„Smrt se nedá naplánovat.“ Reportáž z hospice, který odmítl dar Agrofertu

Je půl deváté ráno a v poradně pro pečující na poliklinice postává kroužek zdravotních sester. Některé z nich během uplynulé noci nenaspaly ani minutu, jelikož se stav jednoho z pacientů hospice kriticky zhoršil.

„Staráme se o lidi, u nichž už lékaři nevidí další budoucnost na vyléčení nemoci. Paliativní léčba se zaměřuje pouze na symptomy nemoci, aby ulevila od přítěží, jako jsou dušnost, nevolnost a další bolesti. Neřeší vyléčení, když už není možné,“ popisuje Seznam Zprávám Kateřina Štýblová.

Koordinuje domácí hospic a úzce pracuje s takzvaným multidisciplinárním týmem, který zahrnuje lékaře, zdravotní sestry, psychosociální pracovnice, osobní asistentky, ale i další profese.

Ti všichni podávají pomocnou ruku nejen těžce nemocným, ale také jejich blízkým.

V Hustopečích na Břeclavsku musejí i přes náročnou noc fungovat. Mají další pacienty. Do auta tak nasedají lékařka, zdravotní sestra a psychosociální pracovnice a vyráží za prvním.

Je jím muž s rakovinou. Stará se o něj manželka, která většinu péče zastane sama, ale jezdí za nimi i osobní asistentka.

Tým z Girasole muži kvůli zhoršené dušnosti kromě léků veze i kyslíkový koncentrátor. V kufru auta mají menší přenosnou lékárnu, kde mají kromě základních léků pro každého pacienta i krémy na bolesti a další přípravky.

Dveře domu se otevřou a paní hned hlásí manželův stav. „Furt mi nadává, že moc ležím. Mám to od ní zakázané,“ žaluje pro změnu pán a směje se.

Nejprve mu změří tlak, posléze lékařka pomocí přenosného ultrazvuku zkontroluje tekutinu v břišní dutině a vysvětluje, jak používat kyslíkový koncentrátor.

Paliativní péče se přizpůsobuje přání pacientů. „Pokud si chtějí dát skleničku vína nebo zapálit, mají to dovolené. Jde hlavně o to, aby byli spokojeni,“ říká zdravotní sestra Iveta Musilová, zatímco pacientovi doplňuje léky.

Během celé prohlídky pán vypráví zážitky z cest. Procestoval Írán, Irák, ale navštívil třeba i Thajsko, kde je s manželkou zastihlo tsunami. „Pamatuju si, jak na nás syn volal, ať se držíme zábradlí. Pak už přišla vlna,“ vzpomínají manželé. Kromě vášně pro cestování ho životem doprovázela i láska k vínu. Byl vinař a před smrtí se chtěl ještě alespoň jednou na vinice podívat.

Vytvoření vztahu s klienty bývá klíčové. Vzniká tím podpora, která odcházení udělá lehčí. „Tím, že na prohlídkách trávíme většinou několik hodin, o sobě sdílíme informace. Můžeme si povídat, řeknou nám, co je trápí, o to víc jim můžeme v těžkých chvílích pomoci. Kolikrát i oni nás znají skrz naskrz,“ usmívá se zdravotní sestra.

Několikrát zažila, že jí těžce nemocní zemřeli před očima. „Mám potom prostor pozůstalým pomoci je umýt, obléct. Když to byl třeba někdo, kdo bez cigarety nedal ani ránu, tak jim poradím, aby schovali krabičku od cigaret do kapsy od saka. Tohle jsou všechno věci, nad kterými člověk jen tak neuvažuje, ale ve finále jsou nesmírně důležité,“ dodává.

O týden později zemřel i pán, který byl ještě během návštěvy veselý a komunikativní. Odešel ale v pohodlí domova, kde to měl rád. Ve společnosti manželky a bez bolestí.

Péče není to jediné, co v Girasole umírajícím poskytují. Snaží se jim plnit i přání, kterým může být například výlet do elektrárny v Dukovanech. Neoficiálním názvem projektu je Sanitka posledních přání.

