Škola, kde se ukázal i prezident. Švábi tady ale dál lezou z aktovek každý den

Při pohledu na mapu je to ideální místo na výlet. Nebo k bydlení. Ústeckou čtvrtí Mojžíř prochází tři chráněná území a malebná krajina je součástí Českého středohoří. Jenže místo čilého turistického ruchu nebo jiného rozvoje tu bojují s obchodníky s chudobou. A místní škola, kdysi zcela běžná základka, se stala místem pro sociálně slabé.

„Jsem tu spíš jako policajt,“ říká mi ve vlaku průvodčí, který jezdí už několik let na lince Ústí nad Labem – Děčín. Pravidelně vyhazuje cestující, kteří nemají jízdenky. „Některé dny je to příšerné, zkoušejí na mě různé fígle, ale já jsem nekompromisní, prostě si musejí vystoupit. Někdy k sobě dostanu ochranku, ale to není každý den,“ krčí rameny.

Mojžíř má výbornou dopravní dostupnost. Kromě vlaku sem jezdí z Ústí nad Labem i autobus. Do nich zase dopravní podnik nasadil tři zaměstnance jako doprovod a jezdí s nimi i policie. Místní nepřizpůsobivá komunita podle starostky Yvety Tomkové neplatila jízdné a také se stávalo, že vyhrožovala či slovně napadala řidiče. A tak v úseku Mojžíř – Ústí nad Labem jezdí celá posádka, která dohlíží na pořádek.

A evidentně to funguje.

Místní spořádaně stojí s připraveným lístkem na zastávce a vše se odehrává v naprostém klidu. Jedna z pracovnic je také Romka a stojí hned u vchodu do autobusu, kudy musejí všichni nastoupit, aby ukázali jízdenku.

„Ještě v roce 2000, kdy jsem končil základní školu, to byla úplně normální škola, na prvním stupni byl jeden Rom. A pak se to všechno změnilo a na sídliště se přistěhovalo velké množství sociálně slabých rodin,“ popisuje mi Zdeněk Stárek, učitel na místní základní škole a také radní Neštěmic, kam Mojžíř spadá.

Sídliště, které stojí v centru Mojžíře, postavili v osmdesátých letech jako „pěkné“ bydlení pro zdravotní sestry a policisty. Jenže privatizace bytů se chopili zčásti obchodníci s chudobou, byty ve velké míře skoupili a pronajali, většinou Romům za vysoké nájemné, které doplácí stát.

O mojžířském sídlišti se mluví jako o nejhorším ghettu na severu Čech. Podle některých místních neprávem. Fakticky jde o dvě řady panelových domů v jedné ulici, kde se kumulují převážně Romové. Další, zateplené a opravené domy leží v těsné blízkosti.

Procházím se tu během dne několikrát. Není tu hluk a na trávnících není velký nepořádek, pouze u popelnic se hromadí vyhozený nábytek a objemnější odpad. Hřiště je tu čisté.

Je zřejmé, že jde o vyloučenou lokalitu, ale zvenku to nepůsobí jako oblast, která se zcela vymkla kontrole. Jak mi ale popisuje starostka Tomková i radní Stárek, z velké části je to proto, že obec v místě uklízí v rámci veřejně prospěšných prací. „Teď jsme ovšem naposledy dělali seč a nejsem si jistý, jestli tam ještě někdo bude chtít pracovat, protože jednomu člověku přistála postel těsně vedle hlavy. Oni zkrátka vyhazují z okna odpadky nebo nábytek,“ popsal mi radní.

Nedaleko sídliště je i základní škola, kam chodí zhruba 450 dětí, 90 procent z nich jsou Romové, zbytek jsou také sociálně znevýhodněné děti. Budova školy je skromně zařízená, starší vybavení dohání pestrá výzdoba a květiny, a to všude. V jídelně, na chodbách, ve třídách. O nějakém nepořádku nemůže být řeč. V kontrastu s nedalekým sídlištěm to tu působí jako jiný svět. Uspořádaný, s jasnými pravidly.

