Článek
I přes nemalou dávku kritiky potvrdili ve středu senátoři Roberta Fremra do funkce ústavního soudce, kam jej nominoval prezident Petr Pavel. Senátoři do poslední chvíle řešili případ z jeho předlistopadové minulosti.
Někteří měli problém s tím, že Hrad o problematické kauze neinformoval předem. „Prezident jmenuje a navrhuje ústavní soudce a tyhle pochybnosti se měly objevit dřív,“ řekla například místopředsedkyně senátního ústavně-právního výboru Hana Kordová Marvanová.
Poradce prezidenta pro Ústavu a právní otázky Jan Kysela se ale v rozhovoru pro Seznam Zprávy brání. „O té kauze, o které se teď mluví, jsme nevěděli, takže jsme to předem nediskutovali,“ řekl.
Podle něj ani nelze zpětně říct, jak by se při navrhování ústavních soudců zachovali teď, kdy je z médií kauza známá podstatně více. „Myslím, že by bylo zřejmé, že je to reputační riziko pro kandidáta, prezidenta i Ústavní soud. Nemůžu ale tvrdit, jak bychom to uzavřeli, protože ten čas nevrátím.“
Zvolení Roberta Fremra ústavním soudcem ohrozil na poslední chvíli případ „Olšanské hřbitovy“, který soudil koncem osmdesátých let. Řešili jste s ním nebo mezi sebou v prezidentském panelu nějak tento případ, když jste jeho nominaci zvažovali?
O té kauze, o které se teď mluví, jsme nevěděli, takže jsme to nediskutovali ani s ním, ani mezi sebou. Panel zasedá tehdy, kdy je třeba. Na posledním jednání, které bylo koncem května, pan doktor Fremr nebyl, ten před námi stál začátkem května, alespoň myslím.
Mluvil jsem o tom případu dodatečně jen s tehdejší členkou panelu paní Šabatovou. Řekla mi, že tenhle případ nebyl evidovaný Výborem pro obranu nespravedlivě stíhaných, proto ho ani ona neznala.
Prověřil pak prezidentský panel Roberta Fremra dostatečně, když se o jeho práci v roli soudce před rokem 1989 nezajímal?
My si sami něco o lidech myslíme a sami o nich něco víme. Dále využíváme referencí důvěryhodných osob. Používáme samozřejmě nějakou elementární rešerši otevřených zdrojů, ale hloubková šetření nejsou dle mého náš úkol.
A nejde jen o minulost pana doktora Fremra, který má za sebou členství v KSČ, o němž jsme věděli, ale v zásadě o kohokoliv. Já nejsem schopen úplně zjistit, jelikož nejsem třeba Bezpečnostně informační služba, co ten který člověk celý život dělal, čeho všeho se dopustil.
O Ústavním soudu se v poslední době víc a víc mluví téměř jako o patnáctce bezchybných andělů, což je zcela absurdní, protože jsme všichni lidé. Současně se žádá, aby měli kandidáti za sebou bohaté kariéry a přišli do mnoha zátěžových situací, v nichž ale vždy obstojí. Z hlediska toho konkrétního pozorovatele. Každopádně nikdo nemá páky a kompetence k tomu, aby s tím člověkem prošel celý jeho život a zjišťoval, zda někde nepochybil. Pojistkou proti selhání je otevřená, veřejná část nominačního procesu, která se odehrává v Senátu, i veřejný tlak.
Kdybyste navržení Roberta Fremra řešili teď, rozhodli byste se jinak?
Nevím, k jakému závěru bychom došli, kdybychom tu kauzu znali. Myslím, že by bylo zřejmé, že je to reputační riziko pro kandidáta, prezidenta i Ústavní soud. Nemůžu ale tvrdit, jak bychom to uzavřeli, protože ten čas nevrátím.
Jakou roli pro vás předlistopadová minulost kandidátů při rozhodování hrála?
Samozřejmě jsme se o ní bavili, protože je to pochopitelně citlivé téma zmiňované dlouhodobě i ve vztahu k prezidentovi samotnému. Domluvili jsme se, že by bylo pokrytecké, kdyby byla absolutní překážka, že byl kandidát členem KSČ.
Současně je zjevné, že by to nemělo být vnímáno tak, že je prezident nástrojem, jak staré struktury dostat do všech možných důležitých funkcí. Proto jsme se domluvili, že by to měli být maximálně dva lidé a zároveň musí mít úžasnou polistopadovou historii. Mělo by tedy být nade vší pochybnost zřejmé, proč jsou kandidáti navrženi z hlediska jejich zásluh při budování demokratického právního státu, a že by to současně měli být lidé, o kterých z doby před rokem 1989 nevíme vlastně nic jiného sporného, než že byli členy komunistické strany.
Tím to ale vyřešené samozřejmě není, každý má nějakou minulost a já nejsem schopen zaručit, že v ní není nějaký malý kostlivec. Ani to není má úloha. Je však samozřejmě možné, že prezident zvolí nějaký jiný postup.
Případ Olšany. Bude se znovu projednávat?
