Každý třetí v exekuci. Tady měli šmejdi žně

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Před základní školou v Trmicích nabízí muž středního věku piko, jak se slangově říká pervitinu.

Další „chceš něco?“ následuje na autobusové zastávce od mladé ženy s dítětem. Říká, že má deset až dvacet exekucí, dluh kolem milionu a prodej drog je její brigáda. Když zjistí, že mluví s novinářem, debatu ukončí a odchází „brigádničit“ jinam.

Trmice u Ústí nad Labem nejsou zrovna malebné městečko. Jedna hospoda, sedm večerek, dva sporadicky fungující kostely, směs zanedbaných i udržovaných rodinných domků, paneláky, ubytovny.

Třítisícovou obec protíná dálnice, část tvoří nákupní a průmyslová zóna a nevábným a neupraveným korytem protéká řeka Bílina.

Podle dat Exekutorské komory patří Trmice mezi tři obce s nejvyšším počtem lidí s exekucí v přepočtu na počet obyvatel v České republice (těmi dalšími jsou pětitisícový Šluknov na Děčínsku a dvoutisícové Obrnice na Mostecku).

„Leží v Ústeckém kraji, který se dlouhodobě potýká se strukturálními problémy. Je tu nejnižší hrubý domácí produkt na obyvatele, nízká míra investic, nejvyšší nezaměstnanost,“ vypočítává pro Seznam Zprávy mluvčí Exekutorské komory Eva Rajlichová. „Exekuce tu nejsou příčinou problémů, ale spíš jejich důsledkem.“

Ústecký kraj se ale problematikou exekucí primárně nezabývá. „Prevencí je metodická pomoc a podpora terénní sociální péče,“ reagovala na dotaz mluvčí hejtmanství Magdalena Fraňková.

Staromládenecký byt v centru Trmic. Na stěnách obrázky svatých, ve vitríně fotografie dcery, vnučky a zesnulé partnerky. V jedné malé místnosti má sedmdesátiletý Miroslav, bývalý valcíř železných profilů a dělník v továrně na panely, vše: kuchyň, obývák i pračku.

Usedá na gauč, zapaluje si dnešní jedenáctou cigaretu a loví z paměti, jak se ke zhruba třiceti exekucím vůbec dopracoval.

„Začalo to tím, když mě druhá manželka vykopla z bytu. Našla si mladšího, perspektivnějšího. Bylo mi třiapadesát, neměl jsem kam jít. Někdy jsem přespával v lese a žil jako bezdomovec,“ vzpomíná. „Tehdy jsem fungoval v rytmu: ráno vyklepat listí ze spacáku, umýt se v potoce, jít do práce a pak do hospody.“

Závazky neřešil. Pokuty za jízdy na černo, paušály na telefon, zdravotní a sociální pojištění, nedoplatky za elektřinu, plyn, poplatky za popelnice (když bydlel v bytě) neplatil. Navíc si nabral spoustu půjček a jimi takzvaně vytloukal klín klínem.

„Chodilo mi dvacet složenek měsíčně, něco jsem splácel, něco házel do koše. Měl jsem exekuci na plat, mám i na důchod. Kolik, co a komu jsem dlužil a dodnes dlužím, to přesně nevím,“ krčí rameny.

Zlom nastal před půl rokem. Dcera mu vyřídila insolvenci. Až během ní se dozvěděl, že dluží přes 300 tisíc korun.

Dcera se zaručila, že otec bude po dobu tří let platit zhruba 2500 korun měsíčně, čímž Miroslavovi otevřela dveře k oddlužení. „Jsem jí za to vděčný, sám bych se k tomu nedokopal. Snažím se být zodpovědný hlavně kvůli ní,“ ukazuje její fotografii ve vitríně.

Ani v insolvenci si prý Miroslav nežije tak úplně špatně. Důchod dostává 9,5 tisíce korun. Náklady na bydlení, telefon, léky a wifinu má velice nízké - zhruba pět tisíc korun. Jako hlídač nebo pomahač na stavbě si na černo přivydělá zhruba pět tisíc. Na konci měsíce dokonce i ušetří. Ve skleněné kasičce na stole má něco kolem 500 korun.

Takových „Miroslavů“ je v Trmicích v přepočtu na obyvatele nejvíc v republice. Čím to?

„Specifikum našeho města je, že třetina obyvatel je romského původu a ti nemají finanční gramotnost, nejsou zvyklí šetřit, rozvrhnout si peníze… Ke konci měsíce, když jim končí sociální dávky, tak si půjčují,“ míní starostka Trmic Jana Oubrechtová (za STAN), která je ve vedení města šestnáct let.

„Většina lidí si za tu situaci může sama. Chybí jim zodpovědnost za to, že když si ty dluhy nadělám, měl bych je splatit,“ říká o části svých spoluobčanů.

Petr Globočník z organizace Romano Jasnica, jehož pracovní náplní je těmto zadluženým Trmičanům pomáhat, nabízí hlubší vhled.

