Článek
Nikdy nevystavená studie k portrétu prvního československého prezidenta se na světlo světa dostala prakticky náhodou. Majitelé původně Městskému muzeu Česká Třebová nabízeli autoportrét Maxe Švabinského, ale ředitelce muzea poslali fotografii, kde visela dvě díla vedle sebe.
„Pochopila jsem, na co se vlastně dívám a okamžitě jsem zavolala na číslo, které bylo v e-mailu uvedené. Bylo to veliké překvapení a radost. Vystavit neznámé nebo ztracené dílo je vždycky vzrušující záležitost. A najít nezvěstné dílo Maxe Švabinského a přitom znát i okolnosti jeho vzniku, to je radost převeliká,“ říká Jana Voleská, ředitelka českotřebovského muzea, kde lze dílo do 29. května vidět.
Prezident Masaryk seděl při této studii zkraje roku 1919 modelem přímo Maxi Švabinskému. Na kresbě je vidět, že nebylo příliš času, a tak se malíř snažil pracovat co nejrychleji. Nejvíce se věnoval tváři a postavě. Detaily – například stůl s vavřínovým věncem – jsou jen naskicované, aby se jim mohl umělec věnovat v klidu svého ateliéru.
„Vlajky vítězných mocností se pak do definitivního díla vůbec nedostaly. Rovněž nápisová spodní část je jen hrubě nahozená,“ dodává Voleská.
O dílu se zmiňuje ve svých Vzpomínkách z mládí, vydaných v roce 1960, i první žena malíře Ela Švabinská.
„… uchvácen vlnou národního nadšení, radostně spěchal po několik dnů na Hrad, kde v časově přesně vyměřeném termínu od půl deváté do tří čtvrtí na deset ráno portrétoval presidenta Masaryka. Jen málo dnů, snad jen dva (dle zápisu jen 6. a 7. ledna) stačily k nakreslení hlavy, rukou a proporce celé postavy. Po nutných přípravách a studiích byl pak portrét v únoru během deseti dnů vyryt a připraven k tisku,“ napsala.
Schovaná před válkou i režimy
Studii vytvořil Švabinský perem, štětcem, tuší a uhlem. Definitivní portrét prezidenta Masaryka je pak dřevoryt.
Kresba je spolu s dalšími díly majetkem rodiny Jindřicha Kramera nejmladšího. Jeho dědeček, rovněž Jindřich, byl podnikatel a současně hokejový činovník v pražské hokejové župě i LTC Praha (nejslavnější sportovní klub u nás fungující v letech 1904 až 1964).
„Oba jeho synové, tedy můj táta Jindřich i starší Evžen, hráli hokej. Můj otec podstatně úspěšněji a déle. Táta hrál napřed v LTC Praha, poté přestoupil do I. ČLTK Praha, kde se jim v roce 1941 podařilo senzačně LTC porazit a stát se mistry. Až do roku 1948 byli vždy vicemistři,“ popisuje Jindřich Kramer.
Jindřich Kramer na snímku z roku 1941.
„Když přišel komunistický převrat, následovaly dobře známé události jako vězení, persekuce, emigrace a podobně. Režim prostě nepotřeboval úspěšné a silné individuality, jen tvárnou masu. Jedním z těch emigrujících byl tátův kamarád a náš pozdější první vítěz tenisového Wimbledonu Jaroslav Drobný (byť bohužel tehdy pod vlajkou Egypta),“ dodává muž, který skicu Masaryka zapůjčil na výstavu do Městského muzea Česká Třebová.
Rodina Kramerových, která měla i částečně židovské kořeny, ukládala peníze do uměleckých děl. Skicu Švabinského koupil dědeček Jindřicha Kramera před válkou, ale nepříznivé události 20. století způsobily, že ji prakticky až do převratu rodina musela pečlivě ukrývat.
