Článek
Ústavní soud v Brně v úterý zamítl stížnost pozůstalých po ženě, kterou lékaři ve svitavské nemocnici před 10 lety po srdeční zástavě neresuscitovali a která zemřela.
Podle soudu ale zdravotníci s pacientkou a jejími příbuznými dostatečně nekomunikovali.
Hlavní otázkou jednání bylo, zda byla společnost Nemocnice Pardubického kraje, která nemocnici ve Svitavách provozuje, zodpovědná za smrt dlouhodobě nemocné ženy. Lékaři pokyn „Do Not Resuscitate“ (DNR), tedy neresuscitovat, vydali, aniž by o tom informovali ženu či její příbuzné.
Sedmašedesátiletá pacientka trpěla nádorovým onemocněním, cukrovkou a nemocemi ledvin a plic. Hospitalizována byla několik dní před úmrtím a zpočátku komunikovat mohla.
„Zdravotnický personál se rozhodl v souladu s poznatky lékařské vědy a dal pokyn neresuscitovat pacientku v okamžiku, který vyhodnotil jako beznadějný. Nelze v tom spatřovat nějaké zaviněné protiprávní jednání, které by vedlo k úmrtí pacientky,“ řekl novinářům soudce zpravodaj Jaromír Jirsa.
Podle Ústavního soudu nicméně zdravotnické zařízení pochybilo, když pacientku ještě schopnou komunikace dostatečně neinformovalo o možnosti vyslovit přání neprodlužovat život.
„Zákon hovoří o dříve vysloveném přání, jehož součástí je i to, že se člověk může rozhodnout, že už si v určitém okamžiku nepřeje být marně léčen. V tomto případě se to nestalo, a tudíž vznikl spor, který skončil až u Ústavního soudu,“ doplnil Jirsa.
Společenské tabu
Stejně tak zdravotnický personál nedostatečně komunikoval s blízkými ženy. Do práva na život podle něj však zasaženo nebylo, lékaři situaci vyhodnotili správně a jejich rozhodnutí nebylo příčinou úmrtí.
Podle Jirsy celá kauza souvisí s málo diskutovaným tématem smrti. „Ve společnosti se o konci života nebavíme. Je to tabu, i když zákon počítá s možnostmi, kde se pacient může svobodně rozhodnout, jak s ním bude v určitém okamžiku naloženo,“ upozornil. Tyto možnosti však lidé často nevyužívají.
S případem se na Okresní soud v Pardubicích obrátili pozůstalí – děti pacientky a její manžel, který však v průběhu soudního řízení také zemřel. Výsledkem tehdy bylo přiznání každému ze žalobců 240 tisíc korun. Požadovali 720 tisíc.
Z tehdejšího jednání také vyplynulo, že nemocnice porušila svoji právní povinnost, když pacientku, která ještě byla schopná zdravotníky vnímat, neinformovala o vydaném pokynu DNR. Pacientka tak podle soudu nemohla rozhodnout o dalším postupu léčby.
Podle odvolacího krajského soudu však souvislost mezi vydáním pokynu DNR, tedy údajným protiprávním jednáním, a úmrtím pacientky prokázána nebyla. Odvolací soud proto verdikt toho okresního zrušil. Podle něj by totiž resuscitace pacientce obnovila život jen na řády hodin.
Toto rozhodnutí následně potvrdil i Nejvyšší soud. Podle něj není Nemocnice Pardubického kraje povinna hradit pozůstalým náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou ztrátou osoby blízké, jestliže lékaři neprovedli resuscitaci pacientky v natolik závažném stavu, že by se nepodařilo její život zachránit, nebo by životní funkce obnovili jen na velmi krátkou dobu při prodlužovaném utrpení pacienta.
S rozhodnutím jak odvolacího krajského soudu, tak Nejvyššího soudu se svým rozhodnutím ztotožnil také Ústavní soud.
