Za Palacha! Čech popisuje nejtvrdší boje na Ukrajině

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Vyměnil jsem advokátský talár za maskáče. Nebo tužku za kalašnikov. Je to tak. Místo chození k soudu nebo do vazby za klienty, chodím do práce na frontu,“ popisuje nezvyklý kariérní posun urostlý pětačtyřicátník s armádní přezdívkou Fakel nebo-li Pochodeň.

„Jsem voják třetí útočné brigády, sloužím v batalionu bezpilotních systémů a operuju kamikadze drony,“ upřesňuje svou aktuální pracovní pozici.

Potkáváme se na dětském hřišti v centru Prahy. Dohlíží na syna, který si s ostatními dětmi hraje na pískovišti. Viditelně si užívá chvil, kdy jsou spolu. Z kapsy vytahuje svou vojenskou knížku a dokonce nechává nahlédnout do smlouvy, kterou uzavřel s ukrajinským ministerstvem obrany.

„Jednotka mě dočasně uvolnila, abych si doma vyřídil jisté soukromé věci. Pak se budu samozřejmě vracet,“ vysvětluje.

Fakel vystudoval právnickou fakultu, v roce 2009 složil advokátní zkoušky se specializací na trestní právo a pracoval v renomovaných advokátních kancelářích.

Zastupoval zajímavé klienty. Například lobbistu Marka Dalíka nebo někdejšího agenta BIS Jana Petržílka, který s exministrem Vítem Bártou čelil obvinění kvůli úniku odposlechů Romana Janouška a Pavla Béma.

K tomu se věnoval akrobatickému létaní. „Takže mi v životě adrenalin rozhodně nechyběl,“ uvádí. K armádě však měl blízko, v roce 2019 pokukoval po službě v aktivních zálohách, což mu prý zhatil covid.

Zlom v jeho životě nastal 24. února 2022, kdy začala plnohodnotná invaze ruských jednotek na Ukrajinu.

„Seděl jsem v kanceláři velkého korporátu, pro který jsem jako advokát pracoval, koukám do mobilu a sleduju vybuchující rakety v ukrajinských městech,“ popisuje tehdejší ráno.

„Přišlo mi to jako naprostá sviňárna přes čáru. Můj praděda zemřel po zranění na barikádách během Pražského povstání, část rodiny v osmašedesátém emigrovala do Švýcarska a já měl najednou pocit, že i já mám možnost něco udělat. Měl jsem vztek a invazi jsem vnímal velmi intimně a osobně,“ říká.

Ještě ten den napsal na ukrajinskou ambasádu, že by se chtěl přidat k jejich armádě. „Byl jsem však odmítnut, protože jsem neměl prokazatelnou bojovou zkušenost,“ vypráví.

Neodradilo ho to a myšlenka na aktivní účast v bojích ho nepřešla ani po několika měsících. V práci si vzal dovolenou a tajně odjel na Ukrajinu s partou Čechů, kteří prý měli zkušenost s cizineckou legií.

Tam poprvé poznal, co je to válka.

„Vzali mě na výjezd, já zůstal v autě a měl jsem hlídat. Oni zmizeli v lese. Měli nějakou práci s výbušninami. Trvalo jim to asi 30 až 40 minut a pak jsme se vraceli. Byly to ohromné dávky adrenalinu, něco, jako když jsem měl první akrobatický let bez instruktora,“ hovoří o svých pocitech.

Emoce a odpor proti okupantům byly tak silné, že se rozhodl na Ukrajinu opět vrátit. A měl už jasno kam: k jednotce Azov nebo do nově vznikající třetí samostatné útočné brigády, které bývalí zakladatelé Azovu velí. Tedy k těm, které plní ty nejnebezpečnější úkoly.

Aby prošel přijímačem, absolvoval několik kurzů doma i v zahraničí zaměřených na výcvik ozbrojených složek. Svůj záměr oznámil rodině, svým synům – je jim 11 a 17 let – a dvěma bývalým partnerkám.

„Sestra nevěřila, že odjedu a máma to překvapivě schvalovala. Dětem jsem řekl, že jedu na Ukrajinu pomáhat jako dobrovolník,“ popisuje.

Před odjezdem si koupil dvě české vlajky a napsal na ně: Za Palacha, za Zajíce a tisíce zavražděných. Nezapomeneme. Spolu proti zlu. Jsme pochodně.

Odtud jeho přezdívka Pochodeň.

Vlajky si nechal podepsat lidmi, kterých si váží: Václav Marhoul, Ondřej Vetchý, Eduard Stehlík, Dana Drábová, Radkin Honzák, Tomáš Halík nebo jeho bývalý šéf Mirek Jandečka. Větší vlajka visí na základně, menší nosí neustále s sebou. I na frontu.

Je to přesně rok – symbolicky na výročí okupace – kdy se v Kyjevě ohlásil na přijímači ke třetí samostatné útočné brigádě.

