Tito Rusové pomáhají a kritizují Putina. V Česku se přesto bezpečně necítí

Ksenia Lazarov pochází z Ruska a v Česku bydlí šestým rokem. Když její země napadla Ukrajinu, neváhala a v Brně začala organizovat dobrovolnickou sbírku. V prvních dnech války shromažďovali materiální pomoc, která putovala na ukrajinské hranice. Později se zaměřili na nákup léků a pomoc maminkám s dětmi. Přes to všechno se ale kvůli svému původu setkává s diskriminací.

„V ulici, kde jsme sbírku zorganizovali, jsem potkala dva Čechy. Zeptali se mě, odkud jsem. Když jsem odpověděla, že z Ruska, řekli mi, že mě tu nechtějí a že mám odjet,“ uvedla.

Ona se ale vůči režimu silně vymezuje. „Já Putina nepodporuji a odsuzuji to, co se děje. Velmi soucítím se svými kamarády na Ukrajině. Navíc ve volbách, kdy byl Putin naposledy zvolen, mi bylo sedmnáct. Neměla jsem možnost volit, ani mít na politickou situaci jakýkoliv vliv,“ dodala mladá Ruska.

„Před týdnem mi brečel mladý kluk v náručí. V jeho městě zazněly sirény, byla tam spousta vojenské techniky, nevěděl, co se bude dít. Ve stejný den kolegyni zemřela v Charkově kamarádka. Takové věci psychicky nezvládám, jsou horší než diskriminace,“ myslí si Ksenia Lazarov.

V Rusku má rodinu i kamarády. Ti ale často věří propagandě, a proto se při společných hovorech tématu války spíše vyhýbají. „Moc o tom nemluvíme, protože víme, že bychom se akorát pohádali. Oni věří tomu, co říká Putin a co je v televizi,“ popsala.

Nedávno zažádala o prodloužení trvalého pobytu v Česku. Má ale strach z toho, že se jí nepodaří vyřídit. V Rusku jí přitom za pomoc Ukrajině hrozí až 15 let vězení. „Všichni moji známí z toho mají nervy. Pomáhali jsme, šířili informace o tom, že podporujeme Ukrajinu. Doufám, že do Ruska se nebudu muset vracet, bylo by totiž dost možné, že bych z letadla jela rovnou k soudu a potom do vězení,“ uzavřela Ksenia.

Anton Vaykhel v Česku žije deset let a věnuje se poradenství cizincům. Projevů diskriminace vůči Rusům podle něj v posledních dnech přibývá. „Denně mi chodí zprávy o pěti až deseti případech. Včera mi došla zpráva o tom, že jeden kluk dojel na chirurgické oddělení, protože měl zlomenou ruku. Tam byl ale papír s textem ‚Občany Ruské federace tady neléčíme‘. Řekli mu, že vedení zakázalo přijímat pacienty z Ruska, a tak musel odjet na jinou ambulanci,“ tvrdí.

Hodně Rusů podobné chování nechce řešit. Podle Vaykhela je ale důležité na tyto případy upozorňovat, jinak hrozí, že se nárůst násilí a rusofobie bude zvětšovat. „Je to za hranou zákona. Snažíme se proto tyto případy posílat policii,“ vysvětlil.

I Anton Vaykhel se pustil do organizace humanitární sbírky. S ostatními dobrovolníky na Ukrajinu odeslali asi 50 autobusů, několik kamionů a přes 100 osobních aut s materiální pomocí.

Rusové pomáhají i přes to, že jim ve vlasti za pomoc hrozí vězení. „Zapojil se obrovský počet Rusů. Když jsme ale sbírku organizovali, lidé měli strach napsat svoje jméno do poděkovacího seznamu,“ uvedl Vaykhel.

Nyní se věnuje především koordinaci dobrovolnické pomoci a šíření informací přes sociální sítě. Sdílí příspěvky pro Rusy žijící v Česku, i ty, kteří v Rusku zůstali a nemají přístup k nezávislým médiím. „Někteří jsou v takové informační bublině, že si myslí, že Rusko Ukrajině pomáhá. Sdílet informace, psát o tom, mluvit o tom je v podstatě jediná věc, kterou teď můžeme dělat,“ myslí si.

Do Ruska se určitě několik let nepodívá. „V zákoně sice stojí, že trest je udělován za vojenskou pomoc, ale já vím, jak to v Rusku funguje. Když někdo zjistí, že jsme poslali léky na Ukrajinu, můžou říct, že to bylo pro vojáky, a my dostaneme trest,“ uvedl.

S násilím ze strany Čechů se setkal také osmnáctiletý Elisei, který bydlí v Praze půl roku. Tento týden ho napadl opilý muž. „Stáli jsme se spolužákem před kolejemi, kouřili a povídali si. Všimli jsme si opilého Čecha, který něco vykřikoval. Rozhodli jsme se ho ignorovat, ale on potom přišel k nám a začal křičet, že musíme zemřít, protože jsme Rusové,“ uvedl student.

Elisei tvrdí, že chtěl situaci vyřešit slovně, ale muž začal do obou studentů kopat. Raději proto utekli. Útočník poté posprejoval dveře kolejí. „Jsme v šoku. Myslel jsem si, že ve srovnání s Ruskem se tady budu cítit bezpečně. Zpočátku to tak opravdu bylo, mohl jsem klidně chodit po městě v noci a neotáčet se při každém cizím zvuku. Ale teď už se bezpečně necítím,“ řekl. Celou událost zaznamenaly bezpečnostní kamery a případ byl nahlášen policii. Útočník se ale zatím nenašel.

I on má mnoho přátel z Ukrajiny, kterým se snažil pomáhat. „Velmi mě rozčiluje, že obyčejní lidé trpí kvůli jednání politiků. Včetně nás, občanů Ruska. Odešli jsme odtamtud, protože nesouhlasíme s jednáním prezidenta. Teď jsme nepřátelé jak pro Rusko, tak pro zbytek světa,“ uzavřel.

Aleksandra Pirogova pochází také z Ruska. V současnosti studuje v Praze. „Stydím se za to, že jsem teď v Česku. Nezbývá mi ale než brutální pravdu o válce a Putinových činech sdílet na sociálních sítích a posílat humanitární pomoc na Ukrajinu,“ uvedla.

„Každý den se v každém větším městě Ruska konají shromáždění, lidé jsou biti na náměstích a odváženi do vězeňských cel, někteří jsou pokutováni nebo odsouzeni za to, že vyjádřili svůj názor během pokojného průvodu s transparenty. Ale bohužel žádná z těchto akcí nedokáže Putina zastavit,“ popsala studentka.

Být v České republice je pro ni v této situaci nejbezpečnější. „Za veřejné vyjádření názoru vás nezavřou, mezi lidmi se začíná šířit zásada neuznávání kolektivní viny, která všem Rusům i Bělorusům dost usnadňuje život,“ myslí si.

I za ní ale – i přes její postoj vůči režimu v Rusku – několikrát přišli Ukrajinci a obviňovali ji, že je odpovědná za činy prezidenta Putina nebo že neudělala dost pro zastavení situace. „Ti lidé se snaží zbavit nahromaděného vzteku a zoufalství, chápu to. Ale ve skutečnosti si nikdo nic takového nezaslouží,“ uzavřela Aleksandra.