Sociolog: Demonstrace bychom neměli přejít mlčením

Sobotní demonstrace nazvaná „Česko proti bídě“ vyústila ve strkanici s policií kvůli ukrajinské vlajce na fasádě Národního muzea.

Mezi tisíci nespokojených občanů se pohybovali lidé, kteří svým oblečením dávali najevo podporu Ruska v jeho válečném tažení vůči Ukrajině.

Postoj české společnosti k Ukrajině se ale nemění, jak říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy analytik střediska empirických výzkumů STEM Martin Kratochvíl.

Česká společnost podle sociologa řeší především zdražování, které významným způsobem zasáhlo skoro třetinu domácností.

Po sobotní demonstraci se mluvilo především o konfliktu kvůli ukrajinské vlajce na budově Národního muzea. Vyjadřují lidé nespokojenost s vládou, nebo s českou podporou Ukrajiny? S čím jsou lidé především nespokojení?

Hlavní nespokojenost doléhá z reality. Období nějakých, řekněme, šesti do značné míry bezstarostných let skončilo už koncem roku 2019. Tehdy jsme viděli nástup pandemie covidu-19, která část jistot nahlodala. Část společnosti významným způsobem a část společnosti méně významným způsobem znejistila.

V roce 2021 přišlo – po odeznění těch nejhorších fází pandemie – celospolečenské nadechnutí. Perspektiva byla taková, že se ani restrikce, ani pandemie už v takové míře nevrátí. Ale toto nadechnutí bylo poměrně záhy zaraženo v rozletu právě událostmi spojenými s vývojem cen energií. Jak samotným propuknutím války na Ukrajině, tak jejími dopady během celého roku 2022.

Jakou roli v naštvání lidí hraje přímo česká podpora Ukrajiny?

Hlavní problémy, které společnost řeší, jsou nyní ekonomické. Už se ani tolik nejedná o šok z toho, co se dělo před rokem, a ani se zatím nejedná o nějakou nenávist vůči uprchlíkům nebo o nějaké svalování viny. Jde skutečně o bezprecedentní ekonomický vývoj, především z hlediska cen energií a cen základního zboží, zejména potravin, obecně zdražování jako takového. Tyto vlivy, zdražování, jsou širokospektrální a zasahují úplně každou domácnost. Samozřejmě různou měrou a různou kvalitou.

Kolik lidí se začíná dostávat do skutečných problémů?

Domácností, které se nacházely ve velkých potížích už před rokem, byly na hraně, případně měly z nějakého důvodu velké závazky a nyní je tlak na to, aby jim dostály a zároveň mají nové velké výdaje, těch je poměrně mnoho.

Můžeme se bavit skoro o třetině české společnosti, která je nějakým významným způsobem zasažena zdražováním. Tohle je opravdu zásadní problém. Sledujeme to v různých výzkumech, ať už zaměřených přímo na ekonomiku, nebo na jiné věci. Mysl lidí je skutečně primárně otočená na tento problém. Všechny ostatní problémy sice existují, ale ustupují tomuto nejdůležitějšímu tématu.

Obrací se tento hněv vůči vládě?

Do nějaké míry ano. Vláda je hlavní aktér výkonné moci, tím pádem jsou na ni kladena i největší očekávání. Jakékoliv vládě by tato situace byla přičítána na vrub, stejně jako se to dělo třeba za covidu. Viděli jsme nějaké potíže a nehledě na to, kteří všichni aktéři se účastnili, byla nejvíc bita vláda. To se děje i nyní a možná i v trochu větší míře, než by tomu třeba bylo s jinou vládou.

Jak by měla vláda komunikovat? Vyjádření premiéra Petra Fialy z ODS často působí spíš přezíravě. Může vláda vlastní komunikací ten tlak snižovat, nebo je podstatná pouze ekonomická situace?

Může s tím něco udělat komunikací, ale rozhodně hlavní problém je ve faktickém řešení. To musí být jednoznačně viditelné, ať už na účtech lidí, nebo v jejich okolí. Proto bych řekl, že vláda má v tomto ohledu poměrně svázané ruce, ale přesto stále může dělat mnoho: například pokud by komunikovala směrem ke svým potenciálním voličům, tak je může uklidňovat. Musí působit tak, že ví, co dělá. To jejich příznivce může uklidnit a oni mohou dál působit jako uklidňující faktor v celé společnosti.

Obrací se hněv z ekonomické situace také proti Ukrajincům?

V našich průzkumech vidíme, že se to zatím významným způsobem neděje. Existuje značně artikulovaná, to znamená jednak významně působící a jednak jasně ohraničená, skupina lidí, kteří to takto vnímají. Ale netvoří zatím většinový proud. Zatím jsou jich celkově jednotky, možná první desítka procent české dospělé veřejnosti a nemají prozatím sílu otočit diskurz takovým způsobem, že bychom většinově volali po jednostranném „míru“.

Průzkumy ukazují, že většina společnosti podporuje pomoc Ukrajincům, ale konkrétně u dodávek zbraní už je to méně než 50 procent…

Je to tak. Rozhodně to lze odškálovat. Lidí zastávajících přímou podporu, těch opravdových jestřábů, kteří by podpořili třeba nasazení českých vojáků, je opravdu velmi málo, je to třeba něco kolem 5–7 procent. Těch, kteří podporují přímé vojenské dodávky nebo aktivitu NATO v hraničních oblastech, je sice víc, ale pořád je to menšina. Pokud to rozšíříme až na úroveň humanitární pomoci nebo právě podporu Ukrajinců, kteří přišli do České republiky, tak už se pohybujeme na úrovni nějakých 55–60 % české veřejnosti.

Platí, že v posledním půlroce se ta podpora příliš nezměnila?

