Zavraždění příbuzní. Ukrajinští vojáci v Praze vyprávějí příběhy z války

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Do vypuknutí „plnotučné“ války v únoru 2022 to prý byli obyčejní kluci s obyčejnou prací a obyčejným životem. Když Rusko napadlo jejich zem, přihlásili se do armády. Jejich cesty se sešly v třetí útočné brigádě, byť každý působí v jiné jednotce.

Co ve válce zažili, jaké byly nejhorší momenty jejich života, o fyzických a psychických ztrátách se tento týden svěřili dvěma stům krajanů v pražském Divadle X10 a v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

„Ráno jsem počítal chlapům výplaty, pil kávu a pustil si zprávy. Rusko nás napadlo,“ popisuje dvaatřicetiletý zedník s vojenskou přezdívkou Angel a vytetovanými křídly na rameni. Byl předák na stavbě, zhruba 60 kilometrů od Varšavy. Rozdělanou práci dodělal a o pár dní později už stál na vojenské správě v Ternopilu, městě mezi Kyjevem a Lvovem. Tam mu nabídli pěchotní a minometný kurz v Anglii.

„Během 35denního výcviku jsem získal takový objem znalostí, které se britští vojáci učí půl roku,“ říká Angel. Se třetí útočnou brigádou absolvoval ty nejdrsnější boje. Nejhorší chvíle zažil u Bachmutu.

„Na naši pozici přiletěla z minometu stodvacítka. Byla velmi blízko, takže mi jako zkušenému minometčíkovi došlo, že nás mají zaměřené a začnou to do nás sypat. Bude zle,“ vypráví mladý voják.

„Skočil jsem do zákopu, kde seděl můj spolubojovník, otec mé ženy, můj tchán. Lehnul jsem mu na nohy a v tu chvíli vletěla do našeho zákopu mina. Dřevěné podpěry se rozlétly a nás to zasypalo hlídnou,“ vypráví.

„Mně zůstaly trčet jen nohy ven. Ležel jsem na tchánovi a cítil, jak se klepu já i on. Nikdy nezapomenu tu hrůzu, když jsem byl zasypaný hlínou a tím bordelem, nemůžeš dýchat ani se pořádně hnout,“ říká Angel.

Vrtěním se mu podařilo se z hlíny vyškrábat.

„Vedle se válela lopata a já nikdy v životě nekopal tak rychle a intenzivně. Najednou jsem měl obrovskou sílu a nakonec se mi podařilo tchána vyhrabat. Když mě viděl, tak mi ve srandě říkal: co tu děláš, já jsem se se všemi už rozloučil, já jsem tu už neměl být,“ vzpomíná Angel s úsměvem ve tváři.

„Nemá to ale šťastný konec,“ dodává po chvíli. „Když jsme se dali do kupy, tak ho při další akci zasáhla mina přímo do obličeje. Byl jsem ve vedlejším okopu a nemohl se ani podívat na to, jak ho odnášejí,“ svěřuje dvaatřicetiletý bojovník.

Jednadvacetiletý GATZ pracoval jako osvětlovač v kulturním domě v Nové Kachovce. Po vypuknutí války se ocitl na okupovaném území. Tři týdny mu trvalo, než se za pomoci přátel dostal lesními stezkami na druhou stranu Dněpru na ukrajinské území.

„Obrovské štěstí, že rodiče byli v té době s mým invalidním bratrem na léčení kousek od Kyjeva, takže nezůstali pod okupací,“ říká. I jeho první kroky vedly do rekrutačního centra a do třetí útočné brigády vstoupil hned po jejím vzniku. GATZovy nejtěžší momenty?

„Fyzicky nejhůř mi bylo u Bachmutu, kde jsme bojovali proti vagnerovcům. Tři dny jsem vůbec nespal. Přivezli nás na linii, dali jsme si cigáro a tři dny v kuse se bojovalo. A psychicky u Avdijivky letos v únoru, protože tam bojoval i můj o rok starší brácha Denis. Když jsem se podíval do mapy a viděl, že jeho 47. brigáda je tam v obklíčení, přihlásil jsem se, že chci jít na záchrannou misi,“ popisuje vystudovaný elektrikář, toho času kulometčík druhého útočného praporu. A podařilo se.

„Přišli jsme jim na pomoc a kryli ústup všech jednotek. S bráchou jsem se pak potkal v Kyjevě,“ uvádí.

Ale i on dodá, že šťastný konec se nekonal. Jeho bratr padl před dvěma měsíci u jedné vesničky u Avdiivky.

