Článek
Patnáct let pracuje Jiří Barbořák jako preventista na jižní Moravě. Na školách se s kolegy snaží předcházet šikaně, pomáhá řešit psychické problémy dětí.
Je také nablízku aktérům sobotního incidentu v Hodoníně, při němž skupina dětí napadla dvě dívky. Část potyčky zachytilo video, které se šíří na sociálních sítích. Jedna z poškozených na něm čelí fackám, urážkám i kopancům do hlavy. „Je mi z toho úzko,“ říká vedoucí nízkoprahového klubu Pohoda Hodonín.
Minimálně jedna napadená dívka chodí do Základní školy Vančurova, hlavní agresorka podle několika zdrojů Seznam Zpráv navštěvuje nedalekou základku Očovská. Podle Barbořáka hodonínské školy přistupují k preventivním programům rozdílně.
Upozorňuje také, že prostředí internetu a sociálních sítí podobné incidenty dál vyostřuje.
Působíte také jako lektor preventivních programů, pracujete i pro hodonínské základní školy?
Na ZŠ Očovskou nás nikdy v životě nepozvali. Za 15 let, co dělám tuto práci a tyto programy, se nám tam nepodařilo dostat. Nemohli jsme tam tedy představit náš klub jako místo, kam mohou děti jít a získat konkrétní podporu. Nabídky jsme jim posílali, ale neozvali se. Pro hodonínské školy navíc programy děláme zadarmo.
Na Vančurově jsme naposledy dělali program před dvěma lety. Jednou začas nás tam pozvou. Trochu mě mrzí, že některé školy v Hodoníně si nás nezavolají, protože v těch třídách se o nás děti dozvědí. V těch dvou hodinách se se mnou seznámí jako s člověkem. Vědí, kdo jsem, a potom už nemají ten ostych přijít do našeho nízkoprahového klubu, pokud mají problémy.
Mohou právě preventivní programy pomoci předejít podobným situacím?
Tyto programy mají preventivní charakter, takže pokud nás některé školy zvou, když už mají konkrétní problém, tak to je špatně. Píšeme potom i závěrečné zprávy, ve kterých například upozorníme, když si všimneme, že je nějaké dítě vyčleněné z kolektivu a bylo by dobré s tím pracovat. Školy jsou ale tak trochu stát ve státě, takže už je na nich, jakým způsobem se k problému postaví.
Hodonínské školy nicméně mají i psychology. Výchovné problémy, mezilidské vztahy, psychika těch dětí a tak dále, to jsou čím dál větší témata a je otázka, co je jeden psycholog schopný ve školách zvládnout.
Co se žáci v preventivních programech učí?
Naše programy jsou zaměřené na zvládání mezilidských vztahů, šikanu, kyberšikanu, i tou se zabýváme. Jde o dvouhodinové programy, které jsou provázané různými aktivitami, kde si děti mohou vyzkoušet různé věci, které by si normálně neuvědomily. Například se učí poznávat, že už jejich chování přestřeluje a co s tím dělat.
Může být problém i v tom, že dětští psychologové chybí v celém Česku?
To je obecný problém. Psychologů, psychoterapeutů je prostě nedostatek. Čekačka na dětského psychologa je i půl roku. Je to obecný problém a bohužel mám strach, že nás bude dohánět.
Myslíte si, že je v Hodoníně podceněná práce s nějakými problematickými skupinami nezletilých?
Nemáme klasickou terénní službu, jako mají některé sociální služby. Vím ale, že nějaké skupinky se vždycky srocovaly. V Hodoníně to vždycky bylo a vždycky bude. Od dětí, které k nám chodí do klubu, ale nemám informace, že by k něčemu podobnému docházelo ve větší míře.
Nepřetržitá kyberšikana
Jak vnímáte případ na videu, které koluje po sociálních sítích?
Co na to říct? Je mi z toho úzko, je to nepříjemné. To, co se děje mezi dětmi, mě mrzí. To, co jsou lidé schopni napsat na anonymních sítích, už je mimo morálku. Stejně jako se to děje v diskuzích mezi dospělými na internetu, tak bohužel se to děje výrazným způsobem i mezi dětmi.
Prohlubují šikanu sociální sítě?
Přes sociální sítě a internet na sebe mohou děti útočit 24 hodin denně a o to jsou tyto útoky horší. Ve škole můžete mít alespoň nějaký bezpečný prostor, ale problém kyberšikany je, že může pokračovat kdykoliv, třeba i v noci.
Sociální sítě jsou velký problém i tím, co tam děti čtou, vidí a sledují a co je významným způsobem ovlivňuje. Často tráví na sociálních sítích více času, než kolik stráví s rodiči, třeba i pět hodin v kuse nebo déle. Málokteří rodiče to hlídají. Výchova ze sítí na ně pak působí mnohonásobně více než v rodině nebo ve škole.
Ptám si i proto, že na sociálních sítích už se šíří profily jak napadané, tak údajné útočnice.
Vždy je potřeba pracovat s oběma stranami, i s tím poškozeným, i s tím, který nějakým způsobem poškozoval. Ten tlak na jednu i druhou dívku teď je určitě velký. Bude potřeba podpora psychologa, psychoterapeuta, z obou stran je potřeba práce.
Situace hodně doléhá na rodiče i žáky. Co by teď měli dělat?
To nejdůležitější, co rodiče mohou udělat, je mluvit se svými dětmi, aby věděli, jak se cítí, co se s nimi děje, jestli náhodou nemají nějaké obavy a strachy, a případně je s nimi řešit. Myslím si, že samy školy si to podchycují a snaží se na to nějakým způsobem reagovat.