„Za Němců nešlo mít doma vystaveného Masaryka. Po převratu v roce 1948 se i můj otec a celá rodina dostala na černou listinu. V té době se znal s mou maminkou, se kterou se mohli vzít až v roce 1961. Ona totiž pracovala na zpravodajském odboru ministerstva zahraničí a v 50. letech byla z politických důvodů tři čtvrtě roku ve vyšetřovací vazbě. Poté měla zakázanou Prahu a Středočeský kraj,“ říká Jindřich Kramer nejmladší.
Obraz TGM tak zůstal po léta ukrytý i před zraky známých a přátel. Pravost skici zhruba před deseti lety ověřovala znalkyně Švabinského díla Jana Orlíková-Brabcová.
„Ta tehdy málem spadla ze židle, když jsem jí obraz ukázal. Doporučila nám, abychom kresbu nechali zrestaurovat a hlavně přesklít pod speciální sklo, protože je udělaná na nejobyčejnějším papíře a hrozilo by její poničení,“ dodává Kramer.
Příliš velká opatrnost ze strany matky současného majitele zabránila tomu, aby se kresba poničila. Obraz roky visel v chodbě za dveřmi, které byly neustále otevřené, aby na něj nikdo moc neviděl. Nedostaly se tak k němu sluneční paprsky a dílo si mohlo v klidu a anonymitě přežívat až do současnosti, kdy se na něj chodí lidé dívat do Městského muzea Česká Třebová. Majitelé ho na výstavy budou v případě zájmu půjčovat i nadále.
Další ztracené poklady
Po roce 1989 se objevil také portrét „Sidonie Nádherné“ z roku 1908. Baronka, která byla Švabinského múzou a milenkou, ho před svou emigrací do Anglie ukryla na holandské ambasádě v Praze. Ten se potom dostal do sbírek Národní muzea v Praze.
V roce 2017 se objevila na jedné aukci sto let nezvěstná práce Maxe Švabinského „Babička v šálu“ z roku 1903.
Čas od času se objeví zajímavá umělecká díla i naprosté perly, které byly prakticky považovány za zcela ztracené nebo neznámé. Zde je pár příkladů. V roce 2021 se na aukcích v Chicagu objevily hned dvě doposud neznámé studie k Muchovu ztracenému obrazu „Rusadla.“
Dokonce i František Kupka může být v tomto směru neprobádaným územím. „Zajímavějším dílem byl v tomto směru dosud neznámý obraz Bílý kůň z roku 1909, který se již v polovině března na aukci v bretaňském Rennes prodal za 20,3 milionu korun, dvoj- až trojnásobek očekávané ceny,“ upozorňuje historik umění a kurátor Jan Skřivánek, který připomíná také loni vydražená dvě dosud neznámá plátna Jakuba Schikanedera.
„V únoru 2021 byla v americké Filadelfii dražena jedna z malířových pozdních přímořských krajin inspirovaných skalnatým pobřežím Helgolandu a začátkem prosince byl v Londýně nabízen pohled na Pražský hrad z doby kolem roku 1915,“ říká.
„Prvně jmenovaný obraz se prodal za dvojnásobek odhadu, v přepočtu za 7,4 milionu korun. Obraz Zima v Praze, který dražila společnost Sotheby's v rámci své večerní aukce starých mistrů, se sice prodal při spodní hranici odhadu, cena 13,6 milionu korun je nicméně druhou nejvyšší za malířovo dílo.“
Občas se stane, že se nějaké umělecké dílo musí znovu identifikovat. To byl i případ obrazu Cirkus od Toyen z roku 1925. Loni se prodal v aukci za 79,56 milionu korun.
„Na jaře 2001 byl obraz nabízený pod generickým názvem Kompozice a s pouze přibližnou datací kolem 1925. Karel Srp ho ztotožnil s obrazem Cirkus, který byl v prosinci 1925 vystavený v Paříži na mezinárodní přehlídce soudobé post-kubistické malby L'Art d'Aujourd'hui,“ doplňuje Jan Skřivánek.