Advokát Tomáš Nahodil podal nejvyššímu státnímu zástupci Igoru Střížovi podnět k obnově řízení v takzvané kauze Olšanské hřbitovy z roku 1988, ve které obžalobu zmanipulovala komunistická tajná policie (StB). A to z důvodu, že v případu vyšly najevo nové skutečnosti, které mohou vyloučit důkazy, jež vedly k odsouzení obžalovaných.
Případ tří mladíků se projednával v létě roku 1988. Obžaloba je vinila z více než stovky trestných činů, z nichž nejvážnější bylo záškodnictví. Partě vyčítala poškození pomníčků sovětských a bulharských vojáků na Olšanských hřbitovech, shození kanálového poklopu z Nuselského mostu a položení betonového pražce na železniční trať. Podle serveru Hlídací pes kauzu zmanipulovala StB tak, že za vůdce skupiny označila po vynuceném přiznání devatenáctiletého Alexandra Ereta, jehož otec byl německé národnosti a odjel na Západ. Na základě Eretovy výpovědi byla odsouzena i chlapcova matka.
Zdroj: ČTK
Neměl by se ale hradní tým snažit v co největší míře právě tyhle kostlivce odhalit?
Záleží, jakou míru považujete za adekvátní. Když to uvedu třeba na příkladu Andreje Babiše, tak se mi zdá, že je mnohem důležitější, co mu lze zazlívat ze současnosti nebo nedávné minulosti než jeho aktivity před sametovou revolucí.
Zdá se mi, že to v té diskuzi trochu splývá, že řadě lidí vadí komunistická minulost pana Fremra, dalším to, že byl předlistopadovým trestním soudcem, a někomu právě až debatovaná kauza. A tohle jsou spíše otázky politicko-hodnotového posouzení a to já ve své dočasné pomocné roli vnímám jako otázky, které přísluší spíše prezidentovi a senátorům.
Takže včerejší diskuze v Senátu o minulosti Roberta Fremra byla na místě?
Je určitě v pořádku a velmi důležitá. Téma minulosti je evidentně citlivé, neuzavřené a pro spoustu lidí traumatizující. I pan doktor Fremr řekl, že pakliže neprojde kvůli bývalé příslušnosti v komunistické straně, tak to pochopí. Co mu ale podle jeho slov vadí, je, že by neprošel kvůli tomu souzenému případu, protože to považuje za zavádějící a nespravedlivé. A já v tom těžko můžu hrát soudce.
Proč se podle vás minulost pana Fremra neřešila už ve chvíli, kdy mířil na Nejvyšší soud?
Ústavní soud je vnímán jako trochu jiná instituce. V roce 2004 se například z Vrchního státního zastupitelství ucházela o funkci ústavní soudkyně Jaroslava Novotná, která byla před revolucí členkou komunistické strany, a Senát, který měl o jejím působení rozhodnout, byl tehdy bojovně antikomunistický a pro její zvolení se nevyslovil.
Tedy to, co někomu nevadí na Vrchním státním zastupitelství, může vadit na Ústavním soudu. A to já považují za legitimní a pan Fremr může být stejný případ. Jeho kariéru doteď nikdo nesledoval a není to tak, že by od roku 1988 vršil chybu za chybou. Nejspíše je to i naopak, jinak by neměl tu pověst, jakou má.
Ale je tam pořád ten diskutovaný případ, který je s jeho komunistickou minulostí spojen.
Když se na to podíváme papírově, tak je to rozsudek, který padl a nikdy neprošel žádným rehabilitačním procesem. Pokud se také nemýlím, tak v něm bylo požádáno o milost, kterou podle pana Fremra zamítl Václav Havel.
Ten případ patrně z hlediska toho, jak je v těch spisech zanesený, nevzbuzoval pochybnosti, protože to bylo všechno skutkově podchyceno.
S ohledem na to, co všechno už dnes víme, byla podle vás reflexe pana Fremra dostatečná?
To je těžká věc. Když jsme se s těmi kandidáty setkávali, tak na nás působili různým dojmem. Někteří byli překvapivě nervózní a někteří příliš sebevědomí, ve všech pracovaly nějaké emoce. To jsou totiž lidé, kteří se najednou ocitají v prostředí, které působí jako zátěžová zkouška, na což nejsou díky svému postavení zvyklí po léta, někdy desítky let. Teď se baví s členy panelu, s prezidentem, se senátory, čtou o sobě v novinách.
No a to je může vést k otevírání nějakých sebreflexních komnat, které nepovažují ani za třinácté. Mám pocit, že pan doktor Fremr tímhle prošel. Bylo vidět, že je už velmi unavený, pod tlakem, evidentně přemýšlí o sobě a nejen o tomhle případu. Současně se v tom projevoval pocit, že je to vůči němu nespravedlivé, protože profesně neselhal. A to asi vedlo k tomu, že nepůsobil jen pokorně, ale prostřídávalo se to i s určitou dotčeností.
Mám pocit, že už mu nejde tolik o to, jestli se stane ústavním soudcem, ale spíše o to, aby ve veřejném prostoru nebylo jméno Fremr spojeno s tím, že je to represivní sluha totalitního režimu.
