Článek
Čeština je pro integraci naprostý základ. Dobře to vědí v Českém Dubu na Liberecku. Do zdejší školy dochází už 35 ukrajinských žáků. První dvě hodiny mají každý den výuku češtiny, zbytek dne tráví ve své české třídě. Na výuku základů češtiny jsou rozdělení na dvě skupiny. Místa ani pedagogů není nazbyt, takže se musí zmáčknout do malinké učebny ve druhém patře.
„V jakém slově je třeba ‚ř‘?“ ptá se učitelka Marta Schwarz.
„Řepa,“ hlásí se a rovnou odpovídá Jana v první řadě. „A co je to řepa?“ zkouší učitelka žačku. „Burjak,“ nezaváhá Jana. V překladu z ukrajinštiny správně řepa.
Vpadli jsme zrovna do závěru první hodiny. Probírají se – slovy dětí „divné“ – české hlásky, tedy ř a ž. Vyjma „řepy“ tak od tabule a zpět putují slova jako „družina“, „třída“ nebo „ředitelna“, tedy termíny, které se přímo vážou ke škole. Děti pak rovnou odpovídají na otázku, kde se nachází, pokud použijí jedno ze slov, která zazněla.
„V družina…?,“ zaváhá žákyně. „V družině,“ opraví jí koncovku učitelka. Se skloňováním je sice potíž, ale tahle skupinka dětí se přeci učí česky jen pár dnů. Přesto jim to jde skvěle. Chápou významy základních slov a dokáží je použít ve větě, i když zatím třeba krátce. To ostatně dokládá i osmák Sláva, kterého se ptám, jestli má po škole čas na sport.
„Jo, na volejbal,“ nezaváhá nad otázkou nový žák českodubské základky.
Po krátkém rozhovoru usedá zpátky do čtvrté lavice. Židli nemůže mít moc odsunutou, protože za něj se musí vejít ještě jedna dvojice. Přesto to nestačí a jeden Slávův spolužák musí sedět za katedrou, kterou mu učitelka Schwarz přepustila a spokojila se s místem před tabulí.
Bude třeba začlenit 125 tisíc žáků
„Měly by přijít ještě dvě nebo tři děti, ale teda nevím, kam je dáme, asi to tady budeme muset posunout,“ ukazuje směrem k pianu a dvěma otočným židličkám v koutku.
Jsme totiž v učebně základní umělecké školy, které základka v Českém Dubu prostory pronajímá. Dopoledne se tak tady místo zpěvu a hry na piano učí čeština.
„Celkovou kapacitu ještě naplněnou nemáme, takže jsme mohli ukrajinské žáky přijmout bez větších potíží. Musím brát ale i ohled na to, že brzy bude zápis. Samozřejmě mám nějakou představu, kolik žáků přijde, ale už netuším, jaký počet ukrajinských prvňáků se přihlásí,“ vysvětluje ředitel ZŠ Český Dub Jan Goll.
V Česku by mělo být podle dat z rejstříku a výkazů na základních školách asi 355 tisíc volných míst. Což by tedy mělo pro přicházející děti z Ukrajiny bohatě stačit. Ministerstvo školství totiž na základě informací od Ministerstva vnitra předpokládá, že bude nutné začlenit do českých škol 125 tisíc dětí od 3 do 18 let.
Jenže tahle základní matematika má hned tři úskalí. Zaprvé největší naplněnost základek hlásí právě velká města, kam míří největší vlna ukrajinských uprchlíků. V Praze by oficiálně mělo být volných 22 procent míst, v jejím okolí ale už jen 10 nebo dokonce 5 procent, jako tomu je v Českém Brodu. Podobná, jako v hlavním městě, je pak situace s kapacitami škol také v Brně nebo Plzni. Ještě méně žáků může přijmout třeba Liberec. Volných míst na 42 základních školách v obcích s rozšířenou působností (ORP) je jen 2 124, tedy maximálně 13 procent z celkové kapacity.
