Špindlerův Mlýn pod náporem: kilometrové kolony a vyšroubované ceny

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vyjíždíme z Prahy v neděli v šest hodin ráno a doufáme, že ve Špindlerově Mlýně ulovíme místo na parkovišti. Sobotní zprávy mě vyděsily - kilometrové fronty, přecpaná parkoviště. Uf.

Při našem příjezdu ale žádné kolony. Dobré znamení. V 8:30 na místě. Parkování u vleků zdarma.

Hlídače na parkovišti v oranžové vestě se ptám, jak to vypadá. Dnešek bude očividně klidnější, odpovídá. „V 8:30 je už většinou plno. Někdy i dřív,“ pokračuje.

Ano, vleky nabírají první lyžaře v 8:30.

Vedle nás si z rakve bere lyže Piotr z města Koszalin na úplném severu Polska. „Je to nejlepší lyžařský resort, který je blízko Polsku. Dobré sjezdovky, hotely, restaurace,“ říká. Na ceny si nestěžuje, nejsou pro něj nijak vysoké. Chválí i kvalitu sjezdovek a služeb.

Podle poznávacích značek jsou právě Poláci jedněmi z nejčastějších zahraničních turistů na českých horách. Soupeří s Němci, poté s Nizozemci. Potvrzuje to i Petr Slavíček, který už 11 let učí lyžování a snowboardování právě ve Špindlerově Mlýně. Posteskne si, že za celou tu dobu se toho co do kvality areálu příliš nezměnilo. „Pro zkušenější lyžaře úplně nemá smysl sem jezdit,“ přiznává.

Vedle něj stojící Tobias z Frankfurtu tu je podruhé. Středisko se mu líbí, ale je tu hodně lidí, říká. „Když jsem chtěl na večeři, tak jsme nemohli najít stůl,“ říká. Ceny? „Ty jsou tak nějak v pohodě,“ odpovídá. Směji se, od Němce z Frankfurtu bych čekal spíš přídavné jméno „levný“. Krkonoše srovnává s Alpami. „Je pravda, že lepší poměr kvality a ceny asi najdete v Alpách,“ říká.

Další návštěvníci Jakub a Tomáš, oba studenti, si pochvalují sjezdovky. Trochu je ale zarazilo, že Kofola je skoro stejně drahá jako pivo. „Klobásu za 180 korun, to jsme nečekali,“ smějí se a jdou lyžovat.

Následuji je se snowboardem k lanovce. Ještě předtím mě ale upoutá slovenský pár v bistru hned vedle nástupní stanice. Tibor mi říká, že si šli dát stranou „snídani po česku“, aby je nikdo neviděl. „A hned novinář,“ směje se. Před sebou má pivo a panáka „jégra“. Špindlerův Mlýn srovnávají s Tatrami a nemají co vytknout.

Na ceduli jsou k dispozici čtyři menu. Vždy s nápojem. Hamburger, smažený sýr a hranolky za 299 korun. Boloňské špagety nebo kebab za 240 korun. Denní menu s polévkou tu ale je za 200 korun - nic levnějšího v okolí nenajdete.

Recenze se rozchází. S jednou hvězdičkou: „Jídlo je diskutabilní.“ S pěti: „Koukali jsme do kuchyně a viděli, jak kuchař obaluje pravý kus sýra.“ Rozuzlení přenechám těm, kteří přijdou po mně, a jdu pro skipas.

Nejvýhodnější je koupě online. Jeden den vyjde v rozmezí 900 až 1300 korun. Cena šestidenní permice se v lednu a únoru pohybuje od 5300 až po 7200. Na místě pak člověk zaplatí 1700 za jednodenní a 9130 za šestidenní.

Zatímco v úterý 4. února stojí jednodenní skipas 1090 korun, v sobotu 8. února je za 870. Na důvody se ptám na infolince. Ceny se řídí hlavně tím, jaká je poptávka a kolik je prodaných lístků. Případně podle předpovědi počasí.

