapeutické programy je přitom podle Klingelové velký zájem. „Je o to extrémní zájem ze strany dospělých mužů, kteří mají problém se zvládáním vzteku a emocí a dopouští se násilí v partnerských vztazích,“ říká a popisuje, že terapie si muži sami vyhledávají na internetu, dostávají doporučení na párových terapiích nebo skrze instituce, jako je OSPOD.

„Čím dál víc – a to je super – to soudy nařizují nebo doporučují v rámci opatrovnických řízení o děti nebo i v trestních řízeních,“ dodává Adéla Klingelová.