Zadruhé jsou ale tyto rejstříkové a výkazové statistiky dost nadsazené. Školy totiž sice hlásí oficiální maximální kapacitu budovy, ani ji nemusí ale zvládnout zaplnit. Chybět mohou původní prostory, ale i učitelé, kteří by se o maximální počet žáků mohli postarat. Na pražské ZŠ a MŠ J. A. Komenského by měli mít podle rejstříku volnou kapacitu ještě pro dalších 100 žáků. Ve skutečnosti mohou ale jen omezený počet přicházejících dětí rozdělit do už existujících tříd.
„Jsou v tom velké nejasnosti. Už dlouho řeším, že máme rejstříkovou kapacitu určenou nesprávně. Navíc u nás právě probíhají stavební práce. Praha 6 nám přistavuje patro, abychom rejstříkové kapacity dosáhli, teď ale máme naopak o patro méně a některé třídy se musely přesunout do malých učeben základní umělecké školy,“ ukazuje ředitelka Ivana Koubková na příkladu své školy, že úředně volná kapacita nemusí ještě znamenat reálně neobsazená místa.
Chybí učitelé a nejsou peníze
Třetí problém s kapacitami je samotná úroveň výuky. Nová legislativní úprava Lex Ukrajina sice školám umožňuje přijmout žáky, i když pro ně oficiálně už místo nezbývá, to ale ještě neznamená, že se je podaří také zcela začlenit do vyučování.
„V některých třídách učím dvojjazyčně, což je organizačně a dlouhodobě neúnosné. Trpí tím žáci i učitel, protože takováto výuka nemůže být kvalitní. Mám zkušenosti s výukou češtiny cizojazyčných žáků, nechci je nechat jen sedět. V současných podmínkách ale nenaučím nic české ani ukrajinské žáky,“ říká Hana Fialová, učitelka českého jazyka na 2. stupni v plzeňské ZŠ Benešova a členka Učitelské platformy.
Právě profesní sdružení pedagogů Učitelská platforma upozorňuje na to, že školám pro integraci ukrajinských žáků chybí peníze na doučování, pomůcky nebo tlumočníky. A zároveň lidské síly, ať už to jsou učitelé pro nově příchozí žáky, nebo psychologové.
Ne všem školám se totiž zadaří stejně jako základce v Českém Dubu. Škola si sice musí poradit s větším počtem ukrajinských žáků, než by se dalo čekat v třítisícové obci vzdálené dvacet kilometrů od krajského města, protože zde dlouhodobě žije silná ukrajinská komunita, na druhou stranu právě díky ní našla škola pomocnici – učitelka Marta Schwarz, která s dětmi prochází v hudební učebně základy češtiny, totiž původně učitelkou není. Vystudovaná právnička a původem Ukrajinka pomáhala s organizací bydlení pro přicházející válečné uprchlíky a nabídla se, že vyjde vstříc i škole.
„Sama jsem si tím prošla před dvaceti lety. V půlce školního roku jsem nastoupila do třetí třídy ve Světlé pod Ještědem a neuměla jsme ani slovo česky. Navíc jsem byla jediná cizinka,“ vzpomíná Schwarz.
Ač drobná postavou, pro děti z Ukrajiny je teď velkou kotvou. Popovídají si s ní ve svém rodném jazyce a chápe, v čem mají při výuce češtiny problémy. Jak už říkala, zažila si to v dětství sama.
Kromě ní škola využívá ještě učitelku, která už odešla do důchodu, ale škole se rozhodla v současné době vypomoci. Je zároveň také adaptační koordinátorkou, která žákům pomáhá, aby si zvykli na odlišná pravidla, zvyky i uspořádání dne. Takového pracovníka pak v rozsahu třiceti hodin financuje Národní pedagogický institut. Zařizování je se žáky spousta i mimo samotné vyučování.
„Některé děti byly takové otrávené, když dostaly domů úkol. Ale my jsme zjistili, že totiž mají ještě po odpoledních výuku z Ukrajiny na dálku. Já se tak pokusím spojit s vedením těch škol, abychom je úplně nepřetěžovali,“ dodává ředitel Goll, jaký domácí úkol si zadal sám pro sebe.
