Sexuální násilí zažila více než polovina žen, následky stojí miliardy

Více než polovina českých žen se během svého života setkala s některou z forem sexualizovaného násilí. Většina z nich přitom znala pachatele. Ukázal to výzkum organizace proFem, který detailně zmapoval výskyt násilí i jeho dopady na život obětí. Zúčastnilo se ho přes pět tisíc žen.

Zkušenost se sexualizovaným násilím uvedlo 58 % z nich. „Přiznám se, že tento údaj mě nepřekvapil. Překvapivé pro mě ale bylo, že u obětí, u kterých k sexuálnímu násilí dojde před 15. rokem života, jsou důsledky mnohem závažnější, a jak víme z naší praxe, ženy si ty dopady nesou celý život. A nepředpokládala jsem, že se to týká tak velkého procenta žen,“ říká pro Seznam Zprávy ředitelka proFem Jitka Poláková.

Odkazuje k tomu, že více než pětina obětí se se sexualizovaným násilím setká do 15. roku věku. Téměř všechny (93 %) zároveň uvádí, že tato zkušenost měla negativní dopad na jejich následný život. U čtvrtiny došlo dokonce na sebevražedné myšlenky nebo pokusy o sebevraždu.

„Pro mladé dívky je určitě komplikovanější dostat se k odborné pomoci. Dost často se v tomhle věku stává, že ve chvíli, kdy se oběti nesetkaly s dobrým vzděláním v oblasti sexuální výchovy, tak se s těmi důsledky potýkají samy a trvá jim, než jsou schopny říct si o pomoc, je to pro ně určitě mnohem složitější než pro dospělé ženy,“ říká Poláková.

„Už předchozí data naznačovala, že je to hodně rozšířený problém. A stejně tak i anekdotická evidence – kdy vám téměř každá žena, se kterou se o tom pobavíte, řekne nějakou podobnou zkušenost – odráží data, která z toho výzkumu vzešla. Zároveň jsou ale ta čísla prostě děsivá, když je teď vidíme na papíře,“ komentuje výsledky studie Johanna Nejedlová z organizace Konsent, která se tematikou sexualizovaného násilí také zabývá.

„Nicméně v mezinárodním srovnání nejsou nijak výjimečná,“ pokračuje, „je potřeba si uvědomit, že čím více se o té problematice mluví, což se aktuálně v české společnosti děje, tak tím více jsou ženy, ale i muži schopní použít správná slova pro to, aby popsali svou zkušenost. Tudíž čím větší máme osvětu, tím více rostou čísla v průzkumech. To ale neznamená, že by se u nás více obtěžovalo nebo znásilňovalo, jen už lidé umí dát tomu nepříjemnému nebo traumatickému zážitku správný štítek,“ vysvětluje.

Výzkum současně ukázal, že pětina českých žen zažila v průběhu života znásilnění (studie pracovala s redefinicí pojmu znásilnění, která byla schválena letos v dubnu, pozn. red.). Polovina žen se s tím ale nikomu nesvěřila ani nevyhledala odbornou pomoc.

„Určitě jim dost často brání stud a nechtějí někam přijít a mluvit o tom, co se jim stalo nebo kdo jim to udělal. Protože samozřejmě ve chvíli, kdy se vám něco stane, tak tyto otázky u lékaře prostě přijdou,“ říká Poláková s tím, že ženy chtějí často chránit své okolí nebo přímo pachatele. Většina z nich (90 %) ho totiž znala.

Třetina žen mezi 18. až 65. rokem života uvedla, že sexuální násilí se negativně odrazilo na jejich zdraví. Podle proFem jde v současné české populaci zhruba o 994 tisíc žen.

Třetina žen, která uvedla, že na ně sexualizované násilí mělo nějaké dopady, ale zároveň nevyhledala lékařskou pomoc, i když ji potřebovala. „Tabu a stigma jsou nedílnou součástí celého toho fenoménu. To, že o tom ženy často s nikým nemluví, bojí se svěřit, stydí se za to. Ale zároveň je potřeba také zdůraznit, že těch služeb je naprostý nedostatek a chybí, takže i to může být důvod, proč ženy dané služby nevyužívají,“ míní Nejedlová z Konsentu.