„Psychicky je to pro ně povzbuzení, i pro rodinu to hodně znamená, je to pro ně takový poslední zážitek, mají možnost si naplno užít jeden den,“ přibližuje Kateřina Štýblová.

Nápad prý dostali, když měli mladou pacientku Petru. Ta si moc přála ještě jednou navštívit ostrov v Chorvatsku, kam celý život jezdila. Byť se v Girasole snažili vymyslet způsob, jak jí přání splnit, už se to nestihlo.

Díky ní se ale rozhodli plnit poslední přání dalším. Ať už je to výlet k rybníku, na vinici, nebo třeba jen k nim na zahradu.

Slouží jim k tomu paliativní sanitka, kterou získali z příspěvků od dobrovolných dárců. Nejprve s ní jezdili na Ukrajinu, kam dodávali zdravotnickou pomoc a evakuovali nemocné a raněné.

Poté dostali kontakt na umírajícího lékaře z Ukrajiny, který se chtěl vrátit zpět domů. „Všechno to byla souhra nějakých okolností. Jak vznik celé organizace Girasole, tak všeho, co tady děláme,“ směje se ředitel Miroslav Prchal.

„Jeden pán chtěl strašně moc jet do elektrárny do Dukovan. Tak jsme ho tam naší paliativní sanitkou vyvezli spolu s jeho manželkou. V Dukovanech nám domluvili sólo prohlídku, měli jsme to celé pro sebe. A s nadšením si prohlížel každý model jednotlivých součástí elektrárny,“ vzpomíná Štýblová.

Práce v hospici znamená být neustále na příjmu. Girasole má momentálně osm pacientů a se všemi jsou každý den v kontaktu. Ptají se jich na jejich stav a kdykoliv jsou tu pro ně. Ve dne i v noci.

„Myslím, že k této práci musí být člověk předurčený. Mít k pečování vztah. Někdo se bojí smrtelnosti, což člověk v hospici musí mít zpracované. Touha pomoci je tak obrovská v nás všech. Bez toho by to nešlo. Smysl té práce je obrovský, pomáháme tady a teď,“ podotýká Štýblová.

Návštěvy probíhají obvykle dvakrát týdně, ale pokud pacient potřebuje, tak i několikrát denně.

„Vše se může zlomit z hodiny na hodinu. Nejtěžší je, aby rodina pochopila, že i když se zdravotní stav zhorší, bude se to řešit už jen doma. Na ulehčení od opravdu silné bolesti dostanou pacienti opiáty. Profituje z toho i pozůstalá rodina, když vidí, že jejich blízký odešel v pokoji a ve spokojenosti,“ vysvětluje lékařka Svatava Štefanová, zatímco se dívá do zdravotních spisů.

Opiáty dostávají jen kvůli utlumení bolesti a v takovém množství, aby fungovaly jako analgetika. Až přijde čas, zemřou bez bolestí.

I přes pomoc hospice ale největší tíha péče o těžce nemocné leží na členech rodiny, z nichž se na nějakou dobu stávají nonstop opatrovníci. „Musíme odhadnout, kdo z rodiny se zvládne o nemocného postarat doma a kdo ne. I po psychické stránce. Ta zdravotní péče není lehká a není to v kompetencích všech. Občas musíme doporučit kamenný hospic,“ říká psychosociální pracovnice Agnieszka Prchal.

Pacienti domácího hospice jsou smířeni s tím, že jejich léčba už nemá význam. Tlumí se jim pouze symptomy, které se dají ošetřit doma za cenu toho, že mohou být s rodinou. Každý z pacientů ale tuší, kolik času jim zbývá.

„Je to vlastně pěkné. Celou dobu můžou být se svou rodinou doma. V nemocnici by už pro něj nemohli nic udělat, takhle mají čas si všechno nachystat, čas se rozloučit a užít si poslední chvíle. V nemocnici lidé často umírají sami,“ říká lékařka.

