„Skončila jsem na 35 kilech.“ Po pandemii nastal obrovský nárůst anorexie

„Moje vysněná váha byla 43 kilo. Skončila jsem ale na pětatřiceti,“ popisuje dnes osmnáctiletá dívka, která se léčí s mentální anorexií. Jméno si nepřála zveřejnit, říkejme jí Eva.

Vše začalo nenápadnou poznámkou dětské lékařky, která jí ve 14 letech řekla, že je na hranici nadváhy – se 163 centimetry vážila 63 kilo.

Komentář se jí dotkl, v reakci na něj začala velmi rychle hubnout. „Poslouchám taky k-pop a zajímám se o Asii. Obdivovala jsem lidi, jejichž váha je téměř vždy velmi nízká a nebezpečná.“

Od dětství se navíc potýká s cukrovkou, společně s hmotností proto chtěla snížit také hladinu cukru v krvi.

Přibírání na normální váhu pro ni představuje dvojí stres. „Mívám obsedantní pocity a panické záchvaty. Pokud se mi nyní cukr v krvi zvýší příliš, můžu riskovat život,“ vysvětluje Eva.

Na začátku loňského roku se proto rozhodla s nemocí bojovat. „Za půl roku jsem přibrala z 35 na 60 kilo. Byl to pro mě šok. Ale všechny zajímala jen moje kila, ne psychika. Spadla jsem do toho znovu,“ svěřuje se. V současnosti proto stále dochází k terapeutce a s psychikou se snaží pracovat.

Poruch příjmu potravy v tuzemské populaci přibylo, prevalence onemocnění se posunula z 3,5 na téměř osm procent. Patří mezi ně především mentální anorexie, bulimie a záchvatovité přejídání.

Rapidní nárůst onemocnění je právě mezi mladými lidmi ve věku 15 až 19 let.

Zatímco v roce 2017 byly poruchy příjmu potravy vykázány jako hlavní diagnóza u 1449 lidí, předloni jich bylo 2383.

„Poruchy příjmu potravy se rychle rozvíjejí, vznikají nové diagnózy, a tedy i potřeba nových dostupných programů a multidisciplinárních přístupů,“ říká pro Seznam Zprávy Hana Papežová, předsedkyně Sekce pro poruchy příjmu potravy z České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.

„Onemocnění se netýká jen jedinců samotných, ale celých rodin, ve kterých se může přenášet z jedné generace na další, a to jak geneticky, tak vlivem jídelního chování v rodině,“ pokračuje.

To je i případ Evy, jejíž matka trpěla bulimií. „Odmala jsem od mámy slýchala, že nejhezčí lidi jsou ti nejhubenější,“ přiznává.

Podle současných výzkumů žije v rodinách s duševním onemocněním rodičů zhruba každé šesté dítě. Ty často v tichosti trpí emoční nestabilitou svých rodičů způsobenou jejich duševním onemocněním, stigmatem psychiatrické diagnózy a společenskou izolací rodiny.

„U dětí duševně nemocných rodičů je až 50procentní pravděpodobnost, že se u nich vyvine duševní onemocnění. Psychické obtíže zažívá až 75 procent těchto dětí, přičemž nejčastější jsou pocity viny, studu a úzkosti,“ uvádí Papežová.

„Pokud mají rodiče poruchy příjmu potravy, vzhledem k přebírání rodičovských vzorů se často jedná o narušené jídelní chování a přehnané zaměření na vzhled a váhu,“ dodává.

Právě v rodinách mají některé poruchy počátek. „Běhala jsem, hrála volejbal a judo. Mám sestru, která ale vždycky byla trochu hubenější, rodina mi to občas předhazovala. Zhruba v 16 letech jsem proto začala víc sportovat a vynechávat některá jídla,“ vrací se na začátek svého příběhu 21letá Markéta.

Později se odstěhovala na internát, kde byla mimo dohled blízkých. Jídlo začala vyhazovat a sportu se věnovala ještě intenzivněji. „Když na to máma přišla, strašně se naštvala. Začala mě každý den vážit. Tehdy mě nenapadlo nic lepšího než si dávat do kapes závaží,“ vypráví.

