Špatná zpráva nejen pro Babiše. Česká sídliště se mění v domov střední třídy

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Za střed Jižního Města lze označit několik hektarů prázdného prostoru, který se táhne od stanice metra Háje až ke knihovně Opatov. V klidné večerní atmosféře se proti nebi rýsují siluety dvanáctipatrových řadových paneláků spolu s několika obytnými věžemi o výšce až 25 pater, které jsou jakoby náhodně rozházeny po okolí.

„Říkáme tomu Radniční náměstí,“ připomíná zdejší místostarostka Zuzana Böhmová plány, postavit v centru volného prostoru reprezentativní budovu, na kterou ovšem sotva budou někdy peníze.

Největší pražské sídliště naplňovalo v uplynulých deseti letech definici slavného německého sociologa Steffena Maua, podle níž lidé z paneláků nejčastěji podléhají populismu, a také proto zde z celé Prahy dostávali nejvíc hlasů „lidoví“ kandidáti Miloš Zeman, Andrej Babiš a jejich spojenci.

V anonymních výškových budovách žije hodně osamělých existencí, které mohou své bytí na panelové výspě chápat jako doklad životního selhání. Právě tato společnost nespokojenců, která se vytvořila na sídlištích po celém Česku, pak nejsnáze uvěří přehnaným slibům populárních lídrů, kteří se na ně cíleně zaměřují.

Výsledky posledních prezidentských voleb však předvedly, že Mauova definice přestává platit. Konkrétně Jižní Město Babiše nepodrželo a nestalo se jeho pevností jako okrsky na odlehlém venkově nebo v ghettech severních Čech. Expremiér tu nepřesvědčil ani třetinu voličů a pád podpory ve srovnání s hlasy pro jeho předchůdce Zemana byl stejný jako v průměrném pražském obvodě.

Z pohledu místostarostky Böhmové se konečně prokázalo, že namísto Zemanových „dolních deseti milionů“ sídlišti dominují jiné vrstvy, když vedle majetné střední třídy přibývá vysokoškolských studentů, které sem lákají na pražské poměry příznivé ceny pronájmů.

Městská knihovna Opatov byla před čtyřiceti lety umístěna do standardní, prosklenné železobetonové kostky, v největším z jejích sálů se scházejí desítky místních na prezentaci knihy „Jižák“. Autor Jan Lukavec se hned ze začátku omlouvá, že se názvem nechtěl dotknout té části místních, která trvá na tom, že bydlí na „Jižňáku“. Jen se opřel o název legendárního hitu místního barda Lesíka Hajdovského (mladším známý možná spíše v remaku PSH).

„Chtěl jsem zachytit něco tak prchavého, jako je spiritualita,“ vysvětluje spisovatel účel knihy, která připomíná, jak rozporné reakce vyvolává Jižní Město u tvůrců všech generací.

V žádném případě to však neznamená, že prostor sídliště jednohlasně odsoudili. Rodák z místní části Chodov Miroslav Švandrlík skutečně používal obrat „ohavné Jižní Město“ a zdejší básnířka Riedlbauchová o sídlišti skutečně nenapsala ani řádek, jako kdyby chtěla to město „básnicky vymazat“.

Naopak britský novinář David Vaughan prohlásil, že Jižní Město „je vlastně krásné jako Stonehenge“ a architekt David Vávra v této souvislosti prohlásil, že „čistý šedivý panelák vyjadřuje jistu esenci domu, má svou sílu“.

V zásadě nepanují spory, že rozlehlá panelová sídliště, která nové demokracie na středovýchodě Evropy zdědily po socialismu, představují zásadní sociální problém. Již citovaný sociolog Mau viděl hlavní potíž v postupném úpadku, který na sídlištích nastal po ekonomickém převratu.

„Jejich cesta vedla od výstavby vzorového sídliště na zelené louce přes ztrátu atraktivity a útěk části obyvatel až k vytvoření šedivé směsi normálního života, znevýhodnění a přestárlé populace,“ shrnuje sociolog vývoj obvyklého východoněmeckého sídliště v knize nazvané podle jednoho z nich – „Lütten Klein“.

Přitom popsal, jak vznikají dělící linie mezi marginalizovanými lidmi z panelových periferií a úspěšnou populací bohatších čtvrtí v centru nebo v satelitech. Tyto dělící čáry se pak přenášejí i dovnitř sídliště, kde v části populace roste rozhořčení a nespokojenost.

Podle zástupců zdejší radnice se ovšem Jižní Město dokázalo naprogramovanému úpadku relativně dlouho bránit. „Jižní Město bylo osídleno v letech 1974–1978 lidmi z obchodu, policie a obecně ze státních služeb,“ vypočítává radní Josef Kocourek, který má na starosti bydlení.

Naopak jen omezeně byly jihoměstské byty přidělovány lidem s dělnickou profesí, minimum bylo přespolních. Od začátku zde tedy žili lidé, kteří byli něčím jako socialistickou střední třídou a navíc se cítili jako Pražáci. „Všichni tehdy byli chataři. Někteří se pak odstěhovali do svých chalup například v Černošicích a nechali byty svým dětem,“ popisuje radní, že těžko mluvit u místní populace o znevýhodnění a marginalizaci, když část z nich vlastní nemovitost v nejbohatší z předměstských lokalit.

