Úzkost z dění na Ukrajině přeměňte v aktivní pomoc, radí psycholog

Plynulé navázání jedné krize na druhou by se podle psychologa z Univerzity Hradec Králové Jana Laška nemuselo na psychice Čechů ve velkém projevit. Především proto, že se v obou případech jedná o rozdílné situace s odlišným vlivem na život.

„Pro mladší generace je válka slovem, které se u nás téměř nepoužívalo. Zatím si také neumíme opravdu představit, co vše obnáší,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Po dvou letech covidové pandemie nyní začala další krize – tentokrát válečná. Prakticky ze dne na den a bez oddechu. Jaký dopad to může mít na psychiku lidí?

Je to samozřejmě shoda okolností, kterou by někdo těžko plánoval. Ale stala se. Domnívám se nicméně, že z té covidové krize už se přece jen trochu dostáváme, a to i po psychické stránce.

Rána, která přišla v souvislosti s válkou na Ukrajině, je trochu jiného druhu.

V první fázi to byl šok. Ale domnívám se, že zatím nejsme v situaci srovnatelné s covidem. Není to například tak, že by se nás to zcela bezprostředně zdravotně týkalo.

Myslím, že zejména pro mou generaci je to návrat do časů roku 1968. Protože jsme to zažili jako dospělí. Pro mladší generace je válka slovem, které se u nás téměř nepoužívalo. Zatím si také neumíme opravdu představit, co vše obnáší. Informace a obrázky sice vidíme, ale v zásadě si myslím, že to nemá zatím nějaký dramatický vliv na naše duševní zdraví.

Takže se neobáváte, že by úzkost spojená s tou aktuální krizí – navíc tak brzy navázaná na pandemii – mohla zapříčinit rozsáhlejší psychické potíže? Případně zhoršení stavů u těch, kdo už nějaké duševní problémy mají?

Je to individuální, ale myslím, že se lidé zatím drží. Přispívá k tomu i to, že zatím podle všeho fungují záruky členství v NATO a Evropské unii, které jsou pro Vladimira Putina odrazujícími prvky. Myslím ale, že bychom si měli racionálně uvědomit, že je to v podstatě naše štěstí.

Už máme tu zkušenost z časů takzvané bratrské pomoci, kdy se tady objevily tanky a okupanty vůbec nezajímalo, co si o tom myslíme a co se tady opravdu děje. Konkrétně toto nebezpečí bych řekl, že je nepoměrně menší než to v srpnu 1968.

Nicméně řada lidí pociťuje minimálně úzkost a nejistotu. Jak se v téhle době chovat? Na co se soustředit a čeho se vyvarovat? Řada lidí teď nepřetržitě sleduje příval zneklidňujících zpráv, nemůže se i tohle do psychiky promítnout?

Ano, ale nemyslím, že je řešením dění nesledovat. To ani dost dobře nejde. Záleží samozřejmě, do jaké míry lidé chtějí být informováni, či nechtějí. Musíme si ale uvědomovat, že informace nějakým způsobem fungují. V tomhle ohledu bych si spíše dával pozor na fake news – protože to opravdu vypadá jako ve zmiňovaném roce 1968. Čili rétorika: přišli jsme vás zachránit před Západem, který vás chce zabít.

Takže radíte obezřetnost před falešnými zprávami, běžné zpravodajství však neignorovat?

Ano. Pořád vše pozorujeme z první řady, ale střely nás neohrožují. Určitě je třeba být informován. Záleží ale na každém z nás, jak dalece si informace připustí.

Vynikající je také zapojit se do nějakých občanských či jiných iniciativ na pomoc Ukrajině. Je optimální přeměnit ten pociťovaný stres v něco dobrého a účelného. Člověk má pocit jisté aktivity a toho, že proti tomu ve svých možnostech něco dělá. Určitě v tom je kus překonání úzkosti, která je přirozená. Jsme od dění asi 300 kilometrů a dodnes jsme v zájmu Vladimira Putina.

Rodiče řeší například to, jak o válce mluvit s dětmi. Je podle vás vhodné s nimi tohle téma řešit?

Pokud se zeptají a zajímají se, určitě ano. Zejména u dětí přibližně od deseti let výše končí to takzvané magické myšlení a začínají souvislostem opravdu rozumět. Jde o to vysvětlovat dětem toto téma jednoduše – ve smyslu, že se dospělí nejsou schopni dohodnout a zaútočili na sebe zbraněmi, což je to nejhorší možné. Myslím, že politologické pozadí dětem spíše nemá cenu vysvětlovat. Silně pochybuji, že by ho jen tak pochopil i 20letý člověk.

Učitelé se například obávají šikany ruských žáků. Může mezi dětmi i něco takového nastat? Jak zakročit?

Bohužel to nelze vyloučit, sklon k šikaně může být způsoben i postoji, které dítě pozoruje v rodině. Děti ale většinou mají zdravý rozum a myslím, že je možné jim vše vysvětlit i bez složitostí, kterým sami nerozumíme. Popsat a přiblížit, kdo je hodný a kdo zlý. Že tyto děti nemohou za to, co se tam děje jen proto, že jsou nějaké národnosti. Jsem ale přesvědčen, že pokud by došlo k určité nacionální šikaně, jsou to spíše jednotlivé excesy a naprosté výjimky.

Řada z nás má kolegy původem z Ukrajiny. Jak jim teď můžeme pomoci kromě toho, že přispějeme na humanitární sbírky?

Myslím, že z hlediska toho emočního prožitku jsou na tom nejhůře právě Ukrajinci, kteří tady žijí a mají na Ukrajině rodiny a blízké. Nevědí, co přesně se s nimi děje. Sledují situaci, do které nemohou zasáhnout a cítí bezmoc, jeden z nejhorších pocitů vůbec.

Určitě jim pomůže, když vyjádříme podporu – řekneme jim, že o nich víme, jsme s nimi a že kdyby cokoliv potřebovali, jsme tu pro ně a věříme, že to dopadne dobře.

Může mít tahle těžká situace v tomto ohledu i nějaký pozitivní vliv na společnost? Třeba právě pokud jde o vyjádřenou solidaritu?

Určitě ano. Nedá se předpokládat, že by tato solidarita trvala příštích dvacet let. Ale to vzdmutí je velmi pozitivní. Myslím, že je to skutečně důkaz, že víme, o čem mluvíme. A víme, čemu a komu pomáhat. To je přirozený běh věcí – tohle je něco, co se nás týká a umíme se do toho vcítit.