Ještě než si stoupnu do desetiminutové fronty na čtyřsedačku bez krytu z roku 1994, vyptávám se vlekaře Romana. Letošní sezonu si pochvaluje, protože od Vánoc nepršelo. „Před 20 lety se začínalo v půlce listopadu,“ odpovídá na otázku, jak pozoruje vliv globálního oteplování. Náročné jsou také výkyvy, kvůli kterým sníh pořádně nevydrží.

Jinak se tu toho prý tolik nemění. Když je nával, čeká se na vlek i 20 minut. Dřív to ale podle něj bývalo ještě horší, fronta mohla být klidně půlhodinová.

Nahoře na Medvědíně rychle zaběhnu do restaurace. Presso za 80 korun, hovězí guláš za 310. Kofola do čtyřky za 79, pivo za 89. Už v 10 hodin se prodírám davem lidí, který proudí do podniku nebo z něj. „Celý den to je úplný hell, nezastavíme se,“ říká mi rychle provozní Stanislav Paulů. Za chvíli budou nabízet obědy. Na to, aby si sedli, čekají lidé klidně i 20 minut, řekne mi a odběhne.

Poté se vydávám na svah. Sníh docela drží, ale i takhle ráno je už docela povolený. I když mi všichni říkají, že podmínky jsou zrovna dneska ideální, ledové plotny s nahrnutým umělým sněhem mě úplně nepřesvědčily. Ale asi jsem zmlsaný, říkám si.

Zastavuji se ještě na horské chatě zhruba uprostřed svahu. Také provozní Alois Doubravský si letošní sezonu pochvaluje. Nejvíc jej trápí výkyvy teplot, kvůli kterým jsou sjezdovky těžko sjízdné. Méně lidí pak znamená nižší výnosy, kvůli čemuž má problém zaplatit šest lidí, kteří okolo chaty kmitají.

Ceny jídla jsou plus minus obdobné. Nápoje o trochu levnější. Právě na vysoké ceny míří častá kritika i články médií à la „smažák za 300, hrůza“. Tak se ho na to rovnou ptám.

„To nechám na lidech. Víte, jsme národ, který bude pořád brečet. Ceny jsou všude vysoké, provozy jsou drahé. Máme na vydělání režií a zisku jen asi 100 dnů, takže musí být vyšší,“ odpovídá provozní Alois Doubravský. Dodává, že do své horské chaty dává srdce a provozním je, protože má rád hory. Ne pro peníze.

Sjíždím k úpatí hory, sundavám prkno a vydávám se zpátky k autu. Už několikrát mě zarazily cedulky „pouze hotovost“. Různě se poptávám, proč tomu tak je. V restauracích jinak lidé nedávají dýška, tvrdí mi. Nebo je zbytečně složité dohadovat s bankou terminál jen na několik měsíců. „Stejně s sebou mají všichni hotovost,“ zaznívá.

Hned vedle parkoviště je s dřevěnou fasádou „malér“ Špindlerova Mlýna, jak o tom mluví zdejší starosta Martin Jandura. Mizí hotely, místo nich vyrůstají apartmánové domy. Majetnější vlastníci si sem přijedou čas od času zalyžovat, ale povětšinou zejí byty prázdnotou. Obdoba chaty ale pro obec znamená už zmíněnou ztrátu financí.

„Přicházíme o lázeňské poplatky, dostáváme z nich akorát dárek do čističky. Jako starosta preferuji, aby se ve Špindlu točila klientela, aby lidé jezdili pravidelně, přespávali. Standardem je, že hotel se snaží mít naplněnou kapacitu z nějakých 90 až 95 %, což v apartmánech není. Tam lidé jezdí v podstatě jako na chatu,“ říká starosta Jandura.

Přitom v rakouských nebo italských údolích Alp často zůstávají místní farmáři, kteří si apartmány přivydělávají. Stále tak lokalitu udržují a ta díky tomu nepůsobí jako vysídlené turistické letovisko. Je to logické - míst pro lyžování je více, nejsou tak exponované.

