Článek
Lucie, Jan a Kateřina jsou ve třetím ročníku gymnázia. Na rozdíl od většiny vrstevníků dnes ale místo stručného soupisu známek obdrželi sebehodnocení své práce za uplynulé pololetí.
Přibližně stránkový dokument vypadá u každého žáka jinak. Zatímco Lucie se v něm zamýšlí například nad tím, kam se vydá po maturitě, Jan popisuje, že má v plánu si po dosažení plnoletosti založit živnost. Kateřina uvádí, že se více zaměřila na angličtinu a francouzštinu a jejím cílem do budoucna je jazykový certifikát.
„Naše škola staví na vnitřní motivaci, proto nemáme ani běžný systém známkování a pracujeme se zpětnou vazbou,“ popisuje Hana Šeráková, ředitelka ScioŠkoly v brněnských Medlánkách.
„Je mnohem hodnotnější, když se člověk hodnotí sám a učí se pracovat se svým pohledem na svou práci, než když je závislý na hodnocení zvnějšku,“ dodává.
Sebehodnocení potom procházejí učitelé, kterým se říká průvodci. „Dodají pohled zvenčí, mohou přidat nějaká doporučení,“ doplňuje Jiří Březina, který se podílí na vedení školy. Tento způsob hodnocení je podle něj pracnější, ale ve výsledku efektivnější.
Neexistují jednotné rozvrhy ani ročníky
Absence klasického vysvědčení není jediným rozdílem oproti běžným školám. Studenti mají mnohem větší svobodu ve výběru toho, čemu se chtějí věnovat.
Na začátku roku si většina z nich píše takzvaný rozvojový plán, kde si stanovují cíle. Podle toho si volí kurzy, v nichž jsou studenti napříč jednotlivými ročníky. V jedné hodině se tak mohou potkat prváci s maturanty.
„Nedává nám smysl je dělit podle věku. Třeba v jazycích mají různé úrovně. Pokud jsou na úrovni C1 v prváku, ať chodí na pokročilý kurz, který jim něco dá,“ vysvětluje výhody tohoto přístupu Šeráková.
Žáci mají k dispozici společenskou místnost, kde mohou o volných chvílích odpočívat nebo třeba hrát na hudební nástroj.
Ve vysvědčení potom žáci hodnotí, nakolik se jim povedlo své cíle naplnit. „Nejsou v něm jenom akademické znalosti, člověka bereme jako celistvou osobnost,“ podotýká ředitelka.
To potvrzuje i studentka Kateřina. „Na začátku se v sebehodnocení hodně odrážela moje touha rodičům a dalším lidem ukázat, co přesně tu dělám. Do detailů jsem hodnotila, jak se mi dařilo v jednotlivých kurzech a co jsem si z nich odnesla. Teď se to snažím víc prolnout i s osobním životem,“ popisuje.
Jan si plánuje sebehodnocení psát i po skončení střední školy. „Když si je přečtu zpětně, vidím velký posun. Snažím se v nich pojmout všechno, co se mi v dané části života dělo,“ tvrdí.
„Děsivá svoboda“
Ve škole nejsou klasické předměty, ale takzvané kurzy, které mnohdy spojují více témat. „Když mluvíme třeba o uprchlictví, je to historie, sociologie a ekonomie dohromady. Takhle to v životě funguje. Neizolujeme témata, ale spojujeme je do logických celků,“ vysvětluje Březina.
Kurzy jsou sice povinné, jejich volba je ale na studentovi. „Když se budete chtít vyhnout třeba chemii, pravděpodobně ji potkáte v nějakém projektu. Tím, jak jsou celky spojené, se málokdy vyhnete všemu. Ale volnost je poměrně velká,“ shrnuje Šeráková.
Když tedy někdo už v prvním ročníků ví, že se chce věnovat například technickým oborům, matematiku, fyziku nebo chemii studuje na vyšší úrovni. Naopak humanitními předměty se nemusí zabývat do hloubky. Kromě kurzů si mohou studenti volit takzvané ateliéry, kde pracují v týmu a projektově. Důležité je také samostudium.
Výuka je ve ScioŠkole do velké míry individuální. Žáci si sami volí, na co se chtějí zaměřovat.
Podle studentů je občas náročné naučit se pracovat s množstvím svobody, kterou ve škole mají. Například Lucie přešla na ScioŠkolu z gymnázia. „Zažívala jsem pak zvláštní a pro mě děsivou svobodu. Nevěděla jsem, jak s ní nakládat. Vytváříme si ale uvědomění a motivaci,“ oceňuje.
Jan doplňuje, že naučit se pracovat sám se svým časem je pro něj jedna z nejdůležitějších věcí, které mu alternativní systém školství dává. Vystřídal totiž několik škol. „Měl jsem dobré učitele, ale i tak to bylo vždycky o biflování,“ podotýká.
Trojice studentů zároveň přiznává, že cítí propast v některých znalostech při porovnání sebe a svých vrstevníků. „Určitě vnímám, že nejsem tak znalostně kompetentní jako moji vrstevníci. Neumím chemii, neodříkám prvky. Ale záleží, čemu v životě každý z nás přikládá důležitost,“ krčí rameny Lucie.
„Myslím si, že ale většina vrstevníků z klasických škol v sobě ty vědomosti reálně nemá,“ oponuje Jan.
Na dotazy, jestli děti obstojí v konkurenci, odpovídají velmi často i lidé ve vedení školy. „Je to jedna z nejčastějších otázek. Je to prostě o nějakých preferencích, co těm lidem chcete předat. Naší prioritou je předávat ScioKompetence,“ vysvětluje Březina.
Podoba školy tak podle něj vychází z jejich představ, co budou studenti reálně potřebovat ve své budoucnosti. „Opravdu to není místo, kde do lidí jen ,nalévají‘ informace. Ty mají v mobilu všude k dispozici. Škola má být o budování vztahů a sebedůvěry, schopnosti zorientovat se v komplexním světě a v těch obrovských změnách,“ myslí si.