„Samozřejmě, že tu je spousta hajzlíků, kteří si vědomě napůjčují prachy a pak je nechtějí vracet. Příběh většiny našich klientů je ale jiný. V minulosti naletěli šmejdům nejhrubšího ražení, kteří měli u nepříliš vzdělaných a leckdy negramotných místních doslova žně. Od poskytovatelů nebankovních úvěrů, předražených telefonních paušálů, životních pojištění až po podomní prodejce,“ vysvětluje Petr Globočník počátky problémů v jeho regionu.

„Lidé v těchto lokalitách jsou ta nejjednodušší kořist, protože jejich finanční gramotnost je někde úplně jinde, slyší na různé krátkodobé pobídky, smlouvám příliš nerozumí a nedokážou si to pořádně propočítat,“ potvrzuje Seznam Zprávám terénní pracovnice Jana Pánková z Člověka v tísni. Odhaduje, že zhruba za polovinu exekucí můžou právě tito šmejdi.

Jeden příklad za všechny. „Takzvaní finanční poradci nabízeli lidem na ubytovnách v Trmicích komerční životní pojištění s pevnou měsíční splátkou a za to jim dali telefon, na němž byl další nevýhodný tarif s měsíční splátkou. Že to všechno jsou nesmyslné závazky, to těm lidem v tu chvíli nedošlo. Hlavně, že měli v ruce ten dobrý telefon,“ popisuje Petr Globočník, krom jiného zastupitel města Litvínov a donedávna místopředseda Strany zelených. „Takhle tu přivedli šmejdi do dluhové pasti celé rodiny.“

Náš rozhovor přeruší žena, která vstoupí do jeho kanceláře. Požádá ho, aby jí pomohl vyplnit obyčejný výdajový pokladní doklad za zaplacení nájemného. „Tady to vidíte, toto je devadesát procent mé práce: Pomáhám vyplňovat stohy papírů pro úřady. Klienti to sami nezvládnou nebo se bojí. Když totiž udělají chybu, úředníci je pošlou do háje a jsou měsíc bez peněz,“ líčí Globočník boj s byrokracií. Stávající systém řeší prý papíry, ne lidi.

Starostka Oubrechtová zmiňuje ještě další problém: Lidem v exekucích se nevyplácí legálně pracovat.

„Klasickému pracovnímu poměru se vyhýbají. Když už si práci hledají, tak na černo tam, kde dostanou peníze na ruku a neskočí jim po nich exekutor. Toho jsme svědky neustále. Když hledáme lidi na veřejně prospěšné práce, nezaměstnaní hledají různé důvody, aby nemuseli nastoupit, protože nicnedělání se jim vyplatí víc,“ popisuje realitu z praxe.

Přitom pracovních příležitostí je podle starostky v obci dost. V trmické průmyslové zóně stojí velká teplárna, vedle je továrna na písty do aut. Vyrábějí se tu práškové barvy, sídlí tu stavební firmy. Další pracovní možnosti nabízí obchodní zóna s hypermarkety, hobbymarketem nebo stavebninami.

V restauraci U Kaštanu si dvaašedesátiletý majitel kamnářské firmy Igor Grachev nebere servítky. „Tady v Trmicích chlapi prostě pracovat nechtějí. Furt hledám nějakého pomocného dělníka ‚přines-odnes‘ za 150 korun na hodinu, ale nikdo nechce. Radši dělají šolichy jinde nebo si vystačí z dávek,“ stěžuje si trmický podnikatel u piva.

Je prý v paradoxní situaci. Podniká v regionu s vysokou nezaměstnaností, ale lidi na práci nesežene. „Zakázek mám, že nevím, kam dřív skočit, ale kvůli nedostatku zaměstnanců je musím odmítat.“

Na lavičce se dávám do řeči s šestadvacetiletou Karlou Dančovou. Kolem pobíhá její čtyřletá dcera, doma má ještě šestiletého kluka. I ona má, jako prý většina jejích vrstevníků, exekuce. „Za jízdy na černo, nějaké půjčky…“ vybavuje si matně.

Kolik, komu a v jaké výši, to neví. Nemá důvod to zjišťovat, protože beztak nemá z čeho dluhy případně platit.

Přítel je momentálně ve výkonu trestu, ona a jejich děti žijí ze sociálních dávek. „Pokud se mi podaří dát dcerku do školky, chci jít do práce,“ tvrdí.

Jakožto matka to má prý ale složitější. „Mám základní vzdělání, žádnou praxi, děti, které bývají nemocné, a navíc exekuce. Obávám se, že v okolí neuspěju,“ tvrdí Karla. Jenže neví. Práci aktivně nehledala.

Od státu dostává 13 tisíc korun měsíčně. Po odečtení nájemného a dalších výdajů jí zůstanou dva tisíce. „Živí nás moji rodiče, kteří oba pracují. Máma je prodavačka, táta správce nemovitostí. Oni nakupují jídlo pro nás všechny. Bez nich bychom nevyžili,“ konstatuje.

Jak tráví léto? Doma nebo na hřištích ve městě. Dovolenou měla s dětmi minulý rok. Týden v chatičce v třicet kilometrů vzdáleném Úštěku. To byla jejich nejdelší cesta v životě. Letos budou doma, nejsou peníze.

Pozn. red.: V textu původně stálo, že Trmicemi protéká řeka Cidlina. Za chybu, kterou jsme krátce po publikaci opravili, se velmi omlouváme.