Článek
Dvaašedesátiletého Josefa Šindelku zadržela argentinská policie ve městě Puerto Iguazú, když se svou přítelkyní přecházel počátkem listopadu paraguaysko-argentinskou hranici. Od té doby čeká na vydání do České republiky.
„Napište otázky, předám je Josefovi do vězení a on vám na ně písemně odpoví,“ sdělila Seznam Zprávám jeho partnerka Blanka Šírová, která byla po celou dobu s ním.
Následně redakci naposílala i dokumenty, které dokládají Šindelkova slova o tom, že během pobytu na útěku myslel na to, že se do země vrátí. Platil si cestovní a penzijní pojištění, důchodové pojištění a podával daňová přiznání.
Krajský soud v Brně odsoudil Josefa Šindelku na 5,5 roku za podvod. V rozsudku, který mají Seznam Zprávy k dispozici, se píše, že v roce 1995 způsobil svému obchodnímu partnerovi škodu ve výši 2,7 milionu korun. Odvolací Vrchní soud v Olomouci mu následně snížil trest na 30 měsíců.
Josef Šindelek je v pátrání od září 1998. V té době se skrýval v Itálii.
Josef Šindelek do vězení ale nenastoupil a ze země utekl. Policie po něm 23. září 1998 vyhlásila pátrání. V dubnu 2008 na něj byl vydán evropský zatykač a přesně o 10 let později mezinárodní zatykač.
Kde momentálně jste, jaké podmínky ve vězení panují a jak jste se tam ocitl?
Jsem v Argentině ve vazební věznici ve městě El Dorádo. Nikdy jsem ve vězení nebyl, ale více než na chlad jsem „otužilý na teplo“, což se ve zdejších vedrech hodí. Stačí si jen zvyknout spát na zemi, na hejna komárů a škorpiony, na špínu, přelidněný prostor, špatnou stravu, no a na mříže…
Mí spoluvězni jsou samí mladí kluci a bez výjimky mají „na triku“ pašování a držení marihuany. Od půl kila do devíti tun zabavených i s náklaďákem, který odstavili před oknem, aby měli hoši dobrý výhled a mohli si představovat těch 20 milionů jointů. Všechny čekají rovné čtyři roky, ať je to za pár deka, nebo větší než velké množství.
Mám štěstí, že nejsem mezi násilníky. Před jídlem se nahlas modlí a já je učím anglicky, takže jsem si vysloužil přezdívku El Profesor. Mám také privilegium mít v držení propisku, které jsou jinak zakázané jako zbraň.
Zadrželi mě sto kilometrů severně, kde se sbíhá hranice Brazílie, Argentiny a Paraguaye. Teď už vím, že je to nejfrekventovanější pašerácká křižovatka Jižní Ameriky a není divu, že právě tady se projevilo, že se moje jméno ocitlo v systému mezinárodního vyhledávání osob.
Proč jste utekl z České republiky?
Dostal jsem se do absurdní situace, se kterou jsem se nedokázal vyrovnat. Můj případ se odehrál mezi lety 1992–1998, kdy doba přála dlužníkům a důvěra ve vymahatelnost práva byla odůvodněně nízká. V té atmosféře mně dlužil člověk za několik let práce hodně přes dva miliony korun. Dlouho jsem pracoval za sliby, až jsem v bezradné situaci udělal životní chybu.
Dlužné peníze jsem nechal převést na svůj účet, abych dlužníka přiměl k vyrovnání. Ten odsouhlasil, ať si ponechám polovinu dluhu a druhou mi splatí do roka.
Ve skutečnosti ale nechtěl zaplatit nic. Podal na mě trestní oznámení pro podvod, aby získal všechny peníze zpět a nemusel platit dluhy, které před právníkem uznal a podepsal. Můj dlužník se mě tedy zbavil i s dluhem a mně zůstala nedobytná pohledávka a 30 měsíců vězení. Po tom, co jsem tři roky pracoval zadarmo a tři roky se ve stresu soudil, jsem měl skoro další tři roky ztratit ve vězení. Jít tam jako věřitel místo dlužníka. Já jsem prostě nemohl.
