„Do poslední chvíle jsme útoku nevěřili.“ Teď se učí v Česku válčit

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

Česká armáda vycvičila od února 2022 přes pět tisíc ukrajinských vojáků. Na podzim bude vláda rozhodovat o tom, jestli v tom bude pokračovat. Seznam Zprávy se mohly podívat, jak výcvik ženistů a zdravotníků probíhá.

Ženijní cvičiště ve vojenském újezdu Libavá. Čtveřice ukrajinských vojáků stojí kolem trubky, kterou zatloukají do vyprahlé země. Za úkol mají vyhloubit tři půldruhého metru hluboké díry vedle sebe.

„Dnes se věnujeme budování okopů a ochranných staveb pomocí trhavin. Kluci sami říkali, že se zakopávají pořád, takže se naučíme tři způsoby, které jim to v praxi možná ulehčí,“ vysvětluje hlavní instruktor zdejšího ženijního výcviku Tomáš.

Když mají vojáci hotovo, nasypou do děr 50 kilogramů šupinkového TNT (trinitrotoluenu). „To vypadá jako žlutá rýže, ale s masem bych si to radši nedával,“ vtipkují vojáci, když díru s náloží opět zasypávají.

Vedlejší skupinka „zřizuje rýhu“. Krumpáči a lopatami kopou metr hluboký a několik metrů dlouhý okop. Do něj položí táhlou nálož, trubky s osmi kilogramy trhaviny a díru zase zahrabou.

Třetí skupinka pracuje s takzvanou průbojnou náloží, tedy s jehlanem, do něhož také nasypou výbušninu a díky jeho tvaru je detonace směrovaná dolů.

Fotogalerie z výcviku v Libavé:

Vojáci se tu dnes učí pracovat se zápalnicemi, bleskovicí, rozbuškami, nebo časovanými rozněcovači.

Zajímá mě, kdo jsou a co mají za sebou.

Pětadvacetiletý Daniel pochází z Charkova. Vystudoval střední školu a pracoval v mezinárodní bance. Do armády se přihlásil dobrovolně v roce 2019. S rodiči a dvanáctiletou sestrou bydlí kousek od ruských hranic, takže když Ukrajinu koncem února 2022 napadli ruští vojáci, ihned odjel do nejbližšího vojenského útvaru, vyfasoval zbraň, munici a šel bránit svou zem.

„Do poslední chvíle jsme nikdo nevěřili tomu, že na nás fakt zaútočí,“ přiznává, jak šeredně se tehdy mýlil. Od té doby se účastnil bojů o Doněck, Bachmut, Lysyčansk nebo naposledy Ňju-Jork. Po válce sní o tom, že by rád vyměnil uniformu za oblek a vrátil se do banky.

Šestadvacetiletého Volodimira zastihla „plnotučná“ invaze v nemocnici ve městě Volnovacha v Doněcké oblasti, kde se léčil se zánětem slepého střeva.

„Vypukl chaos, nemocnici evakuovali, město bombardovali a byly hrozné ztráty,“ vzpomíná vystudovaný učitel na základní škole a amatérský kynolog.

„Můj život má pauzu. Zastavil se. Přišel jsem o spoustu kamarádů z armády i z civilu. Nesnáším ruskou vládu, nesnáším Rusy a vše, co je s Ruskem spojené. Já je ne-ná-vi-dím,“ odpovídá pomalu a závěrečnou větu vyhláskuje.

Něco o sobě mi prozradí i Ivan. Je mu 36 let, má desetiletého syna a do armády vstoupil před rokem, když mu přišel povolávací rozkaz. Protože se živil jako štukatér, přidělili ho k ženistům a slouží v dělostřelecké jednotce. I on prý zažil tvrdé chvíle na bojišti, ale to není to nejhorší.

„Nejhorší nejsou padající bomby, ale kasárenský a režimový život. Na to si pořád nemůžu zvyknout,“ usmívá se. Po válce má jasno –⁠⁠ určitě odejde z armády.

To už ale hlavní instruktor Tomáš hlásí, že je vše připraveno na odpal. Sedáme do terénních aut a jedeme se z bezpečné vzdálenosti půldruhého kilometru podívat na výsledek. Na horizontu se nejprve vytvoří hustý černý dým a až pak zazní rány. Jenže jen dvě.

