Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Zametání šikany pod koberec nebo snaha škol zbavit se problémových dětí je velkým rizikem, říká Hana Měkotová. Tým duševního zdraví na Kutnohorsku vede už čtyři roky.
„Vezměte si, že dítě přijde za dospělým, žádá o pomoc, ale té se mu nedostane. A pak přijde domů, kde má složitou situaci. Tam je obrovské riziko, že dojde k eskalaci napětí. Protože dítě nemůže mít důvěru ani ve spolužáky, ani v dospělé,“ popisuje Měkotová.
Její tým proto učí školy, jak se s šikanou vypořádat. Pracuje s rodinami a vzdělává učitele, aby uměli s problémovými dětmi mluvit. A aby nezhoršovali vypjaté situace například tím, že „tlačí na pilu“. Děti, které neovládají své emoce, se mohou dle Hany Měkotové snadno dostat do afektu. „A je důležité zastavit u nich spirálu směrem dolů, kdy si o sobě myslí, že jsou grázlové.“
Vnímáte, že na školách roste násilí?
Spíš vnímám, že se o problémech více mluví. Na druhou stranu, na školách zažívám, že když mají problémové dítě, tak se ho snaží tak trochu zbavit, než že by chtěli zjistit, co potřebuje a proč se tak chová. Odkazují se pak na nějaká výchovná zařízení a diagnosťáky. My přitom ze zkušeností víme, že to nemusí být vždy jediná cesta. Navíc to dlouhodobě neřeší často těžkou rodinnou situaci. Myslím, že to je možná důsledek zametání věcí pod koberec a neřešení některých problémů.
Když mluvíte o zametání pod koberec, ze zpráv České školní inspekce je patrný rozdíl v počtech přiznané šikany řediteli a ve výpovědích žáků. Je zjevné, že buď ředitelé o šikaně neví, nebo ji nepřiznávají. Jakou máte zkušenost?
Setkávám se s tím, že říkáme školám, že mají ve třídě šikanu, že je potřeba ji řešit, ale jako bychom naráželi do zdi. Jsem překvapená z toho, jak málo škol má vůbec nějaký ucelený program proti šikaně a ví, jak na ni reagovat.
My jsme vytvořili krizové plány, které mohou použít. Jenže by bylo dobré, aby si každá škola takový plán upravila na míru, například za pomocí metodika prevence. Jenže ti jsou neuvěřitelně vytížení. Přitom špatným postupem při řešení šikany můžete situaci opravdu dost zhoršit.
Máte pocit, že se školy bojí, že budou vypadat špatně, pokud přiznají šikanu?
To asi ano. Učitelé mají strach, že se na ně ukáže, že něco zanedbali. Já si ale nemyslím, že by někdo ukázal na učitele a řekl: „Ty můžeš za to, že máš ve třídě šikanu.“ Často ani nemohou za to, že ji nevidí. Ale pokud na ni narazí, měli by přijmout, že to tak je. A měli by ji řešit. Ne ji bagatelizovat, přehlížet nebo se ospravedlňovat. Protože to může vést k tomu, že se dítě stahuje, může přestat chodit do školy, kde se nic nemění. A dítě trpí. Z této vnitřní nespokojenosti mohou chtít ubližovat druhým, protože samotným je jim ubližováno.
Vedoucí Týmu duševního zdraví na Kutnohorsku Hana Měkotová.
Jakou roli v tom podle vás hrají sami rodiče?
Vnímám, že někteří rodiče jsou se školou nespokojení. Už to není jako v minulosti, kdy si učitel stěžoval a dítě doma dostalo facku. Teď už je to tak, že učitel něco řekne a rodič se zlobí, co učitel vymýšlí, a mluví třeba o škole ošklivě. A to se také promítá na děti, které se pak více vymezují. Vůči autoritativnímu vedení nebo způsobu výuky, který už je potřeba přizpůsobit moderní době.
Pak tu máme metodiky prevence, kteří jsou neskutečně přetížení, protože nemají od státu podporu. A metodici nám říkají, že práce je šílené množství a že pokud to mají dělat dobře, není to o tom objednat nějaké programy do školy, ale pracovat hlouběji s dětmi a učiteli.
Popište mi víc ten způsob, jakým zasáhnete vy?
Ve složitých případech uděláme setkání s mnoha lidmi, kteří vstupují do kontaktu s dítětem. Zapojujeme i sociálně aktivizační službu, takže „zasíťujeme“ dítě do všech směrů. Nezůstane to jen na škole, ale řeší se i rodinná situace. Nedávno se nám takto podařilo vrátit do systému velice agresivního kluka, který teď v pohodě chodí do školy, protože dostal podporu.
Týmy duševního zdraví
Týmy duševního zdraví působí na Kutnohorsku už čtvrtým rokem. Jsou složené z psychologů, sociálních pracovníků a pedopsychiatrů. Jejich klienty jsou zejména děti, rodiče, ale také učitelé. Pilotní projekt, který vznikl za podpory neziskových organizací v reakci na rostoucí problémy dětí, se natolik osvědčil, že jej chce stát převzít a rozšířit po celé republice.
Jak vlastně vypadá problémové dítě, které je agresivní? Podle policie je tam vždy nějaká forma vyloučení z kolektivu, ponížení. Vidíte to stejně?
