Tradiční rodina? Na co si v této zemi hrajeme? ptá se primátorka Hradce

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Tato žena změní Hradec.“ Heslo, které zvolila do komunální kampaně Pavlína Springerová v čele kandidátky HDK a TOP 09. Na voliče nejspíš zabralo. Po dlouhém vyjednávání plném zvratů se Springerová v polovině listopadu stala historicky první ženou v čele Hradce Králové.

Do nové role pětačtyřicetiletá politoložka míří z pozice prorektorky Univerzity Hradec Králové, v minulosti tam vedla i Filozofickou fakultu nebo její katedru politologie.

Po důstojných pánech blízkých seniorskému věku tak v čele města po dlouhé době opět stanul někdo z generace čtyřicátníků.

„Jsem od relativně mladého věku zvyklá překonávat překážky, takže to, že jako žena vstupuji do tohoto prostředí, si moc nepřipouštím,“ říká. V kampani se musela popasovat s anonymními urážkami na sociálních sítích, kde se probíralo i to, že je žena, že má blond vlasy, že má příliš ženské šaty, nebo naopak, že vypadá jako muž.

„Ono to víc vypovídá o těch pisatelích než o mně. Už před volbami jsem si v hlavě nastavila filtr, že když ty věci uvidím, sice mě nepotěší, ale půjdu dál. Já vím, že život je o něčem jiném,“ řekla.

Když se rozpovídá o svém příběhu, je jasné, že ani výše uvedená replika o překonávání překážek není žádné klišé, které si politici rádi píšou do životopisů.

Pro akademickou kariéru si vybrala obor, který, jak říká, má šťávu. Tedy politologii se specializací na Latinskou Ameriku.

„V roce 1999 mě kamarádi vzali s sebou na cestu do Chile, Bolívie a Peru. S batohy na zádech jsme vyrazili do zemí, které tehdy nebyly ještě moc prozkoumané a turistické. Čekaly nás tam různé zážitky, včetně vysokohorské nemoci. Já tehdy neuměla španělsky, což byla velká škoda a nevyužitá příležitost, protože jsem nedokázala plně komunikovat s tamními lidmi,“ vzpomíná.

Rozhodla se proto naučit se španělsky. K tomu jí pomohly i brigády, kdy ve dvou vyrazily do Katalánska o prázdninách pracovat jako uklízečky. Tam se prý zlepšila nejen ve španělštině. Doslova to pro ni byla škola sociální inteligence.

„Měla jsem vystudovanou už jednu vysokou školu, druhou jsem studovala a vedly mě ženské, které měly 4 nebo 5 tříd základní školy. Mnohdy to byly ženy, které utekly z Afriky. Bylo to fajn, ‚dobrodrůžo‘, samozřejmě i fyzicky náročné, protože jsme pracovaly i 12 až 14 hodin denně. A bylo to samozřejmě osvěžující z hlediska kontaktu s lidmi, se kterými se člověk normálně nepotkává. Příběhy afrických holek a rodin, které z dost složitých podmínek přicházely do Španělska, byly hodně zajímavé,“ popisuje.

Své zkušenosti nyní předává studentům, kteří si vybrali obor, v němž Springerová byla průkopnicí. I k primátorské funkci si nechala na fakultě částečný úvazek, vede i diplomové práce. A když při rozhovoru přejdeme od politiky k univerzitě a jejím studentům, najednou se rozzáří a začne mluvit s velkým zanícením.

„Jedna věc mě mrzí, a to že jsem jako studentka neměla možnost v Latinské Americe rok žít tak, jak mohou naši studenti. Jedu tam pracovně na několik týdnů, měsíc. Naši studenti ale mají velké možnosti, až 25 destinací, kde mohou studovat. Dostanou od nás stipendium a já jim říkám: ‚Jeďte, nechci vás tady vidět.‘ A pak se vrací jako noví lidé, samostatní lidé, kteří se naučí jazyk, zažijí jinou kulturu. Já na nich vidím ten obrovský posun a mě to tady hřeje,“ rozpovídá se.

Omezení pracovních cest do Latinské Ameriky, ve které prý některé země zná lépe než Česko, bude jedním z negativ, které jí primátorská funkce přinese.

Zatím poslední překážku překonala v uplynulém roce. A nešlo o volby. Málokdo mimo její nejbližší okolí to věděl, ale část kampaně před letošními podzimními volbami absolvovala jako onkologická pacientka. Už podruhé v uplynulých deseti letech.

„Vše jsem konzultovala se svými lékaři. Řešila jsem, jestli mám věci přehodnocovat. Našla jsem u nich ale podporu. Vědí, že potřebuju pracovat a být aktivní, že to pro mě bude to nejlepší z hlediska vypořádání se s tou nemocí,“ popisuje.

