Na začátku večerní „zobnutí“. Teď celoživotní závislost

„Takový normální páteční večer. Uvařila jsem si meduňkový čaj, zapálila vonné svíčky, vyloupala si prášky na postel a srovnala je podle barvy. Deset bílých zolpidemů (hypnotikum), tři až čtyři oranžové tramaly (opioid) a tři až čtyři růžové lexauriny (benzodiazepin),“ vypráví šestadvacetiletá Meda v malém panelákovém bytě na pražském sídlišti.

„Nejdříve jsem zapila zolpidemy, pak tramaly, na závěr lexauriny. Někdy jsem šla spát, někdy mi to navodilo relaxační náladu nebo mě to naopak nabudilo a začala jsem mít silné touhy na sex. Takže jsem najela na seznamky, provozovala sexting a tahala domů frajery, které jsem ani neznala. Pořádala jsem sexuální party a připadala si jako bohyně,“ popisuje účinky oblíbeného práškového koktejlu.

„Po těchto prášcích si nic nepamatujete. Máte obří okno, totálně vymazanou paměť,“ dodává.

Před třemi měsíci ukončila Meda (jméno redakce na žádost respondentky změnila) tříměsíční léčbu na oddělení pro ženy léčící se ze závislosti na návykových látkách v Psychiatrické nemocnici Bohnice. A rozhodla se svůj příběh otevřeně a upřímně popsat. Má za to, že o závislosti na lécích na spaní se příliš ve společnosti neví a je tabu.

Její cesta k závislosti má prapůvod v dospívání, kdy byla nespokojená se svým tělem.

„Už odmala jsem měla problémy s váhou. Byla jsem tlustá a jezdila do léčeben pro obézní děti,“ vzpomíná Meda.

Ve 14 letech objevila radikálnější způsob hubnutí.

Celý den normálně jedla a večer vypila lahvičku Guttalaxu, tedy projímadla. „Během půl roku jsem zhubla z 90 kil na 46. Stala se ze mě anorektička, bulimička a tehdy jsem začala s nadužíváním laxativ, tedy projímadel,“ přiznává.

Zkušenost s prášky přišla v 16 letech na dovolené s babičkou v Egyptě. „Spaly jsme spolu v pokoji, babička hrozně chrápala a já jsem nemohla spát. Tak mi dala půlku prášku na spaní zolpidem. Když jsem to polkla, tak se mi hrozně líbil ten pocit euforie. Jako když jste zmatlaní, když si dáte pár panáků a jste v příjemné náladě. Připadala jsem si celá taková lehká,“ popisuje tehdejší pocity.

Od té doby si od babičky sem tam o prášek řekla. Intervaly se zmenšovaly, prášků přibývalo.

Po gymnáziu pokračovala Meda na vysokou školu. Studovala dvě najednou a k tomu měla tři práce. Doučovala děti angličtinu, španělštinu a francouzštinu, překládala, tlumočila a pracovala jako noční auditor v hotelu.

Chtěla se mimo jiné zavděčit rodičům. Chtěla, aby na ni byli pyšní.

„Zbývalo mi minimum času na spánek, takže se mi hodilo, že jsem po polknutí prášku byla za čtvrt hodiny tuhá. Do toho se mi ale líbily i ty pocity, jaké prášky vyvolávaly. Nabralo to ale docela sešup. Nejdříve jsem brala prášek denně a během půl roku jsem jich jedla platíčko, tedy deset denně,“ popisuje, jak rychle se u ní závislost vyvíjela.

O tom, že by vyvolávaly tak silnou závislost, nevěděla.

Prášky získávala nejdříve od babičky, pak o ně škemrala u rodičů-doktorů svých žáků, které učila jazyky, a když ani to nestačilo a okolí začaly být její žádosti o recepty nápadné, tak je kupovala na černém trhu.

Během covidu jedla 15 prášků denně. Pět tablet přes den kvůli náladě, deset v noci kvůli spánku.

„Peníze, které jsem tehdy vydělávala, jsem cpala do prášků. Dáte do vyhledávače ‚prášky na spaní‘ a jsou tam řady překupníků, kteří získávají recepty přes známé doktory a prodávají je ze velké peníze. V lékárně stojí stotabletové balení 300 korun, na černém trhu 5000 korun,“ popisuje.

Sto tablet jí vydrželo maximálně deset dní. Za léky vydala deset i 20 tisíc korun měsíčně.