Navíc bylo Jižní Město skoro od svého vzniku spojeno s centrem Prahy podzemní dráhou. „Pořád jsme byli součástí velkého města, které se dokáže populistům bránit nejlépe,“ shrnuje místostarostka Böhmová.

Nepřehlednost sídlištního terénu, anonymní prostory v panelových domech, nedostatek služeb i nespokojenost s novým režimem přesto vedly k tomu, že od krizového roku 2013 začali zdejší věřit radikálním politikům typu Zemana a Babiše o poznání víc než v jiných městských částech. „Druhá společnost“ znevýhodněných vznikla, přesto jedna okolnost zabránila, aby převládla na celém sídlišti, a jak svědčí výsledky letošních prezidentských voleb, dělící čáry mezitím aspoň na první pohled zmizely.

Důvodem byly nové investice, které nechaly na katastru Jižního Města vyrůst jediné waldorfské lyceum v Praze i elitní soukromé gymnázium GEVO, vedle nich supermoderní kancelářskou čtvrť The Park. „Každý den do ní proudí průvody cizinců,“ popisuje radní Kocourek proces, jak se část Jižního Města mění na multikulturní oblast. Dostupnost služeb zlepšilo obchodní centrum Westfield Chodov, na sídlišti vyrostly dvě velké sportovní haly a kulturní centra.

Smýšlení jihoměstských obyvatel se však v několika posledních letech obrátilo z jiného důvodu. Jako jinde v Praze se 95 procent zdejších bytů prodalo nájemníkům. Většina z nich byla dost zámožná, aby se mohla pustit do nákladných rekonstrukcí a tyto investice se zúročily zvláště od roku 2019, kdy začaly ceny bytů strmě růst. Zuzana Böhmová popisuje příběh sousedky, která si po rozvodu koupila ve zdejším paneláku byt za dva miliony korun. „Teď má hodnotu 6 až 7 milionů, stejně jako rodinný domek za Prahou, který si nechal bývalý manžel,“ vypočítává místostarostka.

Radní Kocourek hledá na internetu nejnižší realitní nabídku a nakonec s překvapením odhalí byt v Tererově ulici o velikosti 63 metrů čtverečních za 5,1 milionu. „To je ale možné jen díky tomu, že byt neprošel rekonstrukcí,“ hodnotí radní. Za nejdražší označuje nabídku luxusního bytu ve Výstavní ulici, u které developer slibuje, že půjde splácet hypotékou ve výši 60 tisíc korun měsíčně.

Lidé, kteří vlastní a udržují na Jižním Městě tak cenný majetek, si přirozeně osvojí chování střední třídy.

Také německý sociolog Mau připouští, že úspěšné investice do služeb a oprav mohou sídlištím pomoci a skrýt dělící čáry, kterým říká „fraktury“. Skutečně tím myslí metaforu zlomené kosti, kterou je možné s pomocí lékaře takřka dokonale napravit. Kost ovšem někdy sroste samovolně, a tedy ve špatné pozici. Pak nedojde k úplnému uzdravení a člověk musí počítat, že zdravotní následky nedokonalého srůstu ponese s sebou. Ve společnosti je podle Maua úplné uzdravení fraktury „nepravděpodobné“ a skryté dělící čáry mezi lidmi z lepších a horších městských částí, mezi liberály a staromilci, vzdělanci a dělníky budou život komplikovat i nadále.

Hrozící potíže prozrazuje obyčejný demografický přehled. Jižní Město je nejstarší a po Praze 13 druhou nejrychleji stárnoucí městskou částí v Praze. Podle radního Kocourka je viníkem paradox, že jde ještě o „mladé sídliště“, kde dosud žije generace, která ho osídlila. Lze ovšem předpokládat, že výměna obyvatelstva začne do deseti let a trend se změní.

Rizikem může být narůstající počet cizinců z Vietnamu, Ukrajiny, ale také z Ruska a Balkánu. Na sídlišti, které má oficiálně 75 tisíc obyvatel, jich podle statistik žije 10 tisíc, po vypuknutí války na Ukrajině však jejich počet roste. Jižní Město se může změnit na „melting pot“, kde se na úrovni každodenního života zopakuje multikulturní rozměr života v kancelářích The Park, anebo na klanovou společnost, která se bude dělit podle národností.

Největší nebezpečí se ale skrývá, stejně jako v jiných pražských obvodech, v nedostatku financí. Městské části dosud financovaly svůj rozvoj z prodeje bytů, ty však už dnes nejsou k dispozici. Proto Jižní Město jen těžko postaví plánovanou radnici, možná ale nebude ani dost peněz pro udržení úrovně veřejných služeb. Při poklesu kvality života se mohou dělící čáry ve společnosti znovu objevit, stejně jako se stalo po roce 2013. „Všechno je v pořádku, zatím,“ uznává radní Jižního Města Kocourek, že budoucnost je otevřená.