Problém začala s odborníky řešit až po několika letech. „Váha šla ale pořád dolů, pak se ztratila menstruace, to pro mě byla stopka,“ tvrdí. „Měla jsem úzkosti, deprese. O rok později jsem dostala poprvé antidepresiva. Ta zvyšovala váhu, takže trochu pomohla.“

Obrovský nárůst onemocnění se objevil v době pandemie covidu. „Adolescenti hůře snášeli nejistotu a sociální izolaci. Mnozí najednou nevěděli, jestli má život smysl. Někteří si v restrikcích začali jídlo ubírat, protože nemohli chodit ven, sportovat, jak byli zvyklí, a báli se přibrat,“ podotýká lékařka Papežová.

Její slova potvrzuje i Markéta. „Když začala covidová krize, běhala jsem ještě víc. Vím, že to zní blbě, ale říkala jsem si: všichni pak budou tlustí, ale já budu hubená. Tehdy jsem tak prostě uvažovala,“ popisuje.

Nyní se z nejhorších problémů dostala, o vyléčení ale podle ní nelze mluvit nikdy. „To myšlení úplně nezmizelo. Vím, že by mohlo stačit málo a všechno by se vrátilo do starých kolejí. Okolí jsem proto naučila, aby se vyhnulo poznámkám na váhu, postavu a podobně,“ vysvětluje.

„Dřív jsem si myslela, že nemocní jenom nechtějí jíst. Pak jsem zjistila, že to opravdu fyzicky nejde. Je to hrozný stres třeba na Vánoce, kdy na něco máte chuť, ale prostě nejste schopni do sebe cokoliv dostat,“ dodává.

Onemocnění je charakteristické takzvanými relapsy, tedy opakovaným prožíváním problémů i po vyléčení.

U dnes jednatřicetileté Martiny se potíže poprvé objevily v jejích 14 letech. „Tenkrát jsem se zamilovala do jednoho kluka, který mi řekl, že jsem tlustá. Ze dne na den jsem přestala jíst a začala hubnout,“ líčí.

Následoval obvyklý scénář – začala vyhazovat jídlo, držet různé diety a extrémně sportovat. V době, kdy téměř nejedla, cvičila třeba i šestkrát denně.

Ze zdravotních důvodů dostala předepsaná projímadla, která začala užívat ve velkém. „Když ale nejíte, jsou k ničemu. Když trpíte anorexií, tohle nevidíte, stále se vážíte a prosíte váhu, ať ukáže méně. Vážila jsem se třeba desetkrát denně,“ říká Martina.

Loni vyhledala psychiatrickou pomoc, nemoc ale ještě zcela neporazila. „Ze začátku jsem pila jeden nutridrink denně a jedla jednu naběračku vody z vývaru. Teď už jím 100 až 150 gramů jídla denně.“

Rodina ji podporovala, komunikace s ní byla ale náročná. „Připadala jsem si občas jako vězeň. Hlídali mě, abych třeba nutridrink nevylila. Připadalo mi, že nic nesmím. Snažila jsem se třeba péct. Když jsem ale zákusek ochutnala, udělalo se mi zle a na pár dní jsem přestala jíst. Je to, jako když máte v hlavě anděla a ďábla. Anděl vám říká, že musíte jíst, abyste přežili, a ďábel, že se dá žít i bez jídla, že to zvládáte.“

Pro rodiče nemocných dětí je situace neméně náročná. „Cítila jsem obrovský tlak. Všichni se mě ptali: A co s tím budeš dělat? Podívej se, kam až jsi to nechala zajít,“ vypráví Olga Galasová, jejíž sedmnáctiletá dcera trpí mentální anorexií.

Na pomoc pro sebe ale rodiče většinou nemají kapacitu myslet. „Musíte najít psychologa pro své dítě. V okamžiku, kdy se poškozuje a přemýšlí o sebevraždě, to prostě jinak nejde,“ říká.

