Unesli autobus, nabitými zbraněmi mířili na děti. Má smysl mít je za oběti?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Od roku 1948 do roku 1989 emigrovalo z Československa několik stovek tisíc lidí, nejvyšší odhady uvádějí 500 tisíc emigrantů, tedy přibližně 3,5 % obyvatel.

Utíkali z různých důvodů a byli to rozmanití lidé. Někomu hrozilo vězení, ztráta majetku, možná i poprava. Někdo se prostě nemohl smířit s tím, jaký režim tady vyhrál. Jiní měli nekonkrétní sny o svobodě a byli ochotni pro ně riskovat. Měli mnoho důvodů. A bylo mnoho způsobů, jak se o útěk pokusit.

Únosy letadel. „Úlet na rogalu.“ „Ručkování“ ve speciálně vyrobeném koši po drátech vysokého napětí… Bylo v tom hodně zoufalství a bezmoci.

Při pokusu o překonání „železné opony“ prokazatelně zahynulo 282 lidí. 145 z nich zastřelili pohraničníci, někteří utonuli, jiní spáchali sebevraždu, jednoho roztrhali služební psi. Ti, kteří se stali obětí provokace a při pokusu o útěk je čekali příslušníci StB, strávili mnoho let v komunistických lágrech.

Za tyto zločiny nebyl nikdo ze zodpovědných politiků a velitelů potrestán.

Bratři Robert a Milan Barešovi a jejich bratranec Václav se pokusili na Západ dostat 23. května 1978. Jako rukojmí měli 39 středoškoláků na výletě a řidiče autobusu. Utíkali hlavně proto, že se báli dalšího pobytu ve vězení. Nikdo z nich nedokončil základní školu, byli téměř negramotní. O životě v totalitě stejně jako o životě na Západě měli jen matné povědomí.

Jejich příběh provokuje o to víc: Kromě toho, že to byli teroristé, byli i oni oběťmi totality?

Byli z „kolotočářské“ rodiny, často se stěhovali, bydleli v maringotce, dokončili s bídou šestou třídu základní školy. Sotva uměli číst. Kradli slepice a prasata a občas i něco jiného. Byli ve vězení, nechtěli tam jít znova.

Robert Bareš (1956). Jezdil s rodinou s „kolotoči“, jeho otec byl pijan a násilník. Nedokončil základní školu, bil svoji ženu.

Milan Bareš (1957). Opakovaně byl odsouzený za krádeže. Nechtěl se vrátit do vězení.

Václav Bareš (1958). Nedokončil základní školu, byl negramotný, uměl se pouze podepsat. Kradl. Měl rád psy. A své bratrance Roberta a Milana.

Tak tihle tři „kluci“ se rozhodli, že už toho mají dost, že utečou, že už se nevrátí do vězení a ke svým životům.

A unesli autobus plný dětí.

V květnu 1978 měl Milan Bareš nastoupit na rok a půl do vězení. Rozhodl se, že se raději pokusí utéct do západního Německa. Nedalo mu příliš práce přemluvit i Roberta a Václava. Ti měli jasno – v Německu se budou mít lépe a až získají občanství, budou moci jezdit zpátky domů.

Detaily plánu doladili v týdnu před akcí. Ale základ byl poměrně jednoduchý: ukradnou zbraně, odjedou do pohraničí, zmocní se autobusu a pod pohrůžkou násilí na rukojmích si vynutí volný průjezd přes hranice.

Na cestu se vydali 23. května v půl sedmé ráno, jeli trabantem Václava Bareše. Okolo desáté dopoledne se u Řevničova vloupali do hájenky. Měli štěstí, v jedné místnosti visely na věšáku čtyři lovecké pušky a na stole byla zásoba nábojů. Pokračovali směrem na západ. Přibližně v šest večer byli v Chebu. A začali hledat vhodný autobus.

A znovu měli štěstí. Zaparkovali u chatové osady u Jesenické přehrady nedaleko Chebu. A po chvíli u nich zastavil autobus, který vezl studenty říčanského gymnázia na školní výlet. Jedna z učitelek z autobusu vystoupila a ptala se Barešových na cestu k ubytovně.

Došlo jim, že se nemohou do akce pustit hned. Neměli připravené zbraně, řidič by před nimi mohl jednoduše ujet. Učitelka jako rukojmí nestačila. Ale věděli, že to je jedinečná příležitost. Autobus sledovali. Když učitelé vystoupili a šli dojednávat nocleh, šlo to už jednoduše. Každý z bratranců si vzal jednu nabitou pušku a vyběhli z auta. V autobuse pochopitelně nikdo ani nepomyslel na odpor. Zpočátku se dokonce studenti smáli, měli za to, že jde o nějakou zábavnou scénku, součást výletního programu.

Smích ale všechny brzy přešel. Robert Bareš vystřelil do vzduchu. Ostatní namířili zbraně na řidiče a nařídili mu jet směrem k hranici.

Na cestě k hraniční závoře únosci postupně propustili dva studenty, aby policistům a pohraničníkům vyřídili, že mají nechat autobus projet. Jinak „všechno rozsekají“. Studenti u soudu s Barešovými později vypovídali, že jim únosci vyhrožovali, že je všechny zastřelí.

Autentičnost svědectví je ovšem diskutabilní. Není jasné, nakolik byli studenti pod tlakem vyšetřovatelů StB, nakolik, byť třeba nevědomky, podlehli manipulaci, aby jejich výpovědi zapadaly do předem připraveného obrazu události: všechnu vinu nesou únosci, pohraničníci a policisté se chovali jako hrdinové. K tomu se ještě vrátíme.