Blanka Šírová a Josef Šindelek na fotografii z italské Ostie v létě 2001.
Jaký a kde byl váš život na útěku?
Když se řekne „život na útěku“, vyvolává to představu neustálé konspirace, falešných pasů a vousů. Nic takového. Odcházel jsem s prázdnou kapsou a bylo třeba se postarat o nové živobytí. Žádná bondovka, ale práce.
V té době se ke mně přidala Blanka. Když jsem byl na dně a s vězením na krku. V situaci, kdy ženy muže opouští… Nikdy jí za to nepřestanu obdivovat. Naším novým domovem se stala Itálie – tedy spíše „bezdomovem“, protože jsme první roky bydleli ve stanu a žili skoro ze vzduchu. Ale asi se s Blankou shodneme, že to byly ty nejkrásnější roky v našem životě.
Blanka to umí se šicím strojem a pečlivě natírá, já můžu pracovat se dřevem, železem i elektrikou. Postupně jsme prodali, co po nás v Česku zbylo, a žili maximálně skromně, aby to vydrželo. To už jsme se přesunuli do Austrálie, kde se dalo vydělat při údržbě hotelů i rodinných domků. Pracovali jsme tam také na farmě u jednoho chlapíka při stavbě domu a pořádně nás podrazil. Dřeli jsme tam jako koně, byla to fakt otrocká práce a nakonec nám nedal poslední výplatu.
Nakonec jsme zakotvili v Malajsii na řadu dalších let. Tam se dalo žít velmi levně bez nákladů na topení a práce se také našla.
Na stavbě farmy v jižní Austrálii.
Kontakty s nejlepšími přáteli jsme nepřerušili a byli obklopeni novými a vždycky jsme se snažili dělat Česku to nejlepší jméno. I když můj neviditelný problém, o kterém jsme věděli jen my, nezmizel a řešení bylo stále v nedohlednu.
Jak se vám dařilo skrývat před policií?
Odpovím otázkou. Jak popsat něco, co jsem nedělal? Nijak jsem se neskrýval ani neutíkal a kdo by čekal přestřelky, může rovnou přeskočit. Nechal jsem událostem úplně volný průběh. Nedělali jsme s Blankou nic špatného.
Policie nás nemusela nikdy kontaktovat, nebo dokonce vyšetřovat. Nikdy jsme nepřekročili hranice ilegálně, neusilovali o falešné doklady, neměnili jména a vždy se přesouvali s platným českým pasem. Nikde jsme nepřekročili povolenou délku pobytu s výjimkou Indonésie, kde nás zastihl covid a 90 dnů se protáhlo na dva roky, ale zase s příslušnými razítky.
Chovali jsme se prostě normálně a slušně, jak jsme byli zvyklí, a to stačilo. Skoro to vypadalo, že se na můj případ zapomnělo, že jsou důležitější k nahánění, jiné velké ryby, a ne ta moje mřenka. Nutno připomenout, že náš příběh má začátek v minulém století, kdy nebyly všude počítače a smartphony se teprve vyvíjely. Teď má každý všechno vědění lidstva v kapse, propojily se systémy, uzavřely mezinárodní smlouvy. Asi jsem měl jenom štěstí a ani sám netuším, jak velké.
Jak zpětně hodnotíte váš pobyt na útěku?
Dělal jsem podřadnou, špatně placenou práci, propásl stáří rodičů a mládí své dcery. Člověk sice může volně pobývat v cizí zemi, ale do té, na níž mu nejvíce záleží, se vrátit nemůže. A my s Blankou jsme se vždy vrátit chtěli a připravovali se na to. Platíme si zdravotní pojištění i penzijko, podáváme daňové přiznání (to asi každý člověk „na útěku“ nedělá).
Se zvolením nového prezidenta svitla nová – poslední – naděje na nápravu mé věci. Je mi ale jasné, že musím nejprve nastoupit trest a podat žádost z vězení. I když mě události předběhly a jsem ve vazbě, podal jsem si žádost, abych se mohl vrátit na vlastní náklady bez eskorty – dobrovolně. Je to sice neobvyklé, ale to je i celý můj život…