V našem výzkumu máme nejnovější čísla ze začátku ledna. Situace se sice vyvíjí, ale i přes krizovější období, řekněme září, říjen loňského roku, kdy vyhlídky byly nejhorší, tak ani v tu dobu se postoje příliš nehnuly a stále zůstávají poměrně konzervativní. Rok po prvotním nadšení zatím není důvod si myslet, že by se situace významným způsobem dál proměňovala. Ale to, co vidíme na Václavském náměstí, je rozhodně důležitý projev. Rozhodně to je něco, co bychom neměli přejít mlčením nebo bez reakce. Je to důležitý projev. Je to něco, co by měly státní úřady i vláda brát v potaz a společnost uklidňovat.

Podzimní masové demonstrace na čas ustaly, teď přišla další poměrně početná akce. Očekáváte, že nespokojených lidí v ulicích bude přibývat?

Prozatím nečekáme, že by docházelo k eskalaci situace. Obrovsky to však závisí na tom, jestli se oné artikulované skupině podaří dál přesvědčovat nějakou větší část nejisté, nerozhodné společnosti, která objektivně má potíže právě třeba s financováním chodu své domácnosti. Nebo minimálně má subjektivní potíže, to znamená, se cítí být ochuzována nebo tlačena do rozhodnutí, která by jinak nedělala.

Pokud se artikulované skupině u této skupiny podaří vyvolávat více a více dojem, že za ekonomické potíže může právě česká podpora Ukrajině, případně že za to mohou Ukrajinci, kteří sem přišli, především tedy Ukrajinky s dětmi, které sem přišly jako váleční uprchlíci, tak jde o cestu, která by mohla vést k tomu, že budou protesty nabývat na síle. Prozatím můžeme říci, že se jedná o opakovanou akci sobě velmi podobných lidí, kterých není málo, ale zároveň netvoří rozhodující část veřejnosti.

Jaká vládní opatření by tuhle náladu zmírnila? Jaká opatření by byla dost hmatatelná, aby ta rostoucí nespokojenost začala klesat?

Existuje určitě limit toho, co vláda může dělat. Mohli jsme to vidět třeba na tom, co se děje nyní v Maďarsku, kdy tamní vláda začala s radikálními opatřeními velmi brzy. Ale čím radikálnější opatření je, například čím nižší je cenový strop, tím je jeho provoz nákladnější.

V případě Maďarska to byly potraviny a pohonné hmoty. V určitý moment už stát prostě jakýkoliv ze stropů nedokáže ufinancovat, což se stalo v případě Maďarska. Potom se vrátí tržní síly, což se v Maďarsku stalo, a jak vidíme, třeba inflace je tam veliká, větší než u nás.

Česká vláda by měla správným způsobem balancovat mezi uklidňováním cenového vývoje a ruinováním státního rozpočtu. To je velice složitá situace, proto to taky vláda do značné míry schytává, protože na jedné straně se zdá, že nedělá dost, a na druhé straně se zdá, že vytváří rekordní schodky. Obojí je do nějaké míry pravda, ale zároveň je možné, že to pramení z nevyhnutelnosti situace.

Co by tedy vláda měla dělat?

Rozhodně nejdůležitější je vytvářet smysluplný, jasný harmonogram toho, co se bude dít. Například: pokud máme určitý stav zásobníků plynu, budeme schopni na konci léta mít takový a takový stav, což nám umožní přečkat další zimu. To znamená vytvářet střednědobé až dlouhodobé výhledy, co nás čeká, co pro to musíme udělat, kolik to bude stát. A zároveň tu informaci smysluplně a srozumitelně šířit mezi veřejnost, což povede k uklidnění situace.

Minulý podzim byl zejména ve znamení paniky z toho, co bude. Když to nedokážete uklidnit prostým množstvím peněz, tak je strašně důležité, aby očekávaný problém byl vypočitatelný. To znamená, aby se na něj mohly zejména podniky, ale i běžní lidé připravit, aby věděli, co je čeká. Aby věděli, že přestože ta situace je krizová, tak že existuje plán, jak ji překonat.

Daří se organizátorům sjednocovat různé skupiny lidí, kteří by se dříve na demonstracích nepotkávali, například komunisty, antivaxery, nacionalisty?

Prozatím se to děje především prostřednictvím demonstrací, ke sjednocení dojde pouze dočasně na místě. Je velká otázka, jestli dochází ke sjednocování i na jiných platformách, například by jí mohla být nová politická síla, především politická strana. Na to my zatím odpovídáme, že se tak neděje.

Jindřich Rajchl se snaží o etablování strany PRO. My v našich výzkumech tuto stranu evidujeme, ale zatím je její podpora natolik nízká, že ji ani nemůžeme zařadit mezi reportované strany, protože bychom museli zařazovat několik desítek dalších subjektů, což prakticky nedává smysl. Zatím se strana PRO skrývá ve skupině „ostatní“ s podporou do 0,5 %. Ale samozřejmě to nemusí tak vydržet, pokud by se našel dostatečně silný vůdce.

Za posledních několik málo let se v čele skupiny nespokojených protočilo poměrně dost lidí, od představitelů skupiny Chcípl pes přes Ladislava Vrabela až po svolavatele sobotní demonstrace Jindřicha Rajchla. Jak velkou roli hraje postava vůdce?

Muselo by to být něco podobného, co jsme viděli u Tomia Okamury asi před 15 lety. Musel by důvěryhodným způsobem oslovit a sjednotit skutečně podstatnou část lidí na demonstracích.

Prozatím se zdá, že tyto skupiny jsou z hlediska podporovatelů do značné míry roztříštěné, že pocházejí z různých základen nebo už mají loajalitu k existujícím stranám. Takže prozatím se to v politické rovině neprojevuje, což ale neznamená, že se to nemůže stát.