„Nechci říkat, že žárlí, ale…“ Nálada k uprchlíkům se na Ukrajině mění

Sedmatřicetiletá Kateryna Boldyríeva pochází ze Záporoží. Její manžel pracoval v Praze dávno předtím, než se ukrajinské město stalo častým cílem ruské agrese. „Plánovali jsme, že v létě přijedeme s dětmi na nějakou chvíli za mužem. Abychom se podívali, kde pracuje, jaká je Praha a její možnosti,“ popisuje Kateryna nejistou češtinou paradoxní situaci.

Hlas se jí třese.

Kvůli Putinově invazi na Ukrajinu se za manželem se svými dvěma dětmi vydala dřív, než plánovala. Evakuačním vlakem. A z původně zamýšlené chvíle jsou dnes rázem dva roky.

Nyní zveřejněná studie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy hledala kromě jiného také odpovědi na otázku, zda se běženci chtějí po konci války vrátit domů na Ukrajinu.

A ukázalo se, že pro mnohé jde o poměrně problematickou záležitost.

Z průzkumu vyplynulo, že v roce 2022 věřilo – podobně jako Kateryna – v návrat domů 75 procent dotázaných. Hlavním argumentem pro návrat bylo většinou vlastnictví nemovitostí. Dalším významným faktorem byli blízcí a rodina, kteří tam žijí dodnes.

Nekončící konflikt a s ním zhoršující se ekonomická situace na Ukrajině ale názory některých uprchlíků na návrat domů změnily. Část z nich totiž nemá jistotu, že se vrátí do svého domu. Jiní zase řeší nemožnost uplatnění na pracovním trhu.

V druhém kole šetření se pak ukázalo, že zájem vrátit se do své rodné země má už jenom polovina respondentů.

„Uprchlíky trápí nebezpečí, špatná ekonomická situace a zničená města. Sledují i politickou degradaci, přetrvávající korupci a zároveň mají obavy z traumatizované společnost. A už teď zaznamenávají negativní postoje vůči těm, kteří opustili Ukrajinu a pobývají v jiné zemi,“ vysvětlila výzkumnice Anna Levkova z Katedry sociální geografie a regionálního rozvoje.

Její slova potvrzuje i Kateryna. „Je pro mě těžké, když mi přátelé popisují náladu ve společnosti, což je vlastně jeden z důvodů, proč o návratu domů pochybuji. Odtrhli jsme se od tamního života a někteří Ukrajinci se na uprchlíky koukají negativně,“ popisuje.

Zkušenost s tím, že lidé na Ukrajině mění pohled na emigranty, má i Maria Fedorenko. „Když jsem se na týden vrátila na Ukrajinu, tak jsem se cítila jako cizinec. Protože lidé, kteří tam zažívají válku a jsou ve stresu, si pak nehlídají emoce. Nechci říkat, že žárlí, ale myslím, že někteří mají pocit, že už nejsme jedni z nich, že nevíme, co je válka. Ale já ji zažila,“ vysvětluje pětadvacetiletá magistra z Černihivu.

Co se vývoje ruské agrese týče, ani jedna z žen si není budoucností jistá. „Stále máme naději, ale není to lehké. Prakticky každá rodina má někoho, kdo je raněný nebo zemřel. Přibývá lidí bez končetin a je náročné říct, zda vydrží do konce. Protože co je vlastně konec? Myslím, že je potřeba najít nějaký efektivní způsob vyjednávání u kulatého stolu, ať už s Putinem, nebo s jeho ministry,“ popisuje Kateryna.

Z výzkumu nicméně vyplynulo, že příbuzní válečných uprchlíků je většinou podporují v tom, aby zůstali v bezpečí a na Ukrajinu se zatím nevraceli. „Nechci na Ukrajinu a ani moji příbuzní si nepřejí, abych se vrátila. Chtějí, abych byla v bezpečí. Chci se tu usadit, doufám, že by mi příští rok mohla vyjít žádost o trvalý pobyt,“ potvrzuje Maria.

Když Kateryna Boldyríeva uprchla z Ukrajiny, na Češích ji překvapila především ochota a snaha pomoci. „Přišlo mi, že se nám snažili pomoci víc než někteří Ukrajinci u hranic. Díky manželově práci jsme ze začátku měli i kde bydlet, než jsme si našli byt, ve kterém bydlíme dodnes,“ líčí Kateryna.

Její čtyřčlenná rodina žije už dva roky v pražských Modřanech. Společně obývají byt o 47 metrech čtverečních: „Na Ukrajině jsme byli zvyklí na větší prostor. Měli jsme dva balkony, byt měl 90 metrů čtverečních. Tady nás ale nikdo nebombarduje, takže jsme spokojení.“

Kateryny manžel má stejnou práci, kterou měl před válkou, ona teď pracuje na ZŠ Angel v Modřanech, kde učí angličtinu a němčinu. Předtím se chvíli živila jako asistentka pedagoga v základní škole v Praze 6. „Pomáhala jsem se začleněním ukrajinských dětí do kolektivu.“ Doma v Záporoží pracovala v právnické kanceláři, než odešla na mateřskou.

Její děti momentálně navštěvují stejnou školu, v níž pracuje. Devítiletá dcera a sedmiletý syn do kolektivu zapadli dobře. „Mají hodně kamarádů, neustále dostávají pozvánky na oslavy a podobně,“ těší ji.

Vzápětí ale přiznává, že ona sama se cítí v Praze osamělá. „S manželem tu nemáme moc přátel. Všichni jsou na Ukrajině, kde dělají, co mohou, aby přežili, stejně jako moje rodina,“ vypráví ustaraně.

Zprvu si myslela, že válka potrvá jen chvíli a ona se s dětmi brzy vrátí domů. Teď už situaci vidí jinak. „Děti jsou tu spokojené, což je pro mě hlavní a vlastně jediný důvod, proč se teď nechceme vracet na Ukrajinu,“ připouští.

Zmíněná studie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy ukázala, že právě spokojenost, bezpečí a lepší perspektiva pro děti jsou často jedním z hlavních faktorů, které ukrajinští běženci zvažují, když přemýšlejí nad návratem na Ukrajinu.

Maria Fedorenko před válkou studovala marketing a živila se jako lektorka angličtiny. „Vedla jsem aktivní život a byla spokojená. Vydělávala jsem, měla jsem byt, dařilo se mi dobře,“ vzpomíná. V Praze žije s přítelem v podnájmu. Sehnat bydlení ale nebylo úplně jednoduché.

„Můj přítel nemluví česky. Já sice ano, ale jsem žena a někteří majitelé měli pocit, že jako holka neuplatím nájem. A u přítele se zase báli, že nemá ‚papíry‘, protože neovládá jazyk.“

Po několika obtížných týdnech hledání ale bydlení našli.

Místo marketingu v Praze pracuje jako vychovatelka v Montessori škole. V Česku chce zůstat i proto, že jako pracující je hrdá na skutečnost, že přispívá do státního rozpočtu, a zároveň by tady ráda založila rodinu. „Myslím, že Česká republika je příjemnou zemí pro rodiny s dětmi a mazlíčky. A je tu bezpečí,“ zdůrazňuje.