Rodiče tady zažívají velké „aha“. Co pomáhá dětem od strachů a úzkostí

Jana Maksymová sedí na gauči v útulné kanceláři Týmu duševního zdraví v Kutné Hoře už poněkolikáté. Přivedly ji sem problémy její čtrnáctileté dcery, která před rokem poprvé navštívila školní psycholožku s potížemi, které trápí v Česku čím dál více dětí: úzkost, strach, ztráta energie, izolovanost. Její učitelka si všimla, že se dívka v poslední době uzavírá, a tak jí nabídla, jestli si nechce s někým popovídat.

Týmy duševního zdraví působí na Kutnohorsku už čtvrtým rokem. Jejich klienty jsou zejména děti, rodiče, ale také učitelé. Právě rostoucí problémy dětí ve školách byly impulsem pro vznik týmů, které jsou unikátním tím, že v nich pracují psychologové, sociální pracovníci, speciální pedagogové a také zdravotníci. Problémy dětí tak řeší komplexně a s velkou úspěšností. Stát si je bere za příklad a budou po celé republice.

„Pozorovala jsem, že má potřebu se izolovat a utíká z reality třeba formou sluchátek. Viděla jsem, že ztrácí radost ze života, patřilo k tomu i horší spaní a stravování,“ popisuje Jana Maksymová problémy své dcery. Ta se přes školní psycholožku dostala právě k Týmům duševního zdraví, kde se příběh její dcery začal rozmotávat. „Školní psycholožka nebyla špatná, ale vnímala jsem, že má na starosti hodně dětí a nemá prostor jít do hloubky. Tady je to jiné, vnímám tu velkou pozornost na dítě a jeho problémy, “ vysvětluje Maksymová, která je dnes vděčná, že si její dcera řekla o pomoc a otevřel se tím pro ně prostor, kde spolu mohly mluvit.

„Umožnili mi podívat se na věci z nadhledu, aniž bych se přitom musela vinit nebo se stydět, bylo možné říct v bezpečném prostoru cokoli,“ říká dnes Jana Maksymová, pro kterou na začátku nebylo lehké si přiznat, že, přestože je profesí koučka, její dcera má potíže, se kterými ji nemůže pomoci.

Za dobu, co dochází do Týmů duševního zdraví, si uvědomila, že svou dceru pořádně neviděla. Byla přesvědčená o tom, že její vlastní vnímání světa je to správné a dcera by se mu měla přizpůsobit. „Mám ráda minimalismus, moje dcera má zase všude po pokoji vystavené věci, což mi vadilo. Uvědomila jsem si, že to má zkrátka jinak než já a věci jsou pro ni důležité a vytvářejí pro ni bezpečný prostor. Přestala jsem trvat na tom, že jak to mám já, je to jediné správné, “ říká Jana.

Její dcera se postupně začala měnit. „Vnímám, že se má dnes víc ráda, dokáže lépe zacházet s autoritami ve škole. Změnil se i můj život. Začala jsem více pracovat z domova, abych mohla být více s dětmi, pořídili jsme si psa, což nám tu doporučili, takže trávíme více času venku a spolu,“ shrnuje Jana Maksymová.

Podle sociálního pracovníka Miloše Březiny není ovšem každý rodič takto silně motivovaný jako Jana Maksymová. Často se tady, v kanceláři v kutnohorské základní škole Kamenná stezka, setkávají s rodiči, kteří sice přicházejí s ochotou svému dítěti pomoci, ale vykazují zároveň i jistou míru rezistence. „Někteří nejsou připraveni si připustit, že situace jejich dítěte souvisí s nimi a že jako rodiče na sobě musejí také pracovat. Často tu zažívají svoje velké ‚aha‘,“ vysvětluje Miloš Březina.

Příběh Jany Maksymové a její dcery je jednou z mnoha úspěšných intervencí, které si Tým duševního zdraví může připsat. Mezi případy s dobrým koncem, o kterých členové Týmu mluví s obzvláště velkou radostí, jsou příběhy dětí, které chtěly školy přeřadit do speciálních škol kvůli lehkému postižení či náročnému chování. Jsou to jednotky případů, skvěle ovšem ilustrují, že pokud se objeví prostředník, propojí školu a rodinu a obě strany jsou ochotné spolupracovat, vyhrají nakonec všichni. Byť mají speciální školy v systému jistě své místo, cesta na střední školu odtud bývá prakticky nemožná, což má celospolečenský dopad.