Tehdy tam prý bylo 18 cizinců. Američané, Britové, Australané, Finové nebo Litevci. Většinou profesionální vojáci nebo žoldáci s bojovou zkušeností. Přijeli kvůli penězům, dobrodružství nebo, jak Fakel uvádí, protože to pro ně byla osobní válka.

Jako pro něj.

„Narazil jsem na dvoumetrového chlapa s přezdívkou, i národností, Švéd, který bojoval v Azovstalu. Několik měsíců byl v ruském zajetí a teď dělá výcvikového instruktora pro cizince. Nejvíc fér chlap, kterého jsem poznal,“ popisuje.

Přijímač prý nebyla žádná slast, ale chtěl uspět.

„Drilování technik, nácvik boje v uzavřených prostorech, evakuace, práce s pracovními pomůckami, základní medicína, intenzivní výuka ukrajinštiny a hodně času se tam trávilo nácvikem kopání zákopů,“ vyjmenovává.

Zvlášť jeden moment si vybaví.

„Stojím tam s tím Švédem, on mi vysvětluje strategii stavby zákopů, proč nejsou v pravých úhlech, jak se staví palební posty a pak rozpaží a říká: tady je tvůj úsek, tady budeš pracovat a jen se modli, aby ten vedle tebe k tomu přistupoval stejně zodpovědně jako ty. Jinak na frontě zemřeš,“ vzpomíná.

„Mně se do paměti strašně zaryla ta věta: tady budeš pracovat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že toto je moje nová práce,“ říká s úsměvem.

Po půldruhém měsíci výcviku podepsal s ukrajinskou armádou tříletou smlouvu. Základní měsíční plat zhruba 37 tisíc hřiven (20 tisíc korun) a k tomu příplatky za pobyt v bojové zóně, což může činit až 140 tisíc hřiven (80 tisíc korun).

„Zpočátku to bylo hodně o kopání v nulové zóně. Postupuješ a rozšiřuješ zákopy. Je to hodně o držku, ale je to loterie. Žádný sebelepší výcvik ani zkušenost tě nezachrání před ruskou artilérií,“ popisuje.

Mnoho cizinců prý tehdy odešlo, protože si válku představovali poněkud jinak.

Později velitelé využili advokátových znalostí a zkušeností z létání a přesunuli ho do batalionu bezpilotních systémů, kde operuje kamikadze drony. Tam si zažil také nejhorší moment, kdy nešlo jen o loterii, ale šel smrti téměř naproti.

„Byl březen, bojová zóna, oblast Svatové, zhruba pět kilometrů od linie dotyku. Rozvědce se blízko naší pozice ztratila lalaika – ukrajinský průzkumný dron – a požádali nás, abychom pro ni došli. Dostali jsme souřadnice. Všude kolem otevřený prostor: pole a lány. Hrozně nebezpečné místo mimo provizorní stanoviště bunkru. Na území nikoho.“ popisuje onen den.

Přijmout dobrovolný úkol neodmítnul. Ač by prý mohl.

Vybaven spektrálním analyzátorem, který na základě elektrického signálu v konkrétní frekvenci odhaluje přítomnost dronů, vyrazil s kolegou pro ztracený dron v hodnotě zhruba tří milionů korun.

„Najednou krabička hlásí týtýtýtý. Já nesl ten náš ztracený dron, takže jsem nemohl použít zbraň proti dronu, který se k nám blížil. Běžel jsem a zvažoval, jestli mám odhodit dron, nebo ne. Furt jsem si říkal, to fakt nedám, hlavně ať mě netrefí. Nejvíc jsem se bál, že na mě budou pálit naši, protože jsem se vracel směrem k našim okopům,“ vypráví.

Nakonec to dopadlo dobře.

A on se zařekl, že na tak sebevražedné akce už příště nepůjde. Nestojí mu to za to. Dodnes vidí strach v očích parťáka. Stejný strach, který měl bezpochyby i on.

„Strach zůstává v očích hodně dlouho. Něco to ve mně zanechalo, tak daleko od našich pozic bych už nešel,“ uvádí. Jako operátor kamikadze dronů se pohybuje od jednoho do deseti kilometrů od místa vzletu.

„Na rozdíl od kvadrokopter, já cíl nevybírám. Zadání dostávám od rozvědky. Mohu pouze vybrat náhradní cíl. Západní dron s hlavicí přijde zhruba na 30 až 40 tisíc euro, ukrajinské, které testujeme, jsou výrazně levnější,“ hovoří o svém „pracovním nástroji.“

Ptám se ho, jak vidí svou budoucnost. Jestli ještě třeba někdy oblékne talár. Večer posílá fotografii – kterou vidíte v úvodu článku –, a píše k ní toto:

„Žiju přítomným okamžikem. Víc než kdy předtím. Teď si užívám dětí a milované ženy, která je mi největší oporou. A když tu nejsem, je to pro ni těžké. Jak zpívá v jedné písni Daniel Landa ‚fronta zpátky láká, domov pro vojáka‘.“