Článek
„Pro společnost je těžké přijmout fakt, že mohou nastat tak zoufalé situace, že rodič, notabene matka, ukončí život vlastního dítěte,“ říká forenzní psycholožka k případu, který otřásl Českem. Čtyřicetiletá žena podle policie spáchala sebevraždu a ještě předtím zavraždila svého tříletého syna.
„Momentální oběti, které si zaslouží maximální péči, jsou pozůstalí,“ dodává Ludmila Čírtková v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Pondělní zpráva, kdy policie po několikadenním pátrání oznámila tragické vyústění záchranné akce, všechny ohromila. Jak chápat čin, kdy matka zabije své dítě a pak i sebe?
Tento scénář je extrémně ojedinělý, neexistují empirické studie nebo statistiky, vycházíme jen z kazuistiky (popis a výklad konkrétních případů, pozn. red). Obecně hovoříme o tzv. Médeině motivu nebo Médeině komplexu, což odkazuje na starou řeckou báji, ve které Médea zabila své děti zplozené s Iásónem poté, co ji opustil kvůli mladší ženě.
I v tomto případě, co vím z médií, šlo o rozpad vztahu a navíc krátce před činem prý soud rozhodl o svěření jejich dítěte do péče otce, což mohla být ta pomyslná poslední kapička.
Ve hře mohla být i závažná duševní nemoc, která způsobuje bludy, deprese nebo jiné psychické poruchy, nicméně na dálku si nic takového netroufnu tvrdit. Od toho je takzvaná psychologická pitva, která spočívá v analýze veškerých informací, které se podaří sehnat od všech aktérů, ale ta není.
Nejpravděpodobnější příčinou tedy může být rozpad vztahu a možná ztráta dítěte?
Ano, to je kombinace, která může zasáhnout toho člověka bytostně do jeho jádra osobnosti, takže pro něj se vlastně hroutí celý svět, dochází ke kolapsu hodnot, představ o životě, a to velké zklamání může vést k tragickému konci.
V hlavách těch žen se objevuje mix dvou pocitů: jednak pocit zášti a nenávisti vůči tomu, kdo to způsobil, ať už skutečně, anebo domněle, a pak pocit totálního zoufalství, že si vlastně život bez dítěte nedovedou představit. Dostanou se do situace, ze které nevidí východisko a chtějí zasáhnout toho partnera na tom nejcitlivějším místě. Pak hovoříme o takzvané rozšířené sebevraždě.
Proč nezvolí sebevraždu, ale rozšířenou sebevraždu – tedy i smrt dítěte?
Motivem bývá pomsta nebo potrestání. Touha, aby ten druhý celý život trpěl ze ztráty nejen partnerky, ale hlavně toho nejcennějšího, tedy dítěte. Trest spočívající v tom, že on na světě zůstane dál a navždy se na něm bude trápit.
Takzvaná rozšířená sebevražda není doména matek, vraždí i otcové. Máme vypozorováno, že čím mladší dítě, tím pravděpodobnějším je pachatelem žena. Od zhruba třinácti let pak převažují muži.
K tragické události došlo při rekreaci na horách, kdy se čtyřicetiletá matka vydala se synem na výlet lanovkou. Co z tohoto lze vyvodit?
Můžeme jen spekulovat, z některých kazuistik však víme, že těsně před činem si snaží pachatel či pachatelka užít poslední hezké chvilky, dělají všechno pro to, aby bylo to dítě spokojené. Vybavuji si případ otce, který unesl dítě, udělal si s ním výlet na místa, kde rádi cestovali s manželkou, bylo to někde v zahraničí, a až pak došlo k tragické koncovce.
Případy, které otřásly společností
Romana Z. počátkem září 2011 zavraždila čtyři své děti ve věku dva měsíce až osm let. Třem podřezala krk a zápěstí, nejstaršího udusila polštářem. Po vraždě chtěla spáchat sebevraždu oběšením a podřezáním žil, ale policejní hlídka jí v tom zabránila. U soudu tvrdila, že si nic nepamatuje. Neprojevila emoce ani lítost. Byla třetí žena v Česku, která byla odsouzena k doživotnímu trestu.
Helena Č. zalehla v polovině června v opilosti svou pětiletou dcerku a tělíčko ukryla ve sklepě pobořené hájenky. V průběhu vyšetřování se pokusila o sebevraždu. K vraždě se přiznala po třech týdnech pátrání. Helena Čermáková byla odsouzena na tři roky za ublížení na zdraví s následkem smrti. Odpykala si celý trest.
Andrea S. v roce 2015 tajně porodila doma zdravé dítě, které následně zabalila do igelitové tašky a hodila do popelnice, kde se udusilo. Její přítel neměl o těhotenství ponětí. Pachatelka byla odsouzena k osmi letům vězení a čin zdůvodnila tak, že nechtěla, aby o partnera přišla.
Co nyní prožívají pozůstalí, příbuzní matky a dítěte?
Příbuzní jsou v těchto prvních okamžicích především oběti. Zažívají něco otřesného. Je to reparabilní ztráta, kterou nelze vrátit, takže to vždy vyvolává velkou psychickou bolest. Ta se projevuje vnitřně různými pocity. Totální zoufalství, beznaděj, ztrátu životní perspektivy, pozůstalí si kladou otázky, co teď budou dělat, ztrácí chuť hledat nějaký životní smysl.
Do toho se mísí pocity viny, proč se to stalo, mohl jsem tomu zabránit…, zažívají naštvanost, rozhořčení, podrážděnost, tyto všechny pocity se v nich mísí. Nemohou spát, řekla bych, že teď žijí v jakémsi jiném psychickém režimu.