Myslím, že ano. Souvisí to podle mě s tím, že problémy těchto dětí nepramení ve škole. Jsou to děti, které nedokážeme zachytit v rodinném prostředí, kde mají problémy. Ve škole se k tomu poté přidá nějaká forma šikany a takové děti se ocitají v izolaci. Setkávám se s šikanou sociálně slabých dětí, které nezapadají, anebo u těch nadaných, které se vymykají. To jsou nejohroženější skupiny.
Jak to vlastně děti popisují? Jak se cítí?
Říkají mi, že mají dojem, že jejich problémy nikoho nezajímají. Jednomu chlapci třeba dávaly děti nějaké označení. A když to chlapec řekl učiteli, ten to zlehčil. Vezměte si, že dítě přijde za dospělým, žádá o pomoc, ale té se mu nedostane. A pak přijde domů, kde má složitou situaci. Tam je obrovské riziko, že dojde k eskalaci napětí. Protože dítě nemůže mít důvěru ani ve spolužáky, ani v dospělé, kteří jeho problémy zametou pod koberec, nebo je zbagatelizují.
Mohla byste popsat nějaký takový případ?
Popíšu vám příklad dobré praxe. Měli jsme velmi agresivního chlapce, který „bitkařil“ ve škole i mimo školu. A my jsme udělali setkání se školou a s dalšími službami. Dobře jsme ho napojili na nízkoprahové zařízení a dostal se do péče psychologa. Jeho projevy se umírnily. Začal mít náhled na svoje chování, že ne vše je potřeba řešit silou.
Provzdělali jsme pedagogy i v tom, proč se tak chová, upozornili jsme je, že má velice těžkou rodinnou situaci. Dostal také dobrou asistentku pedagoga, která ho brala, viděla ho a podporovala. A kluk je teď v klidu. I když vidíme, že je to pro učitele stále náročné a někteří si neodpustí kritické poznámky.
Jak závažné případy jste řešili?
Setkáváme se s dětmi, které útočí na své spolužáky v nějakém afektu. Jde o děti, které mají narušený vývoj, je u nich zjevné, že neovládají své emoce, zkrátka ještě nejsou dozrálé. Něco je snadno vytočí, zatmí se jim a jdou do útoku. My se snažíme učit pedagogy nějaké deeskalaci, aby věděli, co mohou u takových dětí dělat, aby situaci ještě více nezhoršili.
Máte pocit, že učitelé umí komunikovat, aby problémy nezhoršovali?
Někteří jsou perfektní. Vzpomínám na paní učitelku, která měla takového kluka ve třídě. Byl strašně agresivní, kopal do dveří, útočil na paní asistentku, která byla velmi direktivní a trvala na tom, že bude dělat věci jedním konkrétním způsobem. Ten chlapec přestoupil na jinou školu, kde má paní učitelku, která se snaží najít jeho silné stránky. Netepe do něj, když mu prostě nejde psát sloh, a vyzdvihne ho, když se mu něco podaří. Ten chlapec přestal být úplně agresivní.
Může být právě striktně direktivní přístup pro tento typ dětí tím „červeným hadrem“?
Když se dítěti stane, že se cítí nepřijaté na všech frontách, tak přijme, že je grázl a že tohle je jeho cesta. Naším cílem je zastavit směrem dolů spirálu, která jim ukazuje, jak jsou hrozní a jsou s nimi problémy. A začít hledat ty věci, které zvládají, které jim jdou.
Vzpomínám si na holčičku, která byla hodně poznamenaná, když k nám přišla z rodiny. Myslela si o sobě, že je špatná, a na několika sezení jsme se bavili o tom, co je na ní pěkného. Hrozně moc jí to pomohlo, byla to také bitkařka.
Daří se vám učitele edukovat, aby byli schopni s takovými dětmi efektivně mluvit?
My se o to snažíme. Čtvrtinu lidí to zajímá a zbytek je spíš naštvaný. Řeknou nám: „Vy nejste ve třídě, kde je 25 dětí, jak já mám mít individuální přívětivý přístup, když řeším tolik věcí.“ Na to jsou různé odpovědi.
U nás bohužel není respektující komunikace standardem. Když občas čtu zprávy mezi rodiči a učiteli, tak mi přijdou velmi příkré. Rodič se na školu hned naštve a postupně se to může přenést i na dítě. Pak má přijít do školy a být spokojené? Naslouchat paní učitelce? To je asi dost těžké.
Jakou roli byste řekla, že v tom hraje nějaký tlak na výkon ze strany učitelů?
Myslím si, že na některé děti je tlak tak velký, že už nevidí smysl se snažit. Nemají možnost zažít ve škole úspěch. Nikdo se nesnaží jim pomoci najít, v čem jsou dobří.
Na druhou stranu vidím děti, kteří jedou, ale jsou z toho už tak vyčerpaní, že mají úzkosti. S nimi se také setkáváme.
Řekla byste, že se tlak na výkon zvyšuje?
To nedokážu říct, ale všímám si, že učitelé nároky navyšují, protože chtějí, aby byly děti v předmětech dobří. Zároveň jsou frustrovaní z toho, že děti nejsou na takové úrovni, na které by oni očekávali.
Učitelé by si ale měli připustit, že doba se mění, že děti mají přístup k technologiím a vykročit směrem k nim. Třeba tím, že se o hudebce budou bavit o tom, co poslouchají na YouTube, jaký styl hudby se jim líbí.