„Měli jsme v jedné základní škole dítě s lehkým mentálním postižením a škola velmi tlačila, aby šlo do zvláštní školy, ale rodiče si to nepřáli. A nám se podařilo tlak rozmělnit tak, že dosud dítě ve škole je, prospívá, má svého asistenta a rodiče jsou rádi, že zůstalo ve škole,“ líčí svůj případ sociální pracovnice Hana Měkotová.

V tomto příběhu byla klíčová podpora vedení školy, které bylo přesvědčené, že chce jít takovou cestou. Jak popisují členové Týmu duševního zdraví, někdy čelí ve školách psychologové nebo speciální pedagogové opačnému tlaku, a tím, že jsou součástí dané školy, nemusejí tlak ustát, podlehnou mu a doporučí přestup dítěte.

„Někdy trvá změna mindsetu dlouho. Přestože se nám podaří situaci ustát, aby dítě zůstalo ve škole, stále se najdou učitelé, kteří řeknou: On tady nemá co dělat. Berou takové dítě jako přítěž. Protože se takové dítě nějak projevuje, třeba se potřebuje projít po třídě a učitel má pocit, že by všichni měli pracovat stejným způsobem, což je nereálné,“ vysvětluje Hanka Měkotová, která se zároveň umí zastat i učitelů a rodinám vysvětluje, jak složitá je na druhou stranu práce učitele, který má ve třídě mnoho dětí, často s různými problémy.

Podle studií přináší inkluzivní přístup prokazatelné výhody oběma táborům. Ti, co jsou rychlí a dobří, získávají sociální zkušenost, ti pomalejší s hendikepy se od těch rychlejších učí a rostou. „Nikde není dáno, že nejlepší, i když sdílí výuku s pomalejším spolužákem, by se nemohlo dostat na prestižní školy. Vzniká tím otevřená společnost, což je výhodné pro všechny. Oproti tomu, kdy se děti separují, ztrácejí dlouhodobě všichni,“ říká Miloš Březina.

Jak dodávají členové Týmu duševního zdraví, situaci někdy může ztěžovat i vedení školy, které tlačí na dobré výsledky svých žáků. Právě podle výsledků a úspěšnosti v přijímacích zkouškách pak veřejnost školu hodnotí, a tak se často učitelé ocitají pod obrovským tlakem, který přenáší právě na své žáky.

Jedním z úkolů týmů z Kutnohorska je měnit uvažování o dětech s náročným chováním. Proto se také jeho členové hned na začátku rozjeli do všech škol v území se svými semináři.

„To, že dítě nezlobí schválně, je něco, co tady opakujeme stále dokola. Mám pocit, že když už to jednou ve škole prochodíme a na jednom případu se to vyzkouší, mění se to. Ale učitelé mají v tomto ohledu spoustu předsudků, myslí si, že to děti dělají naschvál. Je to ale často tak, že nemají jen jinou zkušenost,“ říká speciální pedagožka Adéla Mikulová.

Podobné zážitky popisuje i Andrea Melechová, ředitelka ZŠ Kamenné stezka, kde Týmy duševního zdraví sídlí a která přichází do jejich kanceláře. „Mám osobní zkušenost, že jsem v konfliktu s dítětem začala zvyšovat hlas. Dostala jsem se do afektu já, a pak i dítě, které bylo úplně ‚vyoutované‘ a já jsem se také cítila zraněná. S tímto novým přístupem, který k nám přinesly Týmy duševního zdraví, jsem si uvědomila, že to byly stavy, kdy jsem na dítě vůbec neměla mluvit,“ říká Andrea Melechová a ví, že chování dítěte také souvisí s tím, v jakém prostředí se pohybuje.

Příchod Týmů duševního zdraví se pro její školu stal skutečným milníkem. Kutnohorská škola se potýkala s vysokým procentem romských dětí a dětí s nízkým socioekonomickým statusem. Do té doby neměli ve škole školního psychologa, metodiku prevence dělala ve své ředitelské roli Andrea Melechová a speciální pedagožku pokryla jedna z učitelek, která ovšem byla současně třídní učitelkou.

