Ráno jdou do školy, odpoledne hned na druhou směnu. Bez pláče se to neobejde

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když v osm hodin večer konečně dokončuje úkoly, někdy se to neobejde bez pláče. Sedmileté Olexandře se stýská po tátovi i babičce, kteří zůstali na Ukrajině, hlavně je ale vyčerpaná. Dopoledne tráví v české škole, když se ale vrátí domů, odpočinout si moc nemůže. Čekají na ni totiž úkoly z její domovské ukrajinské školy.

„Pro Sašu je to velký stres. Zkuste si to představit. Už to, že se ocitla v Česku, přijela do úplně neznámé země, začala chodit do školy, aniž by uměla česky, kolem sebe neznámé děti, ve třídě je navíc jediná z Ukrajiny – na to všechno potřebuje mnoho energie, aby se vůbec adaptovala,“ vypráví její matka Valerija Donets.

„Takže po české škole už nezbývá síla na to dělat úkoly pro ukrajinskou školu. Nemáme volný čas – když ho máme, učíme se česky, já i ona. A ona navíc odpoledne a večer dělá úkoly v ukrajinštině,“ dodává.

Valerija s dcerou jsou v Praze ani ne měsíc. Řeší tedy stejnou otázku jako většina válečných uprchlíků před ruskou agresí na Ukrajině. Zatím neví, jestli v Česku zůstanou natrvalo, nebo se vrátí domů do Krivého Rogu, ocelářské metropole Ukrajiny, kde mimochodem vyrůstal také současný prezident Volodymyr Zelenkskyj. Jenže kolem města se vedou od prvních dnů války tuhé boje, takže návrat nemusí být jednoduchý. Pokud ale Olexandra nebude plnit úkoly, na své škole může propadnout.

„Neodhlásili jsme se z její školy v Krivém Rogu, je dál oficiálně žákyní, takže po ní chtějí to samé, co po dětech, které zůstaly. Rozumím tomu, protože nevíme, zda se vrátíme – když ano, bude Saša ukrajinské vzdělání potřebovat. Učitelka nám řekla, že když distanční úkoly nesplní, nemůže postoupit do třetí třídy,“ dodává Valerija. Jí i Olexandře by pomohlo, kdyby věděly, kolik přesně toho musí zvládnout, aby nepropadla. Saša stejně celou výuku nestíhá, a tak dohání hlavně matematiku a ukrajinštinu.

Jinak k tomu přistoupila Anna Zajčkovska-Sitar v případě svého syna Arťoma. Ten se stejně jako Olexandra přihlásil do české školy. Jenže se ukázalo, že on-line výuku z Ukrajiny nemá šanci zvládnout. Chodí tam na soukromou školu se zaměřením na angličtinu a matematiku.

„Místní školy a školky přijaly ukrajinské děti, za což jim patří obzvlášť velký dík. Je to důležité, protože děti dostaly přístup ke vzdělání a také možnost přizpůsobit se po tom všem, čím si musely doma projít. Ale mnoho ukrajinských škol, jejichž učitelé mohli vycestovat do bezpečnějších oblastí Ukrajiny, zahájilo on-line vzdělávání,“ vysvětluje Anna.

Se synem tak přemýšleli o tom, kterou ze vzdělávacích cest by se měli dát.

„Museli jsme se rozhodnout, zda necháme Arťoma v české škole, nebo bude pokračovat on-line v ukrajinštině, protože dvě školy současně jsou pro něj velkou zátěží. Já jsem se rozhodla, že je důležité, aby dokončil školní rok v ukrajinské škole, a pak se rozhodneme podle situace,“ je přesvědčená Anna. Její syn tak zatím v české škole pokračovat nebude.

Ukrajinské děti i jejich rodiče jsou tak trochu v pasti. V Česku žijí jen pár týdnů a mají v úmyslu se co nejrychleji integrovat. Rozhodně si ale nechtějí zavřít cestu zpátky na Ukrajinu, tedy v případě jejich dětí do tamních škol. Seznam Zprávy se proto obrátily na české i ukrajinské ministerstvo školství a také na ukrajinské velvyslanectví v České republice s dotazem, zda nelze dětem nějak pomoct. Zkrátka jim v náročné životní situaci ulehčit, aby nemusely absolvovat každý den dvojnásobnou dávku výuky. Odpovědělo jen české ministerstvo školství.

„Pokud je ukrajinské dítě přijato u nás do školy, plní povinnou školní docházku zde a nemá povinnost se účastnit distanční výuky ukrajinské školy, docházka v České republice mu bude ‚uznána‘. Takové je vyjádření i ukrajinského ministerstva školství,“ uvedla mluvčí českého ministerstva školství Aneta Lednová.

Když tedy děti nastoupí do české školy, měly by to ukrajinské školy respektovat. To znamená, že se jich nebude týkat distanční výuka. V případě návratu ale budou mít možnost zařadit se zpět do svého ročníku. Podobně se s kmenovými školami svých nových žáků z Ukrajiny domluvil i ředitel základní školy v Českém Dubu Jan Goll.

Učitelky si totiž všimly, že ukrajinské děti bývají unavené a zároveň jsou otrávené, když dostanou domácí úkol. Po několika rozhovorech ale zjistily, že děti rozhodně nejsou líné, jen ví, že na ně doma čeká ještě dlouhá distanční výuka z Ukrajiny. A tak další práci navíc úplně s nadšením nevítají.

„Volal jsem do tří ukrajinských škol a dospěli jsme k tomu, že v momentě, kdy dítě prokázalo, že je přijaté do školy v České republice, u nich ve vzdělávání nepokračuje. Pokud škola poskytuje on-line výuku, tak ji i žákům v Česku dále nabízí, ale účastnit se ji nemusí,“ zjistil ředitel Goll.

Nemusí, děti jsou ale pod tlakem, aby se jí věnovaly. Jinak by si mohly zkomplikovat návrat do vlasti, pokud by se k němu rozhodly. Raději proto zatnou zuby a snaží se zvládnout obojí, alespoň přechodně. Dokud nebudou vědět najisto, že v Česku zůstanou.

„Nevím, co bude dál. Teď se bojím vrátit, takže o tom nepřemýšlím. Do konce školního roku musíme zvládnout oboje, českou i ukrajinskou školu,“ dodává Valeriia Donets. S dcerou Olexandrou ji tak čekají dlouhé večery nad domácími úkoly.