Článek
Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.
Nejdřív se rypadlo zakousne do střechy baráku. Zní skřípot a praskání. Štít se začne hroutit. Pak chvíli nic. Další skřípání, tašky padají na zem, dům se nahne, celé horní patro se sesune do říčního koryta, překulí se a otočí střechou vzhůru. Všechno zahalí prach. Za dvacet vteřin se rozptýlí a z rodinného domu v obci Vápenná v okrese Jeseník zůstane jen hromada suti. Pásový bagr pokračuje v demolici.
Celé to sleduje devětapadesátiletý majitel domu Ivan Marunjak, jeho sestra Irena a bratr se ženou Alenou. „Nevím, co si o tom mám myslet. Stalo se, stalo,“ utrousí Ivan. Není mu do řeči.
Šestašedesátiletá Irena těsně před pádem domu odvrátí hlavu. Kouká do nyní už klidné říčky Vidnávky. V očích má slzy a v prstech se jí klepe cigareta. Neříká nic. Druhý bratr jen pokrčí rameny. „Co naděláme,“ a obejme obě ženy.
Demolice musí být co nejdřív
V obci Vápenná mezi Jeseníkem a Javorníkem rozvodněná Vidnávka způsobila obrovské škody. Naštěstí jen na majetku. Zhruba dvanáct set obyvatel bylo tři dny zcela odříznuto od okolního světa. Pomoc jim shazovali vrtulníkem. Hasiči se statiky ve Vápenném následně nastříkali na čtyři domy oranžové křížky. Znamená to, že jsou určené k demolici.
Ivana Marunjaka jsem potkal den před demolicí. Velitel hasičů ho informoval, jak to bude probíhat. Ivan ho požádal, jestli by si mohl vzít něco zevnitř, dům totiž opouštěl narychlo.
„Do toho baráku se vůbec nedá jít. My nevíme, co to udělá, když se toho jen dotkneme. Ta statika je tak narušená, že se bojíme, aby to nespadlo samo od sebe třeba teď,“ vysvětluje nekompromisně, ale empaticky velitel zásahu.
„Spíš se divíme, že ten dům vůbec stojí. Demolici musíme udělat co nejdřív, má to ohrožující charakter, kdyby se tam náhodou někdo z druhé strany motal,“ říká a diriguje hasiče, kde pořezat ořešák kvůli vjezdu pásového bagru, jak zajistit násyp pro tatrovku odklízející sutiny, nebo odkud asi začít strhávat rodinný dům.
Nahoře to začíná praskat
Ivan se vyučil automechanikem, ale přes třicet let jezdí jako profesionální řidič s tatrovkou. Šéf firmy, u níž aktuálně pracuje na stavbě dálnice z Přerova do Otrokovic, mu dal volno. Do práce se ale už těší. „Už mi to všechno kolem baráku leze na mozek,“ odpovídá na otázku, jak se se ztrátou domu, kde od narození žil, vyrovnává.
Pak začne vyprávět.
„Já mám pokoj nahoře v patře. Teda měl jsem,“ opravuje se a ukazuje prstem vzhůru. Ono nedělní ráno se probudil kolem osmé hodiny. Vykoukl ze střešního okýnka a voda z řeky už vytékala z koryta a tekla na sousedovic silnici.
„Říkám, to už je drsné, ale furt dobré, protože pod naším barákem byl ještě pozemek a zídka s plotem,“ popisuje, co se mu honilo hlavou.
Oblékl se, udělal hygienu a sešel se nasnídat. Jeho třiaosmdesátiletá mamka už dole připravovala oběd. „To jsem viděl, že u sousedů se už voda zvedá a olizuje jejich barák. U nás byla ale stále pod zídkou, takže dobré. Vylezl jsem zpět do patra připravit si nějaké věci, kdyby náhodou. Prášky, oblečení, dokumenty… A najednou cítím, že to nahoře nějak začíná praskat,“ říká.
Urychleně tedy slezl dolů k mamce.
„Otevřu dveře do obýváku a vidím, že celá zeď normálně zmizela. Spadla do vody. Nebyla tam. Říkám mámě, ať posbírá ty nejnutnější věci a jdeme. Byla ale v šoku a jak vařila ten oběd, tak sebrala pánvičku s masem, rýži, polívku a odnášela to ven na zahradu. Brala všechno, co jí přišlo pod ruku,“ vypráví.
Ivan ji vyvedl z baráku a zamířili do nedaleké školy.
„Když jsme tam vešli, tak na nás divně koukali a ptali se, kde jsme se tam vzali? Říkám, že nám padá barák. Všichni se divili, protože ze strany silnice dům vypadá úplně normálně,“ popisuje Ivan.
Jak to vnímala jeho maminka, mi převypráví Ivanova sestra Irena.
„Že prý to bylo naráz. Voda začala mlátit do oken a najednou začaly padat stěny. Brácha byl nahoře, seběhl dolů, mamku našel v šoku, a tak ji odtáhl ven,“ popisuje ve zkratce. Maminka si stihla vzít pouze peněženku a mobil bez nabíječky. Teď je u Ireniny dcery v Žamberku. Jak vypadá jejich dům, neví.
„Chtěla přijet s bráchou, ale říkali jsme, ať radši nejezdí. Mně stačí jen to, co vidím teď. U mojí dcery je jí fajn, přijede, až to bude srovnané se zemí,“ předestírá Ivana, která měla v patře už od dětství svůj pokojíček.
Úprk deset minut po dvanácté
Ivan s úsměvem říká, že si holé životy zachránili v uvozovkách deset minut po dvanácté. Už bez úsměvu ale vyjmenovává škody, které jim povodeň způsobila. Před pár měsíci spodní část domu zrekonstruoval.
„Víte, kolik jsem do toho narval peněz? Topení 250 tisíc, nová plastová okna a střešní okna 300 tisíc, nová podlaha, nová chodba, nový obývák, gauč za 25 tisíc přivezli před třemi týdny, prosklené dveře, dvě nové televize, satelit…,“ vypočítává. Okna prý ještě splácí.
V troskách zůstaly veškeré jeho osobní dokumenty nebo sbírka plastových letadýlek z druhé světové války. Pojištěný prý naštěstí byl.
„Je tam plnění 4,5 milionu za dům a 600 tisíc na domácnost. Sice říkali, že by to mělo být v plné výši, ale já pojišťovnám nevěřím. Uvidíme. Nechám se příjemně překvapit. Zatím čekám na to, jak se to vyhodnotí a slíbili poslat nějakou zálohu,“ dodává.
Co bude dál? Zatím bydlí u sestry a ještě neví. Synovec mu vyhlídnul baráček kousek odsud, ale není si jím jistý. Samozřejmě zvažuje, co se stávajícím pozemkem. Postavit tu nový dům, kde by opět s mámou žil? Ale vejde se tam vůbec, když 40 metrů čtverečních půdy mu, jak říká, „sežrala voda“ a je tam jen prázdné koryto?
„Samé otázky,“ říká Ivan a krčí rameny. Musí to promyslet.
Seznam Zprávy budou život Ivana Marunjaka a jeho rodiny sledovat i po povodni.