Na dvaadvacetiletém Leovi je vidět, že se před válkou věnoval silovým sportům. Přezdívka lev je přiléhavá. „Pochroumaný lev,“ opravuje mě a vyhrnuje nohavici u kraťasů. Na vnitřní straně pravé nohy má dlouhou jizvu. V mobilu ukazuje fotky, jak noha vypadala bezprostředně po zásahu miny. Tak třiceticentimetrová rozšklebená rána s obnaženým masem až na kost. Hrůzostrašný nepublikovatelný snímek.

„Dvanáctého září minulého roku, zhruba devět hodin ráno, na předměstí Andriivky. Evakuovali jsme zraněného vojáka s poraněním břicha. Ruský dron kroužil nad námi a poté, co jsme ho naložili na nosítka a bylo nás u něj víc, tak na nás hodil granát.“ Jeho zranil granát nejvíc, ale měl štěstí, neupadl do bezvědomí.

„Silně to krvácelo, zaškrtil jsem ránu a zpočátku jsem se musel evakuovat sám. Až potom mi pomohli spolubojovníci. Řekli mi, že jsem ztratil 1,5 litru krve,“ dodává mladík, který před válkou pracoval jako instruktor plavání ve sportovním centru v Kyjevě.

Tři měsíce strávil Leo v nemocnici, pak se vrátil na bojiště. Nyní je z něj velitel roty. Studium národní bezpečnosti na vysoké škole ve třeťáku přerušil, ale prý se k němu zase vrátí. Na otázku kdy, jen pokrčí rameny.

Do čtveřice patří i velitel mechanizovaného praporu pětadvacetiletý ŽB (Žébé). Taky má „rozstudováno.“ Ukončil bakaláře v oboru turismus a u toho pracoval jako securiťák v IT firmě. Za nejhorší moment považuje smrt nejlepšího kamaráda.

„Měl přezdívku RED. Byl snajpr a do naší jednotky se dostal nedávno, předtím byl v ukrajinských speciálních jednotkách,“ popisuje mladík. Padl u Charkova.

„Měli rozkaz dobýt pozici pěchoty. Bojovalo se tam asi pět hodin a podařilo se jim to. Během stahování na něj z dronu hodili granát, který ho zasáhl. Bylo vidět, že se zraněný stále snaží stáhnout, ale přiletěl na něj ještě další a to už nepřežil,“ vypráví.

„Nejstrašnější bylo, že jsem to celé sledoval v přímém přenose na obrazovkách na základně. Pro jeho tělo jsme se probojovali a odnesli,“ dodává.

Nejtěžší boje zažil v Avdijivce, ale má za to, že válka kvůli dostupnějším a levnějším technologiím, hlavně dronům, zažívá doslova evoluci.

„Dneska má nepřítel hrozně moc možností, jak tě vidět a jak tě zničit. Nejhorší je jejich početní převaha. Říká se, že rozvědka (průzkumná činnost) se dělá bojem. Oni to dělají masem. Mají tolik lidí, že je pošlou dopředu, klidně je nechají postřílet a tím zjišťují naše pozice a postavení. To je šílené,“ popisuje Žébé.

Čtveřice vojáků musela v Německu, Belgii a v Nizozemí svou přednášku zrušit. Oficiálně z bezpečnostních důvodů, ale pravdou je, že se proti nim zvedl odpor veřejnosti i místních samospráv. Důvodem je spojitost s plukem Azov a historická inklinace k neonacistické ideologii.

„Budu mluvit za sebe. Odmítám nacizmus v jakékoliv podobě. To, co se o nás říká, je ruská propaganda. Rusko se snaží ze sebe sejmout vinu za tuto odpornou válku tím, že rozhlašuje tyto nepravdy o Ukrajincích a o nás,“ odráží kritiku GATZ. On sám si prý žádných nacistických symbolů u spolubojovníků nevšiml.

„Vím, že jsou idioti, kteří chodí po ulicích a mají na sobě různé nášivky, ale nejsou to lidé z naší brigády. Na Ukrajině je to trestný čin, a tak by se vůči komukoliv, kdo to nosí, mělo zacházet,“ přidává GATZ. Naopak zmiňuje zajatce z řad vagnerovců, které viděl na vlastní oči a nosili nebo měli vytetované nacistické symboly.

„Jediná fašistická země je Rusko, protože vtrhla do cizího státu,“ brání pověst své brigády.