„Víme, že co nedostaneme do těch dětí tady, to se do nich nedostane,“ říká mi učitelka Edita Čepelová, která učí první třídu. Učí tu přes 30 let. Jako všichni ostatní matadoři zdejší školy si musela zvyknout, jak se škola za poslední roky proměnila.

„Je to obrovský skok oproti tomu, co jsem tu zažila, když jsem nastoupila. Museli jsme se přizpůsobit těmto dětem, rodinám. Museli jsme k nim změnit postoj. Děti nemohou za své rodiče a někdo je musí vzdělávat. Jejich mentální úroveň je jiná, takže mají spoustu problémů, a o to víc my musíme spolupracovat s různými institucemi, se sociálkou, policií, soudy. Poslední dobou je to horší. Rodiče děti spíš strhávají na svou stranu, než by jim byli oporou,“ dodává.

Docházka dětí je jedním z hlavních problémů. Učitelé musejí stále vyplňovat mnoho formulářů, policie je žádá o vyjádření, ústecký magistrát a OSPOD také. „Dříve jsme se soustředili na výuku, teď nám tohle papírování zabírá určitě polovinu času,“ říká Zbyněk Pazdera, zástupce ředitele.

Vedení školy má také dojem, že úřady jsou příliš benevolentní a měly by rodiče přitlačit k tomu, aby své děti posílali do školy. „Pokud mají neomluvené hodiny nebo velké množství omluvených, tak by měl přijít postih. Nechce se mi do školy? To za nás neexistovalo. Benevolence úřadů není namístě,“ zlobí se Pazdera.

A školu trápí další problém – fluktuace dětí. Na sídlišti se stále mění nájemníci, a tak se tu ročně vymění až 100 dětí. „Je to problém. Když jsem zjistil, že deset dětí ročně ukončuje školu předčasně, snažil jsem se zjistit, co to je za děti. A zjistil jsem, že v průměru osm až devět z nich jsou právě ty, které k nám přišly v polovině své školní docházky, dost často s postojem, aby to jen nějak dokleply. Kdežto děti, které tu máme od přípravné třídy, se dostávají na střední školy. Ty, co dojdou do deváté třídy, se všechny někam dostanou,“ zmiňuje úspěch své školy ředitel Karel Bendlmajer.

Jednou z největších starostí, kterou teď škola řeší na každodenní bázi, jsou švábi. „Zhoršuje se to. Každý učitel má už sprej, ale těžko se bojuje s něčím, co vám děti přinesou v tašce. A je to každý den. Daří se nám to zatím nějak likvidovat v rámci tříd, ale je to boj,“ ukazuje mi zástupce ředitele Zbyněk Pazdera svou skříňku, kde má vyrovnané spreje a pastičky. „Já jsem před deseti lety ani nevěděl, jak takový šváb vypadá. Ten boj se nedá vyhrát, dokud se neudělá v celém Mojžíři deratizace. Opravdu někdy nevidím světlo na konci tunelu,“ říká Pazdera.

Šváby a štěnice v Mojžíři řeší krajská hygienická stanice nyní dvakrát až třikrát do týdne. V teplejších měsících každý den. „Řešíme to několik měsíců a točíme se stále v kruhu. Navštívíme rodinu, píšeme majitelům bytů, provádějí se postřiky. Jenže jsou byty, kde neotevřou, neodstraní z rohů nábytek, takže postřik není účinný. Obyvatelé, kteří tam jsou, nespolupracují, po postřiku si seberou venku nějaký gauč. A zase to začne znovu. A ty děti to nosí pak do školy v aktovkách. Když tam pak přijdeme na sídliště, hned vidíme, jak tam všude lezou švábi, po chodbách jsou poházené potraviny. Je to naprosto bezútěšné, “ říká Martina Patzeltová z Krajské hygienické stanice v Ústí nad Labem.

Všechno by se podle ní muselo vystěhovat, deratizovat a následně nechat zaschnout. „V tomto množství a v tomto složení obyvatel to není reálné. Nedaří se to vyřešit,“ dodává.