V roce 2020 Meda neplánovaně otěhotněla a zkusila ze dne na den s prášky seknout. Abstinence jí nevydržela dlouho a v ten moment si poprvé uvědomila, jak moc je na lécích závislá. Do porodnice si „pro jistotu“ vzala zásobu 200 tablet.

„Měla jsem finty a techniky, jak přede všemi svou závislost skrývat. Kamarádi, máma, přítel, nikdo o tom nevěděl. Tablety jsem schovávala do oblečení, do plen nebo do piksel od jiných léků,“ vysvětluje.

Ani po porodu syna se Medě nepodařilo přestat. Krátce po propuštění z porodnice vypila čtvrt lahvičky tramalu (opioid) a při návštěvě gynekologie se synem dostala tři epileptické záchvaty. Lékaři netušili, že příčinou není epilepsie, ale její závislost na lécích.

Až přítel během jejího pobytu v nemocnici objevil doma zásoby prášků, nechal Medě udělat toxikologické vyšetření a vše bylo venku.

„Máma zjistila, že doma nemá tu úspěšnou dceru, ale feťačku. Pro všechny to byl šok,“ vypráví.

Dobrovolně začala docházet do soukromého sanatoria na léčbu závislostí a pod dozorem adiktologů abstinovat. Na mateřské zvládla dodělat inženýrský a bakalářský titul, ale přišla první velká krize ve vztahu.

„Celé jsem to podělala. Potkala jsem dealera, vzala si od něj platíčko a propadla jsem tomu v ještě horším podání. Měla jsem recidivu. Během 14 dnů jsem se opět dostala na 12 nebo 15 prášků denně,“ uvádí.

I tentokrát byla závislost silnější než ona. Meda odmítla ústavní léčbu a o syna se starala její máma a přítel. Jedinou starostí bylo tehdy sehnat prášky. Rodičovský příspěvek nestačil, takže kradla rodičům peníze a nakonec sama začala prášky na spaní prodávat.

„Odkoupila jsem to od dealerů a prodávala dráž. Prodala jsem toho hodně, protože jsem hodně závislých znala. Závislost na prášcích na spaní je docela rozsáhlá. Nejen v Praze, ale dodávala jsem do Liberce, do Brna a posílala poštou kamkoliv. Hlavně abych si vydělala na ty svoje prášky,“ popisuje etapu, kdy jí bylo nejhůř.

Jak černý trh s prášky na spaní funguje, když je může předepsat jen lékař?

„Dealeři mají známé psychiatry nebo neurology, kteří mají kartotéku a předepisují léky na různé lidi. Ti to ani nemusí vědět. Když jsem potřebovala deset krabiček, zavolala jsem dotyčnému doktorovi a on mi na moje číslo poslal deset e-receptů. Já jsem vůbec nevěděla, na koho jsou oficiálně prášky psané, jen jsem si je vyzvedla,“ vysvětluje Meda a kýve souhlasně hlavou na otázku, jestli si je vědoma, že se dopouštěla trestného činu.

Přišlo několik dalších snah o abstinenci, ale stačilo na ulici potkat dealera a snahy přišly vniveč. Letos v květnu dostala Meda od přítele a mámy nůž na krk. Buď úspěšně dokončí ústavní léčbu, nebo nedostane syna do péče. A šla do toho.

„Koncem května jsem vlezla do Bohnic a v srpnu vylezla. Tříměsíční léčbu jsem úspěšně ukončila. Potkala jsem tam hrozně zajímavé holky, s nimiž jsme založily projekt Takhle to nebude napořád, kde se snažíme se zpěvačkou I am Rosie pomáhat lidem se závislostí na lécích,“ uvádí.

Do bohnické léčebny stále dochází na doléčování a pomáhá jiným.

V ruce drží hrnek, který jí daly holky z pavilonu číslo osm na rozloučenou. Podle závislosti na zolpidemu si říkají „zolpíci“. A také jí napsaly motivační báseň: Život je nádherný, tak žádné prášky, ať nemusíš poslouchat máminy hlášky. Jsi přece dospělá, tak se tak chovej a ošklivé vzpomínky, ty už schovej.

Meda se zatím básně drží. „Syn mě drží nad vodou. Potřebuje mě zdravou, ne trosku. Třikrát jsem se byla léčit a jsem přesvědčená, že to zvládnu. Ta důvěra se hrozně těžko získává zpátky,“ dodává odhodlaně a usrkává z hrníčku, který jí připomíná léčebnu, kam se rozhodně nechce vrátit.