Nejčastěji si oběti sexualizovaného násilí odnášejí psychické následky – typicky jde o úzkosti, deprese, posttraumatický syndrom nebo sebevražedné myšlenky. Druhou nejvíce zastoupenou kategorií jsou pak sociální dopady, mezi které spadá například přerušení studia, pracovní neschopnost nebo ztráta kontaktu s blízkými.

Právě ty jsou ale podle Polákové často bagatelizovány a společnost má obecně tendenci nebrat je příliš v potaz. „Často se setkáváme s tím, že to není vnímáno jako součást problému. Přitom ve chvíli, kdy se bavíme o ekonomických dopadech na stát nebo státní instituce, tak tohle je zcela evidentně jeden z hlavních argumentů, který by se měl uvádět a který by měl stát zajímat,“ míní Poláková.

„Máme klientky, které se bály vycházet z domu, měli jsme klientky, které musely dát výpověď v práci nebo přerušit studium, protože byly v tak strašně špatném psychickém stavu, že nebyly vůbec schopné se na cokoliv soustředit,“ líčí svou zkušenost.

Fyzické dopady jsou u všech forem sexualizovaného násilí zastoupeny v jednotkách procent. „To, že si každá oběť odnáší fyzická zranění, je jeden z velkých omylů, který naše analýza vyvrací. Jsou to špičky ledovce, které se nejčastěji objevují v médiích a podobně, ale netýká se to opravdu velké většiny těch případů,“ vysvětluje šéfka proFem.

Dodává, že překvapivé pro ni bylo procento žen, které se potýkají s dopady na reprodukční zdraví, kam spadá například ztížená možnost otěhotnění, pohlavní choroby nebo neplánovaná těhotenství.

Jako samostatnou kategorii výzkum zkoumal i výskyt kybernásilí, se kterým se v průběhu života setkalo 22 % žen. Typicky jde o situace, kdy pachatel zveřejní intimní fotografie nebo o oběti zveřejňuje nepravdivé informace. „Pak tady máme i případy, které se vztahují k deepfake videím, a my samozřejmě vidíme, že s rozmachem umělé inteligence tohle narůstá a bude i nadále,“ predikuje Poláková.

„Zároveň třeba našim klientkám se stávalo i to, že jejich bývalý partner zveřejnil na nějakých stránkách jejich telefonní číslo s tím, že poskytují sexuální služby. Tady je přitom třeba brát v potaz, že i trauma, které zažijete v digitálním světě, bolí úplně stejně jako to, ke kterému dojde ve skutečném světě,“ doplňuje Poláková.

Důležitou součástí studie bylo podle Polákové i vyčíslení nákladů, které jsou spojeny se zdravotní péčí o oběti. Podle proFem ročně odpovídají přibližně 2,2 miliardy korun, přičemž nejvyšší částka je spojena s léčbou psychických dopadů násilí.

Hledání psychologické pomoci nicméně může být během na dlouhou trať, často navíc s nejasným výsledkem. „Tato péče je nesmírně důležitá, ale zároveň hrozně nedostupná, protože psychologů a psychiatrů je celkově v Česku značný nedostatek, a pokud chcete dostat péči, která bude hrazená z veřejného zdravotního pojištění, tak je to téměř nemožné,“ říká expertka.

Řada obětí si přitom financování psychologické péče z vlastních zdrojů nemůže dovolit.

Seznam Zprávy se výši výdajů spojenou se sexualizovaným násilím pokoušely ověřit i u zdravotních pojišťoven. Ty ale shodně uváděly, že takové statistiky nemají k dispozici.

„Myslím, že česká společnost docela dobře chápe, proč se musíme věnovat prevenci rakoviny, protože je to důležitý společenský problém, ale fenomén sexuálního násilí není nijak méně rozšířený než třeba zdravotní problémy spojené s rakovinou, ale přitom mu podle mě věnujeme výrazně menší pozornost,“ míní Nejedlová.

Inspirovat se podle ní Česko může při pohledu na dobré příklady zahraniční praxe.

„Když jsme byli na studijní cestě v Norsku s mojí organizací, tak jsme se třeba dozvěděli, že tam mají každý rok týden, který se věnuje prevenci sexuálního násilí, kdy se veřejnoprávní média této problematice věnují na všech svých kanálech, tudíž ty informace jdou skutečně jak k malým dětem, tak k dospělým a vede to k masivnímu zvýšení nahlášených případů, což mi přijde jako něco, o co bychom také měli usilovat,“ uzavírá šéfka Konsentu.