Starostka Yveta Tomková vidí jediné řešení v odkupu bytů. „Spočítali jsme, že odkup bytů na sídlišti a jejich revitalizace by vyšly obec na zhruba jednu miliardu korun. Takové peníze samozřejmě nemáme,“ říká. Příští rok čeká Neštěmice skromnější krok – za 15 milionů, které získali od ústeckého magistrátu, nakoupí dvacet v tuto chvíli prázdných bytů.

„Deset bytů už na sídlišti máme, ale jsou zakonzervované, protože jsou zcela zdemolované. To se štítíte tam jít, nemůžeme je pronajmout. Neustále řešíte hluk, deratizace. Normálního člověka tam nedostanete. A to není o tom, jestli jsou bílí, nebo černí, to není rasová záležitost. Prostě neumějí uklízet,“ říká radní Stárek.

Nelíbí se mu také, stejně jako dalším učitelům ve škole, že jezdí na místo politici, někteří jim i něco slibují, ale nic se nemění. „Byl tady ministr Pelikán, velká akce, všechno jsme si řekli, sliboval, a druhý den už nebyl ministr. Takže já už od té doby od politiků nic nečekám. Pan prezident Pavel teď nic nesliboval, nic se po jeho návštěvě nezměnilo. Byli jsme ale rádi, že viděl, že to tu není tak hrozné, že děti byly normální,“ říká ředitel.

Když stojím na chodbě, z první třídy se ozývá mohutný zpěv. Zástupce ředitele Zbyněk Pazdera rozvášnil celou třídu tak, že se to nese chodbou. Pak je náhle hrobové ticho. Když vejdu, celá třída mu visí na rtech. To dává dětem přednášku o tom, jak se mají chovat k notebookům, které škola půjčuje po jednom kusu do rodiny. Převážně chlapci nemají vůbec potřebu to jakkoli rozporovat. Pazdera má zjevně velkou autoritu.

Ostatně stejně jako ředitel školy Karel Bendlmajer. Když s ním jdu chodbou, není dítě, které by nás vehementně nepozdravilo. A je to zřejmě i on, kdo kolem sebe drží stabilní tým učitelů, kteří s ním každý den vyráží do světa dětí, které si s sebou do lavic nesou těžké příběhy a zkušenosti.

„Vždycky když slyším, že někdo říká ‚No jo, cikáni‘, říkám jim: Tak si představ, že se narodíš do takové rodiny a do takové situace, představ si, jak je těžké se z něčeho takového dostat. Myslím, že by nikdo neměnil. Za každý úspěch jsme vděční. Třeba když bylo u pana prezidenta Petra Pavla deset úspěšných studentů, tři byli naši,“ říká mi ve své kanceláři Karel Bendlmajer. Tráví tu většinu svého času. I soboty a neděle. „To je tady nejvíc klid na práci. Jinak sem pořád někdo chodí a musím něco řešit.“

Že by ze své školy odešel, si neumí představit. „Nemám už jinou cestu. Jsem s tímhle místem spojený. Kdybych odsud odešel, tak bych popřel sám sebe. Celou dobu se snažíme, abychom něčeho dosáhli. Všude za to bojujete, všude se snažíte. Neumím si představit, že bych šel na jinou školu a vykašlal se na to,“ říká Bendlmajer.

Většinou odsud děti míří na učiliště. Občas se ale dostanou i na gymnázium, zdravotnickou školu nebo obchodní akademii. Tam je to podle ředitele ale pro děti těžší, protože se ocitají jako osamocení Romové v určité izolaci. I přesto se však někteří chytnou a vydrží.

Fotogalerie ze sídliště Mojžíř:

„Já bych chtěla být letuška. Chtěla bych se odstěhovat a nežít tady na tom sídlišti. Je to hrozný, když tam jdete. Všude vám i po ulicích nadávají, chtěla bych žít jinde,“ řekla mi jedna z deváťaček. Její kamarádka se zase chce hlásit na cukrářku. Svůj život si obě představují jinde, pryč od nevzhledného sídliště, obě přitom bydlí v té lepší části.