„Průs*r,“ zní z mnohých úst. Jedna nálož nevybuchla.

„Bohužel občas se to stane. Smůla, že zrovna když jste tu vy. Doufal jsem, že všechno vyjde,“ říká zklamaně Tomáš. „Teď musíme počkat, pak se tam já jako hlavní instruktor pojedu podívat. Každá nálož má pojistku, takže tou to nakonec podle plánu odpálím,“ uvádí.

Jak dopadl úkol udělat okop pro BVP (bojové vozidlo pěchoty) pomocí výbušnin, se tedy nedozvíme. Vyrážíme do srubového stanoviště, kde jsou ukrajinští vojáci ubytováni. Zde se vyučuje první pomoc v bojových podmínkách.

Před srubem leží „zraněný“ muž. Na pravé straně hrudi má průstřel hrudníku a zakrvácenou levou nohu. Dva vojáci-medici mu rozstříhávají uniformu, kalhoty a nasazují škrtidlo, aby zastavili masivní krvácení. Vedle nich klečí drobná vojákyně a útočnou puškou kryje jejich pozici. První pomoc sleduje Lukáš, instruktor první pomoci v bojových podmínkách.

„Nemá puls, dýchá zrychleně,“ hovoří Lukáš k vojákům. Ti průstřel v hrudníku zalepí poloprodyšnou chlopní, zraněného otočí na bok a zkoumají, jestli projektil proletěl skrz.

„Rána není vidět,“ uvádí instruktor. Pak bere rozprašovač a stříká na vojákovu poraněnou nohu červenou vodu. „Krvácí,“ varuje je. Pro mediky to znamená, že jeden turniket (škrtidlo) nestačí a nasazují druhý.

Vojáci raněnému stabilizují životní funkce, naloží na nosítko, zabalí do izotermické fólie a je hotovo. Pak si mohou sundat uniformy, helmy a šátky. Jsou totálně zpocení.

„Zvládli to perfektně,“ chválí vojáky Lukáš. Během čtyřtýdenního výcviku v Libavé získají jeho „studenti“ certifikát bojového záchranáře, někteří zvládnou i nástavbu v podobě návodu, jak podávat základní léky či činit drobné chirurgické zákroky.

„Jsou hodně motivovaní, hodně se ptají, zajímají se a cvičí i volném čase,“ vyzdvihuje nasazení ukrajinských vojáků a vojákyň. I když někteří se vojáky stali teprve nedávno.

Třeba dvacetiletý Olexij vystudoval střední odborné učiliště, pak pracoval jako skladník nebo pomocný mistr v továrně. Vypukla válka a pomáhal jako dobrovolník. Pochází z Oděské oblasti, nedaleko frontové linie, zprávy o spoustě mrtvých mladých lidí z jeho okolí ho nemohly minout.

„Uplynul rok a začalo mi to všechno nějak docházet. Pamatuju si to přesně, byl takový hezký den, já přišel z práce domů, kecám po telefonu s nejlepším kámošem a najednou se mě ptá, jestli už mě nese*e sedět doma na p*deli a nic nedělat. To byla taková rána, že jsem druhý den jel do Kyjeva a přihlásil se do armády,“ vzpomíná.

To pětadvacetiletá Lera je vystudovaná právnička, pocházející ze střední Ukrajiny a jasno měla hned v prvním okamžiku invaze.

„Rozhodnutí přišlo hned, jak jsme slyšeli výbuchy. Uvědomila jsem si, že chci být pro společnost užitečná a něco dělat. Dopoledne jsem udělala své povinnosti a odpoledne už jsem byla v rekrutačním středisku,“ popisuje jemně a křehce působící žena.

Maminka byla zásadně proti, chtěla Leru a její další dva sourozence odvézt do jiného města nebo do zahraničí, ale dopadlo to jinak. Všichni tři se přidali do armády.

„Máma to má těžké, víme to, ale já miluju svou zemi a chci tam žít v míru,“ obhajuje své rozhodnutí. A jestli po válce sundá uniformu a navlékne advokátský talár?

„Těžko se mi bude vracet do civilního zaměstnání. Každým dnem v armádě jsem zelenější a zelenější. A asi úplně zezelenám,“ odpovídá s úsměvem.