Stříkačky na sedačkách MHD? Hoax, zní v reportáži z centra tvrdých drog

Do pečlivě udržovaného městského parku přichází šestice mužů. Projdou kolem oploceného dětského hřiště a na chvíli se ztratí v křoví. Když po chvíli odcházejí, někteří z nich si ještě prohlížejí pytlíčky s bílou krystalickou látkou, které právě nakoupili.

Na zemi po nich zůstává injekční stříkačka, balená voda k ředění drogy při nitrožilní aplikaci a vatové tampony k odfiltrování nežádoucích látek před aplikací do žíly (viz fotogalerie).

Scéna se odehrává v pátek dopoledne v parku Na Skalce na pražském Smíchově. Podobné výjevy jsou denně k vidění i v okolních parcích Mrázovka a Santoška. A není ani výjimkou, že si drogově závislí vpichují látky do žíly přímo na chodníku vedle křižovatky u Anděla, na jednom z nejfrekventovanějších míst v Česku.

Praha 5 se v posledních letech stala centrem hlavního města – pro lidi závislé „na jehle“.

„Mrázovka je krásná a máme ji i blíž, ale radši chodíme do parku sem, na viditelnější místo. Není tady tolik lidí, kteří polehávají a fetují,“ říká Anna, která do parku Na Skalce přišla jako chůva se spícím dítětem v kočárku. Pravidelně v parku naráží na uživatele, kteří si aplikují drogy injekční stříkačkou. Nebo s nimi obchodují. „Občas jsem toho svědkem. Je jim to úplně jedno, jestli je někdo vidí, nebo ne, pokud to samozřejmě není policie,“ říká Anna.

Drogově závislí jsou v posledních letech pro místní obyvatele čím dál palčivějším tématem.

„Potkáváme je tady každý den. Dostanou náhradní drogy a jdou si je píchnout k nám na Santošku. Tam si lehnou, něco vypijí, někdy se svlékají, vyhazují odpadky. Je tam od nich plno výkalů, takže když mi uteče pes, tak potom dva dny leží. Něčím se otráví, to neuhlídáte,“ říká důchodce Tomáš, který přišel na Santošku vyvenčit svoji border kolii. „Na jednu stranu je mi jich líto. Na druhou stranu je mezi nimi plno mladých lidí, kteří by to nemuseli dělat,“ myslí si Tomáš.

Přímo na Skalce sídlí kontaktní centrum neziskové organizace Sananim, která poskytuje pomoc lidem ohroženým drogami a jejich blízkým. Je to jedno z pouhých dvou „káček“, která v Praze zbyla – od roku 2009 skončila podobná centra v Praze 1, 2, 5, 7 a 11. 

Naposledy loni vypověděla radnice Prahy 5 – ještě za minulého vedení – nájemní smlouvu kontaktnímu centru Stage 5 u Plzeňské ulice. Jenže situace na Smíchově se tím paradoxně zhoršila, popisuje terénní pracovník Radek. Obvykle obchází klienty přímo v ulicích, dnes ale zaskakuje za kolegy v kontaktním centru.

„V kontaktním centru Na Skalce po zrušení Stage 5 vzrostly kontakty a výkony o 100 procent. A komunitní práce v okolí, například právě v tom přilehlém parku, se zvýšila desetinásobně. Je tam mnohem víc klientů, tedy problémových uživatelů návykových látek, a tím pádem je tam mnohem víc infekčního odpadu. Není možné to stíhat. Podle Světové zdravotnické organizace by na 100 tisíc obyvatel mělo být jedno kontaktní centrum, přitom v celé Praze jsou pouze dvě. Jednoduše si můžete spočítat, že jich devět chybí,“ popisuje Radek.

Do kontaktního centra mezitím vstupuje dvojice lidí, na první pohled závislých na tvrdých drogách. Sypou použité injekční stříkačky do plechové misky, která se vyklápí do uzavřeného koše, a dostávají nové. Žena si stěžuje, že jí kvůli fyzickému konfliktu hrozí vězení. „Já už jsem seděla šestkrát, teď mi hrozí 10 let,“ říká ustaraně.

Přichází slušně oblečený muž, který na první pohled nepůsobí jako člověk závislý na drogách. Vyměňuje injekční stříkačky za nové. Centrum totiž – mimo jiné – slouží právě ke sběru použitého materiálu.

Uživatelé stříkačky skutečně přinášejí, a to ze zištných i nezištných důvodů. V první řadě platí, že pokud žádné nevrátí, dostanou zdarma pouze tři kusy. Pokud ale injekční stříkačky vrací, dostanou jich tolik, kolik potřebují. Navíc někteří z nich cítí i zodpovědnost.

