Student: Až když jsem viděl postřelené, došlo mi, co se děje

Matyáš Lednický studuje religionistiku. V době útoku střelce byl zrovna na přednášce v budově fakulty na Palachově náměstí. V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, jak celou situaci on a jeho spolužáci prožívali.

Kde jste byl ve chvíli, kdy k události došlo?

Naštěstí jsme seděli v učebně v přízemí, úplně vzadu, kam vlastně člověk, který chce jít v budově nahoru, nemá vůbec žádný důvod jít. Navíc je to i učebna, která se nedá moc dobře zvenku otevřít. Člověk ji musí otevřít zevnitř, tím pádem jsme byli od toho dost izolovaní.

Kdy jste si tedy všimli, že se něco děje?

Nejdřív jsme jenom zpozorovali, že venku se nějak začala srocovat policejní auta, a to ještě v Kaprově ulici, do které jsme měli okno. To ale člověk v centru vidí docela často.

Ale potom tam byli těžkooděnci se zbraněmi. Žiju v Praze celý život, ale to jsem nikdy neviděl nikde, takže to jsme už trochu zpozorněli, co se děje.

Ono je to trochu těžké to takhle zpětně rekapitulovat, protože jak to bylo stresové, tak moc nemám časovou orientaci. Ale než jsme zpozorovali ty zbraně, tak jsme mysleli, že se nic zásadního neděje, takže přednášející pořád pokračoval.

Kdy jste si uvědomili, že se něco děje přímo ve škole?

Když jsme slyšeli hluk na chodbách uvnitř, což samozřejmě nás všechny vyděsilo. Dali jsme před dveře katedry stůl a schovali jsme se pod stoly.

Co se dělo pak?

Zavolal jsem na policii a ptal jsem se, co se děje, co máme dělat. Řekl jsem, že jsme na filozofické fakultě. Dispečer se mě zeptal, v jaké jsme učebně a kolik nás tam je. Někam si to zjevně zapsal a pak říkal, že máme čekat, až za námi přijdou policajti. Je těžké vlastně říct, jak dlouho jsme čekali.

Říkal jste, že jste zatarasili dveře. To jste udělali instinktivně, nebo už vám mezitím přišla nějaká zpráva?

Já si myslím, že našemu vyučujícímu přišla esemeska, že se děje něco uvnitř fakulty. Takže jsme tak nějak jednohlasně, bylo nás asi 20, rozhodli, že se radši zabarikádujeme.

Ono to teda, abych byl upřímný, bylo trochu jako bezpředmětné, protože dveře se otevíraly směrem na chodbu, takže to bylo spíš symbolicky, abychom se cítili víc v bezpečí. Co se přesně děje, jsme ale v tu dobu ještě nevěděli.

Co se dělo po příchodu policistů?

Za nějakou dobu přišli do místnosti asi čtyři policajti se samopaly a řekli nám, ať zvedneme ruce nad hlavu, trošku nás prošacovali a potom nás v zástupu začali vyvádět ven z fakulty. Před ní v tom podloubí jsme viděli nějaké zraněné. Někdo tam ležel na zemi a měl na sobě termofolii. Někteří lidé tam seděli, ale bylo vidět, že jsou postřelení. Až v tuhle chvíli mi došlo, co se děje.

Že je to něco takhle vážného, nám předtím úplně jasné nebylo. Dovedli nás zezadu za Rudolfinum a tam jsme čekali, co se bude dít. Nikdo z nás neměl žádné věci, protože jsme se museli rychle evakuovat, a  doteď nikdo z nás nemá žádné věci. Všechno tam zůstalo.

Potom nás dovedli za roh z druhé strany Rudolfina a postupně jsme vlezli dovnitř, při vstupu nás ještě znovu kontrolovali. Museli jsme mít ruce nad hlavou nebo aspoň na ramenech, a čekali jsme, až nás znovu prošacují a tak. Pak jsme asi hodinu, myslím, čekali v Rudolfinu, kde nás informovali, že dovnitř do fakulty se určitě dneska nikdo nedostane. Pokud tam máme věci, máme zítra zavolat na policajty. A pak nám řekli, že teda můžeme jít domů.

Takže jste vyběhli jen ve svetrech?

Já jsem měl třeba jenom košili. Ale dali nám deky. Nechal jsem tam bundu, batoh, počítač.

Rodina o vás musela mít strach. Ozval jste se jim ještě ze školy, nebo až po evakuaci?

Psal jsem z počítače kamarádům, ale spíš jsem se snažil zjistit, co se děje, jestli někdo něco neví. Pak mi pár kamarádů psalo, jestli jsem v pohodě, a já si pořád říkal, proč se mě na to ptají. Měl jsem ten den ještě i problém se SIM kartou, takže jsem až venku, když nás zavedli za Rudolfinum, si od někoho půjčil telefon a zavolal jsem mámě, přítelkyni a bráchovi.

Když se na celou situaci podíváte zpětně, měl jste strach? Nebo se vám kolena rozklepala až později, kdy jste naplno viděl, co se stalo?

Strach jsem měl, ale byl to takový zvláštní strach. My jsme spíš pořád nevěděli, co se děje. Mně pomohlo, že na té přednášce byla spousta zahraničních studentů z Erasmu a já jsem sebe tak nějak pasoval na překladatele a říkal jsem jim, co se děje, protože oni byli ještě zmatenější než my Češi. Venku něco říkali policajti, hlásila to média a oni úplně nevěděli, co a jak. Já jsem se vlastně celou dobu trochu zabavoval tím, že jsem jim vysvětloval, co se děje, a překládal jsem jim, co říkají policajti, a pak zase policajtům, co říkají oni, na co se ptají. Tím jsem se cítil, že to mám trošku pod kontrolou.

A musím říct, že jsem docela vděčný policistům tam v Rudolfinu, kteří byli hodně vstřícní. Byla tam spousta krizových interventů, kteří se o lidi starali a vyptávali se. Postarali se o nás i co do jídla a pití. Je možné, že to ještě přijde, ale zatím jsem se nějak nezhroutil. Jsem z toho trochu vyklepaný, ale jsem hlavně rád, že se nic nestalo mně ani někomu, koho znám, i když je mi moc líto, kolik lidí tam přišlo o život. Měl jsem štěstí, že jsem zrovna byl v této učebně a ne v nějaké jiné.

Během večera jsem potkal už spolužáky nebo lidi, které jsem ani neznal, ale vím, že jsou z  fakulty, dali jsme se do řeči a vytvořilo to mezi námi takovou zvláštní solidaritu. Na to, jak je to obrovská fakulta, to byl zvláštní moment blízkosti, která tam vznikla.

Někteří studenti situaci popisovali, že zažívali to, co běžně vidí ve filmu. Vnímal jste to stejně?

Ano, vnímal. Já mám docela rád detektivky a byla to taková kognitivní disonance, že to se opravdu děje, že toho jsem nějak součástí a že vlastně tam opravdu někdo přišel o život. Bylo to hodně filmové, ano.