Špindlerův Mlýn je oproti tomu sladkým lákadlem pro kapitál a „velké kluky“ byznysu, jak je v loňském rozhovoru nazval starosta Jandura. Mimochodem, snažil jsem se, ale na někoho místního se mi nepodařilo narazit.

Jedním z příkladů je apartmánový dům místo původního hotelu Barbora. Vlivný finančník Marek Dospiva (spoluvlastník Penty) ve městě postavil luxusní stavbu, která ale neodpovídala původně schválenému návrhu.

„Stává se nám, že investor koupí hotel. Začne stavět hotel apartmánového typu, aby to těsně před dokončením otočil na změnu před dokončením a udělal z toho apartmánový dům,“ řekl tehdy Jandura. Byty pak s pěkným ziskem rozprodají.

Někteří majitelé je kupují „na investici“ a pronajímají je dál. Starosta Jandura k tomu říká, že tuto formu preferuje, protože z toho Špindlerův Mlýn má příjem.

Hledám, kolik na týden stojí zhruba 70metrový apartmán v „českém Aspenu“ (jak Špindlerově Mlýnu ráda přezdívají média) hned vedle sjezdovky. „Pohodlné spaní pro dvě dospělé osoby a dvě děti“ vyjde za týden, bez jídla, na 28 tisíc korun. Podobná cena - okolo 30 tisíc za týden - je u jiných apartmánů hned u sjezdovky.

O něco lépe pak vychází hotely. Kousek od vleku nám v hotelu říkají, že cena je pohyblivá. Ale teď zrovna pokoj pro dva dospělé a dvě děti vyjde na 3700. Za noc. Takže nějakých 26 tisíc za sedm nocí i se snídaní. Teď, rok dopředu, se ale dají najít i apartmány pro čtyřčlennou rodinu i za 20 tisíc.

Přesouváme se do centra obce. Okolo oběda tu projde pár lidí. Začíná sněžit. Z reproduktorů hrají zahraniční šlágry 80. let. Ceny jídla jsou podobné jako na svahu. Třeba noky s kuřecím masem za 295 korun.

Občas okolo projede auto směr skiareál Svatý Petr. Na silnici vedoucí do kopce leží vrstva sněhu. Před stoupáním velmi viditelně svítí cedule upozorňující, že jsou potřeba řetězy. Z deseti aut je má jedno.

V pátek přitom takhle klouzala auta ve Špindlerově Mlýnu v ulici Lipová:

O kousek dál v informačním centru nacházím za pultem Johanku. Mladá slečna mi vypráví, jak to vypadá, když je skutečný nával. V tu chvíli ale zazvoní telefon. Omlouvá se a odbíhá. Poslouchá a pak anglicky odpovídá, že s nastartováním auta bohužel nepomohou, kabely nemají a diktuje číslo na městskou policii.

Do obce s tisícovkou stálých obyvatel se v nejexponovanějších dnech nahrne až dvacetinásobek. Třeba mezi svátky stála na příjezdu k parkovištím asi pětikilometrová kolona aut. Lidé tam čekali až hodinu a půl.

„Volali nám naštvaní lidé s permicí, protože je policie nepustila dál,“ říká Johanka. Kapacita Špindlerova Mlýna je už několik let minimálně na hraně. Dočasné zvýšení obyvatel z tisíce na dvacet znamená extrémní zátěž pro čistírnu odpadních vod, pro policii, zkrátka pro všechny obecní služby. „To se tady pak nedají sehnat ani rohlíky,“ doplňuje Johanka.

Za hustého sněžení odjíždíme. Od přeplněných parkovišť, aquaparku i stánku s trdelníky. Přemýšlím, že jsem byl na Špindlerův Mlýn asi zbytečně přísný. Ceny jsou vysoké, ale kde ve finále po krizích a rekordní inflaci nejsou. Skipasy se s předstihem dají koupit i levně. Dá se také vyhnout těm největším návalům, pokud lidé na hory nevyrazí mezi svátky ve chvíli, kdy je inverze.