„Tou dobou jsme tu měli velice náročné dítě, neměli jsme vůbec kapacitu to řešit. Já jsem sama dělala zápisy ze setkání s rodiči, bylo to zoufalé. Pak sem přišli odborníci a my si mohli na jednání přizvat sociálního pracovníka,“ říká Melechová, která už dnes tolik tým neprotěžuje, jelikož se jí podařilo sehnat peníze nejen na školní psycholožku, ale i speciální pedagožku a metodičku prevence. „Není to snadné, speciální pedagožku platíme ze tří různých zdrojů, ale naše situace je dnes úplně někde jinde, než byla,“ míní Andrea Melechová. Peníze se jí samozřejmě shání o něco lépe než ostatním školám, vzhledem k vysokému procentu dětí z problematického prostředí a žáků z Ukrajiny.

Učitelé se dostávají do kanceláře týmů také, někdy z vlastního rozhodnutí, často však proto, že jsou přizváni k jednání. „Učitelé přicházejí s tím, že mají obtíže ve třídě, zároveň jim nabízíme podporu, čehož učitelé nevyužívají tolik, kolik bychom si přáli. Ale možná to nenabízíme dobře,“ říká Miloš Březina.

Týmy nabízejí individuální poradenství, kde by mohli učitelé mluvit o tom, jak se cítí ve třídě, jak se staví k náročným situacím a pomáhat jim i s komunikací s problémovými žáky.

„Pozorujeme bohužel u některých neochotu na sobě pracovat. Vnímám, že často reagují na základě dojmů,“ říká Březina.

Jeho kolegyně Hana Měkotová popisuje, že i někteří učitelé se dostávají do odporu, když se na ně například obracejí s tím, že mají ve třídě šikanu. „Vidíme, že si zřejmě říkají: Aha, ona mi sem teď jde a bude mi říkat, že jsem něco zanedbal. Což tak vůbec není. A tak říkám: Pojďme se na to podívat spolu, této holce není možná dobře, není to vaše vina a můžeme být rádi, že jsme se o tom dozvěděli a hledejme řešení,“ vysvětluje, jak pracuje s takovými učiteli.

Jak ovšem ukazují úspěšně řešené případy, i obliba týmů ve školách, spolupráci se podařilo v regionu navázat dobře. Školy chtějí hledat řešení spolu s rodiči a dalšími odborníky, což má pozitivní dopad především na děti.

Ne všechno je ale zcela růžové. Miloš Březina popisuje i případy učitelů, kteří vyloženě stojí za problémy dětí, kteří se dostávají do jejich kanceláře: „I v našem systému najdeme jednotlivce, kteří stojí za tím, že se dítě nemá dobře, je to v řádu jednotek. Z mé zkušenosti jde o lidi, kteří by s dětmi vůbec pracovat neměli, protože na to nejsou osobnostně nastaveni. Bohužel systém neumí s takovými učiteli pracovat a ani to neumí vyhodnotit. A mohou být dokonce v kolektivu sborovny oblíbení.“

Jeho kolegyně Adéla Mikulová se však zastává kvalitních učitelů a upozorňuje, že jich v systému vůbec nemáme málo. „Máme zkreslenou optiku i tím, jaké případy tu řešíme, a to je potřeba si uvědomit.“

Odborným garantem Týmů duševního zdraví je nezisková společnost SOFA. Týmy byly nejprve financovány převážně z norských fondů. Dnes na ně z velké části přispívají samotní starostové měst a obcí na Kutnohorsku, kteří o ně nechtěli přijít, a také Nadační fond Eduzměna.

Stát slibuje, že se takové týmy rozšíří po celé republice. Mělo by jich vzniknout celkem třicet a budou placené z operačního programu J. A. Komenského. Už v příštím roce budou moci pod Středisky výchovné péče vznikat podobné týmy, potvrdil Seznam Zprávám Ferdinand Hrdlička, zmocněnec Ministerstva školství pro wellbeing a duševní zdraví. „Projekt Týmů duševního zdraví sice iniciovaly neziskové organizace, je to ale příklad, kdy stát přebírá tuto dobrou praxi a vůbec to není špatně. SOFA vytvořila pro celý projekt silnou metodickou podporu,“ říká Ferdinand Hrdlička.