Začleňování ve třech krocích
Většina škol bude muset v následujících týdnech, ale i v dalším školním roce, teprve nastavovat nový systém pro výuku většího počtu žáků s odlišným mateřským jazykem. Ne tak pražská Základní škola Marjánka. Její noví žáci se akorát zapojí do systému, který už dobrých dvacet let funguje. Školou mezi Strahovem a Břevnovem totiž prošly za dlouhé roky už stovky dětí cizinců nejen z blízkého okolí, ale celé Prahy.
„Zhruba od roku 2003 jsme se začali výuce cizinců naplno věnovat, přeci jen se jich u nás objevilo více. Ne vždy to bylo úplně bezproblémové a jednoduché. Opravdu nešlo je jen posadit do lavice mezi ostatní, aby splynuli a za rok se naučili česky,“ popisuje ředitelka školy Anna Niklová.
Že je škola skutečně mezinárodní, je na první poslech patrné už před budovou. Do ostrého odpoledního slunce vycházejí nebo rovnou vybíhají děti. Je slyšet čeština, ruština, vietnamština, ale i arabština, když si žáky odchytávají rodiče. U vnitřních zasklených dveří se snaží rukama nohama dohodnout jedna ze zaměstnankyň školy se dvěma postaršími dámami, že „Mohamed se ještě do dvou učí, takže potom přijde dolů“. Na ZŠ Marjánka totiž mají už praxí osvědčený systém integrace žáků, kteří přicházejí do školy i s nulovou znalostí češtiny.
„Nejprve u nás dítě absolvuje tří- až pětiměsíční intenzivní výuku českého jazyka, tomu říkáme nultá fáze,“ vysvětluje Niklová. „Někteří odborníci takový systém kritizují, protože se prý žáci neintegrují ve své kmenové třídě. My ale máme ověřené, že rozhodně nestrádají,“ dodává ředitelka s tím, že na děti dohlíží nejen učitelé, ale také speciální pedagogové, výchovní poradci nebo psycholožka.
Po intenzivní výuce češtiny následuje zkouška. Pokud ji zvládnou, přecházejí do první fáze, ve které už dochází k inkluzi. Žáci mají dalších pět měsíců část hodin ve své kmenové třídě, zbytek pak připadá opět na výuku češtiny. „Potom následuje pětiměsíční integrace. To už je plnohodnotná docházka s tím, že jedenkrát týdně mají povinnou doplňující výuku češtiny,“ uzavírá popis třístupňového systému začleňování Niklová.
Výuku škola financuje kombinovaně z rozpočtu, různých grantů, dotací nebo příspěvku od hlavního města, díky kterému se zde česky učí i žáci z jiných škol. Nyní do školy míří samozřejmě i váleční uprchlíci z Ukrajiny. Škola jich zatím přijala 35, ale už pro ně nemá v běžícím školním roce místo v cizojazyčných skupinách. To ale neznamená, že se nezařadí do zavedeného systému. V příštím týdnu jim tak začne intenzivní výuka češtiny, ale až odpoledne – pondělí až čtvrtek od půl druhé do čtyř.
Vzhledem ke zkušenostem, jaké s žáky s odlišným mateřským jazykem na Marjánce mají, co by tedy ředitelka uvítala za pomoc od státu?
„Ať mi dají prostory, pravomoc a peníze, byť třeba na pět nebo šest lidí, a já si všechno obstarám sama,“ říká jednoduše ředitelka.
S tím ministerstvo školství počítá. Školy by měly dostat peníze nejen na počet nově přijatých žáků, ale právě i na výuku cizího jazyka.
„Připravujeme dotační výzvu. Pokud vláda schválí přidělení finančních prostředků, chtěli bychom ji zaměřit na podporu adaptačních skupin,“ vysvětluje náměstek ministra školství pro řízení sekce vzdělávání a mládeže Jan Mareš. O peníze by se žádalo formou šablon a bylo by je možné využít i na intenzivní jazykové kurzy pro žáky základních a středních škol.