„Oni sami nechtějí, aby se dělal ten obraz uživatele návykových látek, jaký je u veřejnosti zakořeněný. Samotní uživatelé to sbírají po ostatních, aby na ně nenadávali rezidenti nebo policie,“ vysvětluje Radek, když má po několika dnech práce konečně čas na delší rozhovor.

Po zrušení kontaktního centra Stage 5 podle Radka denně chybí v ulicích 700 čistých stříkaček. Když je závislí lidé nedostanou zdarma, shánějí je jinak – buď v lékárnách, nebo od dalších uživatelů. Tím se v populaci šíří HIV, žloutenka typu C a nejrůznější další nemoci.

Právě ochrana celé společnosti je argument, který by podle Radka měla veřejnost pochopit a kontaktní centra přijmout jako přínos pro všechny.

„My jsme primárně veřejná zdravotní služba, která chrání celkovou obecnou populaci před šířením přenosných chorob, což je hlavně žloutenka typu C a HIV. A zároveň ulehčujeme přetíženému zdravotnickému systému tím, že poskytujeme nějakou základní zdravotní péči, případně základní diagnostiku. Ale největší přínos je právě v té vyměněně injekčních stříkaček, díky které má Česká republika zcela výsadní postavení mezi ostatními evropskými zeměmi, tedy nízkou incidenci HIV,“ poukazuje Radek.

Veřejnosti by proto doporučil, aby lidé přes všechen strach raději podobná centra podporovali, namísto jejich rušení. „Pokud budou chtít zavřít všechny ostatní nízkoprahové služby, tak ten problém nezmizí. Naopak nabere nukleární reakci a bude tady za chvilku mnohem větší problém s přemírou předávkování, přemírou incidencí infekčních nemocí, s přemírou různých dalších komorbidit spojených s užívání návykových látek,“ apeluje vystudovaný adiktolog.

A hned vypočítává, jak moc se vyplatí rozdávat injekční stříkačky lidem na okraji společnosti.

„Jedna jehla, která stojí plus minus tři koruny, dokáže ušetřit systému několik desítek až stovek tisíc. Například samotná léčba žloutenky typu C stojí náš systém 450 tisíc korun. To je hodně velký rozdíl mezi náklady a přínosy,“ říká terénní pracovník, který v ulicích Prahy působí už 10 let.

Během těchto 10 let prý nenašel víc než 10 injekčních stříkaček na dětských hřištích.

„To je úplně stejný hoax, jako že se vyskytují stříkačky v kinech a na sedačkách MHD. Já jsem to ve své praxi prakticky nezažil. Nejčastěji to bývají místa, kde se naši klienti scházejí, případně kde jsou nějaká zákoutí nedaleko otevřeného drogového trhu. Když si ten člověk pořídí drogu a stříkačku, tak mu jde o to, aby si ji aplikoval co nejdříve,“ vysvětluje.

A tím se dostáváme k jádru problému: Proč se právě z Prahy 5, konkrétně z křižovatky u Anděla a z několika okolních parků, stalo centrum pražské drogové scény?

„Na Praze 1 se v minulých letech vyvinula specifická jednotka kriminální policie, která si říká Krystal, a ta se specializovala na eliminaci pouličního prodeje drog. Většinu času jsme tehdy trávili na hlavním nádraží, na Václavském náměstí, drogový trh byl právě tam,“ vypráví Radek.

Všechno se ale změnilo s příchodem covidu. Vláda vydávala čím dál přísnější opatření, z Prahy zmizeli turisti a na dlouhou dobu se ulice vylidnily úplně. Tedy až na ty, kdo neměli kam jít.

„Se zákazem vycházení jsme najednou na ulici byli jenom my – terénní pracovníci, naši klienti a policie. Pro policii bylo jednoduché vysbírat pouliční prodej drog, začala tam být velká represe ze strany policie. Proto se okolo toho roku 2020 začal trh přesouvat,“ říká Radek.

Kolem křižovatky u Anděla se vždycky pohybovalo hodně lidí. I v době, kdy do Prahy nejezdili turisté. Anděl totiž tvoří přirozenou křižovatku, ke které se sbíhají cesty obyvatel několika velkých sídlišť – od Barrandova přes Stodůlky až po Řepy. Velké obchodní centrum láká další lidi, včetně turistů. Navíc poskytuje příležitost ke krádežím.