Rodiče, kteří neposílají děti do školy, nezůstávají bez postihu a už nyní se jim mohou krátit sociální dávky. Podle údajů Ministerstva práce a sociálních věcí jde o zhruba 800 případů ročně, kolem 550 se pak propíše snížením dávek. Jednak je to u rodičovského příspěvku a také dávek v hmotné nouzi, ve formě příspěvku na živobytí. „Tam, pokud se prokáže, že rodiče nedodržením povinné školní docházky spáchali přestupek, dojde ke krácení dávek,“ vysvětluje Kateřina Jirková, ředitelka odboru nepojistných dávek Ministerstva práce a sociálních věcí. Podobná praxe má platit i od ledna, kdy vstoupí v platnost tzv. superdávka.

„Pokud bude udělen přestupek, úřad práce vezme tuto skutečnost a dojde na tři měsíce ke snížení dávek,“ říká Jirková. Sáhne přitom do jedné ze čtyř složek superdávky, do složky „dítě“.

Což už teď kritizují některé neziskové organizace, které namítají, že dítě bude bité dvakrát: Jednou když nepůjde do školy, podruhé když rodiče nebudou mít na jídlo. Ministerstvo práce a sociálních věcí se však brání tím, že hlavní částka na živobytí je skrytá v jiné složce superdávky, a tak prakticky nedojde k rozdílům oproti současnosti.

Podle ředitele mojžířské školy Karla Bendlmajera sice sankce existují, ale je nutné doložit, že rodiče prokazatelně děti do školy neposílají. „Takže to obrovské množství rodičů nepostihne. Mnohem účinnější by za mě bylo, kdyby byla stanovena povinná docházka, řekněme 75 procent. A pokud by ji dítě nesplnilo, museli by rodiče pracně vysvětlovat, proč ji má nižší,“ říká Bendlmajer.

Ke změnám dojde i u příspěvků na bydlení. To by mohlo situaci v Mojžíři rozhýbat, jelikož se obyvatelům mohou významně snížit sociální dávky a mohli by mít problém svůj nájem zaplatit. Seznam Zprávy už mapovaly změny, ke kterým dojde u obyvatelů ubytoven, kde hrozí, že superdávka negativně dopadne zejména na matky s dětmi.

A situace v Mojžíři může být podobná.

Pokud jde totiž o všechny ostatní prostory zkolaudované k bydlení, nová dávka bude brát v potaz přiměřené náklady na bydlení vůči příjmům rodiny. Jedním z důvodu má být podle ministerstva právě zamezení obchodu s chudobou, aby nejchudší lidé neplatili nejdražší bydlení, jako je tomu například v Mojžíři.

„V nové dávce se podíváme, v jak velkém městě lidé bydlí, započteme přiměřené náklady do středové hodnoty, a pokud budou lidé pracovat nebo práci aktivně hledat, může být dávka vyšší maximálně o 40 procent jejich příjmu,“ vysvětluje Jirková. Podle ní se už nebude dít, že bude stát doplácet částku 28 tisíc na bydlení rodině, která žije u obchodníků s chudobou. V případě, že bude výjimečná krize, bude moci úřad přiznat dávku mimořádné pomoci, která bude ovšem časově a svou výší omezená.

Když spolu mluvíme o tom, že lidé, kteří žijí u obchodníků s chudobou právě proto, že je pro ně obtížné najít alternativu například vzhledem ke svému původu či počtu dětí, Jirková tvrdí, že řešení bude existovat: „Věřím, že tento systém pomůže v tom, aby se úřad práce zkoordinoval se sociálními odbory obce, případně s neziskovými organizacemi a skutečně se snažil tyto lidi umístit do nějakého bydlení. Věřím, že někde existuje varianta. Nemůžeme donekonečna vyplácet 28 tisíc měsíčně rodině na bydlení a vedle toho mít rodinu, která zhruba nějak funguje, bude tam maminka se dvěma dětmi pracující jako prodavačka ve směnném provozu a bude se dívat na to, proč vedle ní rodina dostává 28 tisíc měsíčně, aniž by pracovala a snažila se něco najít.“