Přibližně ve 14 letech začala její dcera vynechávat pečivo a sladkosti. „Nikoho doma nenapadlo, že má anorexii, až zpětně jsem si některé věci uvědomila. Občas třeba říkala, že se nasnídá až ve škole, protože ráno nestíhá. Na rodinné dovolené jsem ale zjistila, že nejí vůbec,“ vzpomíná.

Onemocnění mělo rychlý spád, hmotnost dcery klesla na 36 kilogramů. Prošla nejdříve oddělením dětské gastroenterologie v nemocnici na Karlově v Praze, následně Dětskou psychiatrickou léčebnou v Lounech.

„Nejvíc mě zarazilo, že s ní první měsíc reálně nikdo terapeuticky nepracoval. Bylo to pro ni jako pobyt ve vězení. V podstatě jí jenom cpali jídlo,“ stýská si Galasová.

„Sice se vrátila asi o pět kilo těžší, ale posun v přístupu k jídlu, nějakým návykům, nebyl žádný. Nikdo s ní o tom nemluvil. Vrátila se v horším psychickém stavu, než v jakém odjížděla,“ dodává.

Nedostatečná je podle ní i komunikace s rodiči. „Nikdo se mnou nemluvil. Bylo to pro mě strašné, nepochopitelné a úplně zoufalé. Nikdo mi neřekl, jak s dítětem komunikovat, jak s ním zacházet, jak se postavit k jídlu,“ vyjmenovává.

Rozhodla se proto vést podpůrné skupiny pro rodiče dětí s poruchami příjmu potravy. „Potřebují vyslechnout. Mají spoustu trápení, ale nikdo tady pro ně není. Pro mě jako mámu to bylo extrémně náročné období,“ vysvětluje.

Na pomoc blízkým dětí se zaměřuje také Nikol Ševčíková. Založila pro ně podpůrnou skupinu, informace sdílí také na sociálních sítích.

„Rodiče mají opravdu velkou moc s tím problémem něco udělat, vytvořit dobré zázemí pro léčbu. Doporučila bych zkusit znovu navázat komunikaci a důvěru,“ popisuje.

Sama si anorexií a bulimií prošla. Problematický vztah k jídlu měla od dětství. S hubnutím začala experimentovat v šesté třídě, anorexie se objevila o dva roky později. Příčinu potíží vidí v rodině.

„Vztah matky a dcery bývá u pacientů často narušený. Stejné to bylo u mě, neměly jsme moc láskyplný vztah. Říkávala, že emoce vyjadřovat nikdy neuměla,“ říká.

„Když jsem se ve facebookové skupině ptala lidí s poruchami příjmu potravy, jaké toxické věty slýchali od svých rodičů, přišla mi lavina komentářů. Často jsou totiž sami se sebou nespokojení, předávají to na své děti.“

Věnovat se chce právě rodičům a dávat jim rady, jak s nemocnými mluvit. „Nemocný člověk potřebuje každý den nějakou motivaci a podporu. Hrozně důležité je neudělat tu chybu, že dítě nějakým způsobem shodí nebo řeknou, že na něj nemají čas,“ shrnuje Ševčíková.

Na otázku, co by jim doporučila, odpovídá: „Určitě bych hledala někoho, kdo si anorexií nebo bulimií prošel a kdo se na to dokáže podívat s určitým nadhledem. Je důležité se naučit různé mechanismy, zvládání náročných situací. Pomohl mi třeba manuál od paní Papežové. Zásadní jsou také terapie.“

Najít pomoc ale není snadné, kapacity jsou nedostatečné. „Rodiče dětí mohou hledat péči několik měsíců. Čím dřív se ale lidé dostanou do odborné péče, tím je jejich prognóza lepší,“ potvrzuje lékařka Papežová.

Špatnou zkušenost s hledáním terapie má i Nikol Ševčíková. „Často vás nejdřív u několika psychologů pošlou do háje. Jindy řeknou, že musíte jet do Prahy, kde je specializovaná léčebna. Voláte tam jak blázni, když to napočtvrté vezme nepříjemná sociální pracovnice, oznámí vám, že budete muset počkat měsíc,“ přibližuje. „Je to těžká, náročná práce třeba na několik měsíců. Ale stojí to za to,“ uzavírá.