„Poměrně velké části našich klientů se už nevyplatí dělat krádeže, protože už byli několikrát ve výkonu trestu odnětí svobody, a tím pádem by byli braní jako recidivisti. Navíc v nouzovém stavu byly tresty vyšší. Klienti na té nejnižší úrovni společenského žebříčku si raději vydělávají žebráním. Lepší jsou v tomto ohledu zahraniční turisté, kteří dávají víc než Češi,“ říká Radek.

Kromě krádeží a žebrání poskytují zaplněné ulice drogově závislým také jakousi ochranu. Nikoliv anonymitu, protože s policisty, terénními pracovníky i mezi sebou navzájem se už dobře znají. Ale v přítomnosti svědků a policistů mají drogově závislí menší strach z napadení.

„Ti samotní klienti mají strach ze sebe navzájem. Pouliční prodej drog totiž funguje tak, že mám něco pro sebe a polovinu toho, co mám, někomu prodám. Naředím třeba ‚perník‘ paralenem, použiju třeba kyselinu askorbovou neboli vitamín C. V oblasti, kde je hodně lidí, je menší riziko, že ten člověk, kterého jsem podvedl, mě napadne,“ vysvětluje adiktolog.

Třetím faktorem, který přitáhl uživatele tvrdých drog na Smíchov, je podle mnoha svědectví ordinace místního psychiatra, který ochotně předepisuje Subutex – lék užívaný při závislosti na opioidech – a jeho generika v nezvykle velké míře. Otevřeně o tom mluví terénní pracovníci i místní politici.

Substituční léčba, pokud se provádí správně, má podle odborníků svůj nezastupitelný význam. Zároveň ale někteří uživatelé tvrdí, že „skutečné drogy“, jako je heroin, nikdy nezkusili. Zato se stali poměrně rychle závislými právě na Subutexu. Mezi veřejností potom tato praxe budí dojem, že závislí dostávají drogy zdarma.

Subutex a jeho generické obdoby fungují jako svébytný artikl na černém trhu. Namísto jedné dávky heroinu za 2000 korun stačí uživatelům k utlumení abstinenčních příznaků pouhá čtvrtina prášku. Z druhé ruky ji mohou koupit za 60 korun.

Drogová scéna přitahuje pozornost místní veřejnosti, médií a pochopitelně také politiků. Novopečená starostka Radka Šimková, která letos v září vystřídala svého kolegu z Prahy 5 Sobě Jaroslava Pašmika, hned po usednutí do funkce oznámila, že městská část vytipovala několik kandidátů na pozice takzvaných interventů. Ti by měli pracovat podobným způsobem jako městská policie a dohlížet na drogově závislé.

Jenže jak starostka přiznává, spolupráce s městkou policií, která by tyto interventy měla platit, zatím vázne.

„Ozvalo se sedm kandidátů, my jsme ty kontakty předali na městskou policii. Někteří si to rozmysleli, takže k fyzickým testům šli pouze dva. A ti v nich neuspěli,“ popisuje starostka.

Městská část by podle starostky Šimkové mohla v příštích měsících požádat o grant, který by jí umožnil zaměstnat vlastní pracovníky, kteří by například uklízeli odpad po uživatelích drog. Případně by městská část mohla vypsat zakázku pro některou z neziskových organizací, která s tím má zkušenosti.

Jediným skutečným řešením je ale podle starostky to, o čem všichni politici mluví už dlouhé roky, ale žádný z nich nemá ochotu to realizovat – otevřít další služby pro uživatele návykových látek v ostatních městských částech.

Bezpečnost patří do gesce primátora Bohuslava Svobody, který si po zvolení do úřadu vzal na svoji zodpovědnost, poněkud překvapivě, také drogovou problematiku. Původně totiž drogy měly patřit do gesce radní pro sociální politiku, jíž je Svobodova kolegyně z ODS Alexandra Udženija.

Šimková doufá, že se jí podaří Svobodu přesvědčit, aby například nechal v rámci městské policie zpracovat mapu kriminality v Praze nebo aby se v ostatních městských částech otevřela centra podpory pro uživatele návykových látek.

„Svolám na konec listopadu kulatý stůl, fórum o bezpečnosti. Chci pozvat neziskové organizace, které působí v terénu, chci pozvat městskou policii, státní policii. A samozřejmě pana primátora a zodpovědné osoby z hlavního města Prahy. Hlavně chci pozvat naše občany, aby jim sdělili svoje zkušenosti. Interakce těch zodpovědných osob s občany, které ta záležitost trápí, je to nejsilnější, co na politiky působí,“ věří starostka.