Každému druhému úmrtí na hřišti šlo předejít, říká sportovní lékař

„Dětem, které se věnují sportu rekreačně párkrát týdně, stačí zpravidla zdravotní prohlídka u jejich pediatra. Jakmile ale tréninky naberou na intenzitě, je na místě vyhledat specialistu,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy předseda České společnosti tělovýchovného lékařství Martin Matoulek.

Prohlídky podle něj mají předejít zejména vadám srdce, které jsou spojeny s tzv. náhlým úmrtím. „Asi bych si vymýšlel, kdybych měl říct přesné číslo, ale určitě minimálně polovině se zabránit dá,“ řekl.

Úroveň potřebné zdravotní prohlídky je daná vyhláškou, ne všechny sportovní kluby či svazy však na její dodržování dbají.

Se začátkem nového školního roku se řada dětí vrátí k pravidelným sportovním aktivitám. V jakém případě by měli rodiče zvážit nějakou speciální zdravotní prohlídku?

O tom věku rozhoduje primárně svaz sportu, kterému se chce dítě věnovat. Mimo to pak zákon, který určuje, kdo má mít prohlídku od sportovního lékaře, resp. tělovýchovného, kdo od praktika nebo pediatra. Každý svaz by si tak sám měl nastavit, od kdy bude prohlídky od tělovýchovného lékaře požadovat.

A v praxi je to jak? Kdy by děti ideálně měly prohlídku absolvovat?

Pokud dítě už je v rekreačním sportu, tedy má třeba dvakrát až třikrát týdně trénink, případně o víkendu i zápas, tak by skoro jistě měla stačit prohlídka u pediatra, kterého dítě zná a ke kterému chodí na pravidelné preventivní prohlídky. Pokud to dítě hraje třeba za dvě družstva, má tzv. postaršení, je šikovné, mělo by projít už tělovýchovnou prohlídkou se zátěžovým testem a zhodnocením schopností pro tzv. střídavý start.

Jak prohlídka u tělovýchovného lékaře probíhá?

Každý lékař má trochu jiné postupy, ale základ je stejný. Obecně platí, že u dětí potřebuje výpis dokumentace od pediatra. Zároveň by děti měly přijít s rodiči, protože informace od dětí nemusejí být přesné.

Lékař udělá vyšetření hybného systému, klidové EKG a eventuálně zátěžový test s monitorováním EKG a krevního tlaku. Lze tak odhalit vady srdce. Ty jsou ale velmi vzácné, takže se ve světě zátěžové testy všem sportovcům nedělají a přistupuje se k nim až u těch vrcholových sportovců.

Vývoj dětí je velmi rychlý a jejich tělo se mění mnohem rychleji než u dospělých. Jak často by tedy měly být kontrolovány?

Podle zákona je to jednou za rok. Platnost těch vyšetření je většinou nastavena na 365 dní. Zvláště hybný systém by měl být ale pravidelně kontrolována v rámci preventivních prohlídek.

Může rodič nějakým způsobem na dítěti poznat rizikové příznaky, ačkoliv třeba před půl rokem na prohlídce bylo?

Problémové je například chování, kdy je dítě velmi často unavené, dochází třeba ke kolapsovým stavům a podobně. Velmi často ale děti samy poznají, že se něco děje, takže není úplně nutné aktivně na dítěti vyhledávat nějaké problematické znaky. Spoustu věcí, které se stanou, však ani podrobná prohlídka nemusí odkrýt. Je iluzorní si myslet, že kdyby všechny děti prošly prohlídkou, předejdeme všem náhlým smrtím v sportu.

A dá se říct kolika případům se asi předejít dá?

Asi bych si vymýšlel, kdybych měl říct přesné číslo, ale určitě minimálně polovině se zabránit dá. Na druhou stranu i v českém prostředí jsou případy, kdy byl sportovci vrcholový sport zakázán, ale dotyčný si razítko našel někde jinde a dopadlo to špatně. Jsou onemocnění, která vylučují vrcholový sport do budoucna, a pro mladé sportovce je někdy složité to akceptovat.

Nestali se tedy z tělovýchovných lékařů, při vší úctě, takoví „razítkovači“?

To říkáte úplně přesně. Jsme bohužel velmi často považováni za ty, kteří dávají razítka, což je hluboký omyl. Je to samozřejmě vyžadováno, ale primárně bychom měli dělat nejen preventivní péči pro sportovce, ale především léčebnou péči. A toto je něco navíc. Pediatři ale prohlídky, tedy potvrzení o způsobilosti, často dělat také nechtějí, takže jsou tělovýchovní lékaři odsouzeni k tomu brát nad míru velké množství pacientů, kteří by ani tělovýchovného lékaře zatím nepotřebovali.

Lékařů je obecně nedostatek, je tohle problém i ve vašem oboru?

Nás je nedostatek i z toho důvodu, že každý máme další obor, který nás živí. V okamžiku, kdy nemáme smluvní zajištění s pojišťovnami, nás samoplátci nezvládnou zaplatit. Proto se všichni živíme lukrativnějšími obory, kterými uživíme své náklady. Nepochybně by nás ale mělo být více. Problém je, že všichni čekají, že prohlídka by měla stát sedm nebo osm set korun, ale když si spočítáte práci lékaře, sestry a dalšího vybavení, tak ty ceny takto nízké být prostě nemohou.

A dávalo by smysl přenést třeba nějaké kompetence na praktiky?

Dávalo by smysl, kdyby pojišťovny uzavřely smlouvy v každém okrese alespoň s jedním tělovýchovným lékařem. Jemu pak můžete nabídnout, aby si otevřel svou tělovýchovnou ordinaci, ale neotvíral si ji pouze kvůli tomu, aby dával razítka.

Když se podíváme na sportovní asociace, které si nastavují podmínky pro své sportovce, vyžadují od nich prohlídky dostatečně?

Je to různé. Každý svaz by měl mít svou zdravotní nebo lékařskou komisi, která by měla mít směrnici upravující vyžadování sportovních prohlídek. Má to tak ale zhruba polovina.

Takže ta druhá polovina, která to nevyžaduje, má problém?

To je problém asi jejich. Podle zákona by to vyžadovat měly.

Z pohledu malých sportovců to ale může způsobit neštěstí…

Kde není žalobce, není soudce. Je samozřejmě velký problém, že by děti měly mít vyšetření hybného systému bez ohledu na to, jak velkou zátěž podstupují. V drtivé většině by ty prohlídky ale neměly odhalit jen riziko náhlé smrti, která je samozřejmě mediálně zajímavá, ale včas odhalit problémy v hybném systému a nastavit pohybový režim tak, aby nedocházelo k prohlubování problému. Děti se totiž příliš brzy specializují, dochází k jednostrannému přetížení a to bychom měli při vyšetření vidět a upozornit na to.