Únosci každopádně posadili k okénkům autobusu dívky, aby tvořily živé štíty.

K úvodnímu krátkému měření sil došlo u první hraniční závory. Pohraničníci vypálili světlici a dávku ze samopalu, aby vyhlásili poplach. Barešovi odpověděli několika výstřely. Jeden z pohraničníků střelbu opětoval a lehce zranil jednu ze studentek v autobuse. Nervozita stoupala. Začalo vyjednávání.

Víceméně klasický scénář: policie se snaží získat čas a připravit scénář, jak teroristy zastavit. Teroristé jsou čím dál nervóznější a stupňují výhrůžky – začneme studenty střílet. V půl druhé ráno 24. května přilétá na místo vrtulník s generálem Františkem Šádkem, náměstkem ministra vnitra a velitelem pohraniční stráže.

Šádek únoscům slíbil, že pokud propustí rukojmí, umožní jim volný průjezd do západního Německa. Nemyslel to vážně. Ale podle historika Martina Pulce nelze z dochovaných materiálů jednoznačně zjistit, co vše byli ochotni policisté a pohraničníci udělat. Nebo spíš k čemu byli odhodlaní, čeho byli schopní. Nechat únosce uprchnout? Rozhodně ne! Za jakou cenu? Těžko říci.

Bratranci Barešové na Šádkovu nabídku přistoupili Propustili studenty a jako jediný rukojmí v autobuse zůstal řidič Jan Novák. Ten byl podle scénáře pohraničníků odsouzen k smrti. Před druhou hraniční závorou byl totiž připraven obrněný transportér jako pojistka, že autobus hranici v žádném případě neprojede. A ještě než k němu dorazil, spustili pohraničníci střelbu. Na autobus vystříleli přibližně tisíc nábojů.

Řidič Jan Novák a únosce Milan Bareš střelbu nepřežili. Robert a Václav Barešovi byli zraněni.

Úspěšný zásah proti teroristům? Obětování řidiče Jana Nováka? Nedisciplinované chování nervózních a špatně vycvičených vojáků?

Příběh bratranců Barešů je do značné míry zapomenutý, ale pro některé historiky a publicisty je mimořádně palčivý. Je totiž rozporuplný a dá se jen těžko jednoznačně uchopit.

Bratranci Barešové byli nepochybně teroristi. Při jejich inteligenci a psychické labilitě rozhodně nebylo jisté, že v autobuse nezačnou střílet. Každopádně byli ochotni nastavit šestnáctileté dívky jako živé štíty.

Ale přece jen… Nebyl soud zinscenovaný? Nebyl zmanipulovaný, aby potvrdil, že pohraničníci se nedopustili ničeho špatného, natož protizákonného? Byl tehdy vůbec totalitní stát schopen oddělit ideologii od soudu nad teroristy, kteří chtěli utéct na Západ?

Podle historika Pulce je pravděpodobné, že v průběhu vyšetřování dostali Robert a Václav Barešové od StB nabídku: budou vypovídat podle nabídnutého scénáře a uniknou trestu smrti. Scénář byl jednoduchý: řidiče i Milana Bareše zastřelili sami únosci.

V tomto duchu také došlo ke změně původních výpovědí.

Ani tady totalitní „spravedlnost“ slib nedodržela. „Dne 7. září 1978 odsoudil krajský soud v Plzni Roberta Bareše k trestu smrti a Václava Bareše k trestu odnětí svobody v trvání 25 let. Za vinu jim kladl trestné činy obecného ohrožení, loupeže, pokusu zavlečení do ciziny, vydírání, pokusu o opuštění republiky a krádeže. Robert Bareš byl popraven 6. prosince 1979.“

V roce 1992 bylo na popud tehdejší ministryně spravedlnosti Dagmar Burešové líčení obnoveno. A soud označil původní verdikty za nepřiměřené.

Podle nového rozsudku měl Václav Bareš dostat trest 11,5 roku. Odseděl si tedy už o dva a půl roku víc a byl propuštěn.

Robert Bareš měl dostat 14,5 roku. Tam už ale nebylo co napravovat.

Je to téměř zapomenutý případ. Nejsou tam žádní kladní hrdinové. Ani nikdo rozporuplný, kdo vzbuzuje vášně a nesmiřitelné diskuze. Žádný Butch Cassidy a Sundance Kid. Žádní Mašínové.

Ale je v tom mnoho otázek o dějinách a spravedlnosti. Když někdo unese 39 dětí a míří na ně nabitou puškou, je důležité, jestli to udělal v demokratické, nebo totalitní zemi? A když se totalitní vojáci snaží zastavit teroristy, liší se nějak podstatně od těch demokratických? Mnohdy ne.

A když soud po převratu zmírní trest za ozbrojený únos a vyhrožování smrtí a střelbu na vojáky a policisty na 11,5 roku, je to důvěryhodné? O kolik důvěryhodnější než původní rozsudek?

Autor tohoto textu nemá žádný problém prohlásit, že nesrovnatelně více důvěřuje polistopadovým než totalitním soudům. A rozhodně nechce hodnotit verdikty nezávislého soudu. Zároveň má ale za to, že ty otázky jsou důležité.

Takže jak? Teroristé každopádně. A oběti?