Ale zároveň dodává, že v jejím případě šlo o takzvanou zajišťovací chemoterapii, která se nasazuje u pacientů, u nichž došlo k úplnému operativnímu odstranění nádoru. „Pokud by nemoc byla komplikovanější, reagovala bych jinak. Nemoc ale člověka dramaticky zasáhne a ovlivní ho i v přemýšlení. Do velké míry opravdu přehodnotí priority. Už se tolik nerozčiluju nad nějakými problémy, které jsem v minulosti prožívala možná až zbytečně moc.“

Podporu získala i od spolustraníků, se kterými také konzultovala, jestli v dané situaci má na primátorku opravdu kandidovat. Výhodou prý bylo, že léčbu snášela dobře a bez komplikací. „Dokonce jsem dva měsíce zastupovala pana rektora, který byl tehdy ve stavu nemocných.“

Mnozí lidé se o jejím onemocnění dozvěděli až 14. listopadu, kdy den před zvolením primátorkou podepisovala s kolegy koaliční smlouvu. Do té doby Springerová všude vystupovala v blond paruce, která byla téměř totožná s jejím účesem před chemoterapií. Pro primátorský řetěz si už ale přišla ve stylovém prošedivělém ježku.

Teď zpětně to nazývá vlasový coming-out. „Hledala jsem ten správný moment a příležitost s primátorskou volbou se nabízela,“ popisuje. Pomohla jí i kamarádka-kadeřnice, která ji přesvědčila k tomu, že už je čas. „Bojovala jsem s vnitřní nejistotou a musela jsem se trochu kousnout. Nakonec jsem se rozhodla, že se mi paruka už na hlavu nevrátí. Vyšla jsem ven z kadeřnictví a byla mi zima na hlavu,“ rozesměje se.

Když jsme u coming-outů, zveřejnění boje s nemocí nebyl její první. Už před mnoha lety začala mluvit o své homosexuální orientaci. A opět velice přirozeně, bez velkých scén a reflektorů. Se svojí partnerkou je už 24 let a vychovávají spolu dvě děti. V den, kdy spolu děláme rozhovor, je mladší dceři zrovna rok.

„Můj nástup na magistrát je možná ještě náročnější, než jsme si před volbami říkaly. Snažím se ale mít nějaký čas, který v diáři bude i pro děti. Třeba ranní cestu do školy. Chci si uchovat to privilegium, že spolu budeme chodit do školy, povídat si,“ říká.

S partnerkou žijí takzvaně na hromádce, registrované partnerství považuje za naprosto druhořadou instituci. „Pokud registrované partnerství nebude mít dopad na tak důležité věci, jako je právní vztah k dětem, tak nemám důvod přistupovat na nižší formu svazku,“ říká jasně. Je to právě nejistota kolem dětí, která jí na tom nejvíc vadí. „Kdyby se, nedej bože, stalo něco mé partnerce, tak moje děti, které vychovávám, spoluživím a které mi říkají mami, zůstanou bezprizorní.“

A dodává, že lavírování politiků kolem manželství pro všechny ji velice mrzí.

„Není mi jasný argument tradiční rodinou. Co to je? V Praze se každý druhý pár rozvádí, více než polovina dětí se rodí mimo manželský svazek. Nevím, na co si v téhle zemi hrajeme. Většina Čechů o sobě tvrdí, že jsou liberální. Jestli jsme tedy liberální společnost, proč nemáme odpovídající zákonodárství?“

A hned argumentuje Latinskou Amerikou, kterou má za posledních 25 let pracovně i soukromě projetou křížem krážem. „Tam je naprosto běžné, že se lidé stejného pohlaví berou. A my na tenhle kout světa nahlížíme jako na nerozvinutý. Jsou tam praktikující katolíci, ale nemají s tím problém,“ říká. Třeba Argentina či Uruguay jsou podle ní v tomto legislativně 15 let před Českou republikou.

Dodává, že jí na české politické scéně chybí politický subjekt, který by si toto téma jasně vzal za své. „Samozřejmě ne jako jediné téma. Spíš aby přišel s přesvědčivou politikou, že si více než 30 let po revoluci jako demokratická společnost zasloužíme i odpovídající zákonodárství.“

Její členství v regionálním Hradeckém demokratickém klubu, který je v posledních letech výraznou politickou silou Hradce Králové, tak nějak dokresluje její vztah k celorepublikově etablovaným politickým stranám.

„Nikdy jsem nenašla politickou stranu, která by mě na celonárodní úrovni přesvědčila, že bych do ní chtěla vstupovat. Přišlo mi zajímavější dělat komunální věci. Takže stále hledám tu svoji velkou městskou liberální stranu.“