Když se rodina rozhodne nechat blízkého dožít doma, musí počítat s tím, co taková zdravotní péče obnáší. Kromě toho, že s dotyčným musí být celé dny a noci, stávají se na nějakou dobu jeho opatrovníkem. Dávají mu léky, měří tlak, krmí, umývají a dávají vše, co potřebuje.

Kromě zdravotních prohlídek z Girasole vyrážejí i na takzvané pozůstalostní návštěvy. „Kolikrát se bojíme, že například manželky odejdou kvůli zármutku hned za manželem. Měli jsme tak jednu paní, které se moc stýskalo. Měla jsem o ni obavy, tak jsem se na ni šla pro jistotu podívat. Naštěstí se dokázala vrátit do běžného denního chodu a na zahrádce si kopala brambory,“ vypráví Štýblová.

Odchod blízkých bývá těžký, obzvlášť za takových podmínek, kdy je to obrovský nápor na psychiku. Proto je důležité poskytovat péči i těm, kteří tu zůstanou. V kontaktu s pozůstalými bývají v Girasole přibližně rok, promluvit si s nimi mohou kdykoliv, kdy se na to budou pozůstalí cítit.

„Ono si s nimi stačí jen popovídat. Úplně o čemkoliv. Kolikrát zůstanou ze dne na den sami,“ říká Agnieszka Prchal, zatímco vybírá tulipány pro paní, za kterou jede. I maličkosti, jako je kytka, dokážou udělat radost. Obzvlášť těm, kteří už nikoho nemají.

Náplň práce psychosociální pracovnice spočívá právě v tom, být psychickou oporou všem a připravit je na to, co je čeká: na smrt.

Dnešní pozůstalostní návštěva je u devětašedesátileté paní, která se o manžela starala tři měsíce před smrtí. Na návštěvu se těšila, lidé z domácího hospice se stali součástí jejího života. Hned v poledne netrpělivě z okna vyhlížela bílé auto Girasole. Z nedočkavosti dopoledne navařila tříchodový oběd. Není to samozřejmostí, že by klienti měli pracovníkům takto vyvařovat, jde tu spíše o vděk.

„Když jsem se rozhodla nechat si manžela doma, vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Bez Girasole bych to opravdu nezvládla,“ vzpomíná. Přestože péče o manžela byla náročná, s pomocí to zvládla a neztratila svůj elán. Po manželově smrti se vrátila do práce.

„Víte, já jsem ráda, že se o paliativní léčbě začalo mluvit. Kolik lidí o ní ani neví a pak litují, že neměli možnost svým blízkým dopřát takový odchod,“ vysvětluje, zatímco nabírá polévku. Po dezertu vytahuje fotky, ukazuje svého zesnulého manžela zamlada a vzpomíná na vše, co spolu zažili.

„Lidé, kteří pracují tak blízko se smrtí jako právě v domácím hospici, to mají v hlavě nastavené jinak. Smrt se totiž nedá naplánovat,“ říká další pracovnice Girasole Jitka Holíková.

Práce v domácím hospici je úzce spojená se smrtí. Je to náročné nejen pro nemocné a jejich rodiny, ale i pro pracovníky. Proto je výhodou, že v Girasole je to parta lidí, kteří se dobře znají a mohou mezi sebou kdykoliv sdílet pocity z pracovního dne.

„Naše práce se děje přesně podle plánu léčby pacienta, u každého předpokládáme nějaký průběh. Často se plán ale musí měnit prakticky z hodiny na hodinu. Někdy je třeba improvizovat a rychle odpovídat na měnící se potřeby pacienta,“ líčí Holíková.

Někteří pacienti jsou u nich měsíce, jiní jen pár dní nebo i méně. Pracovníci hospice musí počítat s tím, že se v těle dějí nevyzpytatelné procesy a odcházení ze světa není na ničem závislé.

„Občas, když se jedná o věřící rodinu, tak jim po úmrtí blízkého domluvíme i schůzku s duchovním. Tak aby všichni měli možnost se se smrtí vyrovnat a vyřešit všechny okolnosti,“ uzavírá Štýblová.